Na dnešní den připadá čtyřicáté výročí Koncertu pro Bangladéš, prvního z mnoha velkých charitativních projektů v dějinách populární hudby, který se konal v newyorské Madison Square Garden dne 1. srpna 1971. Bob Dylan se při něm ve svém „Blowin’ in the Wind“ ptal: „Kolik musí mít člověk uší, aby uslyšel lidský pláč?“ A hlavní organizátor koncertu George Harrison jako by mu na tuto otázku v písni „Bangla Desh“ odpovídal: Čtyři.
Ty čtyři uši patřily Georgeovi a jeho příteli Ravimu Shankarovi, o kterém Harrison v „Bangla Desh“ zpívá: „Můj přítel ke mně přišel se smutkem v očích/ řekl mi, že by chtěl pomoci/ dřív než jeho země zahyne/ I když jsem nemohl cítit bolest/ věděl jsem, že to musím zkusit…“
Bengálský hudebník Ravi Shankar se proslavil jako mistr hry na tradiční indický nástroj sitar. Harrison, fascinovaný tímto na Západě do módy přicházejícím nástrojem, přicestoval roku 1966 do Indie, aby se na něj v Shankarově škole v Benáresu učil hrát. Setkání těch dvou muselo být zvláštní: na jedné straně představitel divoké éry Beatles, experimentující s LSD a snící o mystických zkušenostech, na straně druhé vyrovnaný muž pevně zakotvený ve staré duchovní tradici a zcela odmítající drogy i další s ní neslučitelné výstřelky. Právě pod jeho vlivem se však Harrison začal zajímat o indické duchovní učitele, aby o několik let později našel svého posledního guru ve Svámim Prabhupádovi a svou duchovní cestu ve zpívání mantry „Hare Krišna“. Sám o počátcích svého duchovního hledání řekl:
„Měl jsem spoustu hmotných věcí a stále jsem chtěl něco víc – to mi najednou nabídl Ravi Shankar… Ravi je patrně člověk, který mě v životě nejvíce ovlivnil. Možná si to ani neuvědomuje, ale já ho skutečně miluji a on je pro mě jako otec a je také mým duchovním otcem. Začal jsem se zabývat hinduismem, protože Ravi je hinduista. Krista jsem začal skutečně chápat teprve prostřednictvím hinduismu.“ (1)
Možná tedy někdejší matrikový katolík George Harrison teprve touto oklikou objevil i Kristovo přikázání lásky k bližnímu… Každopádně to byl právě on, kdo roku 1971 světu ukázal, že rockové hvězdy nejsou jen stroje na vydělávání peněz, ale i lidé mající srdce.
Harrisonův tehdejší zájem o situaci kolem Bangladéše byl čistě lidský, ne politický. U politiků na indickém subkontinentu tomu zřejmě bylo přesně naopak. Od rozparcelování této části světa na Indii a Pákistán, rozdělený navíc na západní a východní část, docházelo a stále dochází k neustálému násilí a konfliktům. Roku 1969 se v Pákistánu dostal k moci generál Aga Muhammad Jahjá Chán, který slíbil nastolit demokracii a vypsal volby. Ty v roce 1970 v převážně bengálském Východním Pákistánu (Bangladéši) vyhrála Awami liga, jejíž hlavní rival (Strana Maulany Bashaniho) volby v této části země bojkotoval. V převážně urdském Západním Pákistánu ve volbách zvítězila Pákistánská lidová strana Zulfikára Alího Bhutta, která však nezískala ani jedno křeslo na východě. Separatisté z Awami ligy směřovali k vyhlášení nezávislosti Bangladéše a nejevili zájem o kompromisní dohodu s Lidovou stranou. Po vojenském zásahu generála Jahjá Chána vstoupila do konfliktu Indie, která podpořila východopákistánské partyzány tzv. Mukti báhiní. V Kalkatě byla ustanovena bangladéšská exilová vláda. Na indické území se uchýlilo asi deset miliónů uprchlíků z Bangladéše, postižených epidemií cholery a hladomorem.
„Mezi oběťmi byli i příslušníci rodiny Raviho Shankara a jeho guru. Ravi se tehdy zdržoval v Kalifornii a v bezmocném zoufalství připadl na myšlenku uspořádat menší dobročinný koncert pro postižené. Když koncem června /1971/ do Los Angeles dorazil George, Ravimu v hlavě okamžitě zablikalo červené světýlko. /Harrison o tom později řekl:/ ,Chtěl udělat něco, čím by se dalo vydělat víc peněz, než by dokázal on sám. Popsal mi, co se v Bangladéši děje, dal mi přečíst články, a tak jsem se do toho zapojil. Ohromila mě představa, že bych mohl vykonat něco pořádného a vydělat třeba i deset milionů dolarů.’“ (2)
Harrison odletěl z Los Angeles do New Yorku. Během letu hrozilo letadlu zřícení a George připisoval šťastný konec cesty jen tomu, že v nejkrizovější chvíli „hulákal ,Hare Krišna’“. (3) V průběhu června a července 1971 vysedával u telefonu a zuřivě obvolával své známé z řad hudebních celebrit, aby je přesvědčil k účasti v Koncertu pro Bangladéš. V případě Johna Lennona a Paula McCartneyho toto úsilí skončilo neúspěšně, účast však přislíbili mj. Ringo Starr, „pátý Beatle“ Klaus Voormann, Jim Keltner, Billy Preston, Leon Russell a nakonec dokonce i Eric Clapton, tehdy takřka úplně vyřízený těžkou drogovou závislostí.
„Podobně nejistým účastníkem byl Bob Dylan, kterého chtěl George do programu jako ,známého zpěváka’. Přestože byl Dylan zklamaný ze svého vystoupení na ostrově Wight, které noviny označily za ,Dylanův půlnoční výbuch’ (4), Georgeova prosba ho zaujala, takže se jednoho dne objevil v jeho hotelovém pokoji i s kytarou a zajímal se, co se od něj přesně žádá. Když se probírali písněmi, které by zahrál, George se ho zeptal, jestli by nemohl oprášit starou dobrou ,Blowin’ In The Wind’, načež Bob poznamenal, že to by už George mohl rovnou zkusit ,I Want To Hold Your Hand’. George měl pocit, že ho k vystoupení přemluvil: ,Ale až do chvíle, kdy se skutečně objevil na jevišti, jsem si nebyl jistý, že přijde.’“ (5)
Přes hektickou improvizaci však nakonec dění v Madison Square Garden dne 1. srpna 1971 překonalo všechna očekávání. Čtyřicet tisíc natěšených diváků se konečně dočkalo, „světla pomalu pohasla a George mohl pohlédnout pravdě do očí. Ukázalo se, že se strachoval zbytečně. Představení nemělo chybu, patrně proto, že si to tak všichni přáli… /K dobročinnosti se vedle Harrisona odhodlali i další muzikanti./ Kupříkladu Peter Green z Fleetwood Mac přinutil takřka násilím svého účetního, aby část výdělku posílal potřebným. Cliff Richard dokonce Bangladéš navštívil, a to už v roce 1968 – přestože přiznal, že záštita, kterou převzal nad pomocným fondem Evangelického spolku, mu měla přinést pocit uspokojení a naplnění… Na výsledném albu i v titulcích filmu (6) byl zmíněn i nejposlednější nosič aparatury. Dá se předpokládat, že zúčastnění šli do této akce z různých důvodů, ale George se nechal slyšet, že ,atmosféra, která na koncertě panovala, byla úžasná, lepší, než jsme čekali.’“ (7)
Koncert proběhl nadvakrát, odpoledne a večer. V obou případech byl moderovaný Georgem Harrisonem a rozdělený do „indické“ a „popové“ sekce. V první části vystoupil Ravi Shankar a v promluvě zakončené slovy „Bůh vám žehnej“ krátce představil poselství koncertu i indickou hudbu a její meditativní ráz. Se skupinou hudebníků s tradičními indickými nástroji pak zahrál svou skladbu „Bangla Dhun“. Program poté pokračoval Harrisonovými hity (včetně „My Sweet Lord“) s doprovodem kytary Erica Claptona, bicích Ringo Starra atd. Po pěveckých vystoupeních Billyho Prestona, Ringo Starra a Leona Russela „přišel na scénu George s Petem Hamem z Badfinger a jen na akustické kytary zahráli ,Here Comes The Sun’. George nevěděl, co bude po tomto zklidnění tempa následovat. Na programu, který měl přilepený izolepou na kytaře, stálo ,Bob?’: ,Rozhlídnul jsem se, jestli ho někde neuvidím, a on tam už stál. Byl nervózní, a s kytarou v ruce kráčel rovnou na pódium. Bylo to teď nebo nikdy, takže mi nezbylo než říct, Rád bych přivítal našeho společného přítele – pana Boba Dylana.’ Nesmělého písničkáře doprovázeli Harrison (kterému spadl kámen ze srdce), Ringo na tamburínu a Leon Russel…na basu. Dylan ve své dvacetiminutové sérii skutečně zahrál i stařičkou ,Blowing In The Wind’.“ (8)
Píseň „Blowin’ in the Wind“, pro jejíž nápěv si kdysi Dylan vypůjčil motiv z jednoho starého spirituálu, klade již zmíněné naléhavé otázky: „Kolik uší musí člověk mít/ aby lidi plakat uslyšel/ kolik smrtí bude ještě potřeba/ než člověk pochopí, že dost už je mrtvých těl…“ (9) V kontextu událostí kolem Bangladéše je bylo možné chápat i jako konstatování: „Co by bylo třeba udělat, aby deset miliónů lidí zemřelo hladem? Nic.“ (10)
Jak jsem se již nedávno zmínil v článku k Dylanovým sedmdesátinám, větrem, ve kterém v „Blowin’ in the Wind“ poletuje odpověď na všechny otázky, je podle výkladu papeže Jana Pavla II. „vítr, v němž dýchá a žije Duch svatý, hlas, který vyzývá a volá: ,Pojď!’“ (11) Tento hlas vyzývá i k tomu, abychom nenechávali své bližní hladovět a předčasně umírat…
Dylanovo vystoupení při odpoledním i večerním Koncertu pro Bangladéš začínalo vždy písní „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“. Strašný liják, o kterém se zpívá v této písni, napsané v době Karibské krize, je podle většiny výkladů obrazem jaderné katastrofy a radioaktivního spadu. Sám Dylan však o tom řekl:
„Není to radioaktivní déšť, vůbec ne. O hrozném lijáku, který přijde, je řeč v poslední sloce, kde říkám, ,granule jedu nás všechny zaplavují’. Míním tím všechny ty lži v rádiu a v novinách, které se snaží vymýt lidem mozky, všechny ty lži, které pokládám za jed.“ (12)
Ve zmíněné poslední sloce Dylan zpívá: „Tolik lidí žije z ničeho/ a jejich řeky zaplavují granule jedu/ domov v údolí se mění ve vlhké a špinavé vězení/ tvář kata je vždy dobře skrytá/ hlad je k nevydržení a na duše se zapomnělo…“
V době, kdy jsem psal tento článek a poslouchal při tom Dylanovy písně z Koncertu pro Bangladéš, vyšel v Lidových novinách otřesný článek o milionu tun potravin, který u nás každoročně končí v kafileriích, místo aby byl rozdán těm, kteří nemají co jíst. Zatímco bezdomovci tyto potraviny v lepším případě vybírají z kontejnerů, mluvčí obchodních řetězců veřejnost ohlupují řečmi o tom, že mají „propracovaný automatický systém objednávek potravin“ a k žádnému vyhazování zásob u nich nedochází. Hlavním důvodem, proč potraviny raději vyhazují, než by je darovali chudákům, je ve skutečnosti nutnost odvést z darů DPH. Ta sice v řadě zemí Evropské unie neexistuje, to však mluvčímu českého ministerstva financí nijak nebrání lhát, že nezatěžovat daní dodávání potravin jinak určených k vyhození charitativním organizacím není možné, protože „jsme vázáni evropskou směrnicí o DPH“. (13)
O zvráceném žvanění a smýšlení tohoto druhu zpívá Dylan v „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“ zajisté velmi výstižně. A snad ještě výmluvněji vše říká ve své gospelové písni „Slow Train“: „Lidé hladovějí a žízní, sýpky praskají ve švech/ ach, ty víš, že stojí víc potraviny skladovat než je rozdat.…“
„Slow Train“ je píseň o „pomalém vlaku“ Božího soudu nad světem a nad „blázny, kteří oslavují sami sebe a snaží se zmanipulovat Satana“, vlaku, který se „už blíží k zatáčce“… Píseň, v níž Dylan osm let po Koncertu pro Bangladéš jako čerstvý konvertita vyzpíval svou hrůzu z posledního soudu, při kterém se bezdomovci vybírající popelnice ocitnou ve věčné radosti, zatímco nám sytým, kterým je zatěžko podělit se s hladovějícími o své přebytky, budou hrozit pekelná muka… (14)
Poznámky:
1) Geoffrey Giuliano, George Harrison: Dark Horse, Olomouc: Votobia, 1994, s. 103–104.
2) Alan Clayson, George Harrison, Praha: Volvox Globator, 2004, s. 284–285.
3) Tamtéž, s. 284.
4) Dylanovo nešťastné vystoupení na ostrově Wight se konalo v srpnu 1969. Zpěvák se po něm dva roky neobjevil na pódiu a k dalšímu vystoupení jej „dokopal“ až o dva roky později (po velkém boji s jeho trémou) George Harrison při Koncertu pro Bangladéš.
5) Alan Clayson, cit. dílo, s. 286.
6) Album The Concert for Bangladesh vyšlo hned v roce1971 a zatím naposledy jako 2CD roku 2005. Koncertní film se objevil v roce 1972. Roku 2005 byl doplněn novým komentářem a vydán na DVD. Výtěžek z prodeje alba a DVD je dnes využíván Fondem George Harrisona pro UNICEF.
7) Alan Clayson, cit. dílo, s. 287–288.
8) Tamtéž, s. 289.
9) Jaroslav Císař, Cesty za hity: Osudy 40 písní z dějin rocku a populární hudby, Praha: Mladá fronta, 2007, s. 80 (překlad Jiřího Vejvody).
10) Viz Alfonso Pereira, Myšlenky a modlitby, rok a místo vydání neuvedeny, s. 168.
11) Howard Sounes, Down the Highway: Život Boba Dylana, Praha: Galén, 2010, s. 318.
12) Nigel Williamson, The Rough Guide to Bob Dylan, 2. vyd., London: Penguin Books, 2006, s. 215.
13) Ondřej Linc, „Ročně se vyhodí milion tun potravin“, Lidové noviny, 28. 7. 2011, roč. 24, č. 175, s. 13.
14) Srov. Lukášovo evangelium 16:19–25.