Ve svém minulém příspěvku (o Agathě Christie) jsem psal o lásce spojené se žárlivostí, vlastnickým pudem a neschopností respektovat svobodu milovaného člověka. O lásce následované frustrací, zlobou a neschopností odpustit. Tímto neutěšeným obrazem bych však dané téma rozhodně nechtěl uzavřít. Ztělesněním naděje, že i z uvedených slepých uliček vždy ještě existuje východisko, je pro mne píseň Leonarda Cohena „Famous Blue Raincoat“ (Slavný modrý plášt do deště) z alba příznačně nazvaného „Songs of Love and Hate“ (Písně lásky a nenávisti) z roku 1970.
Slavný kanadskožidovský umělec se v této písni představuje jako jedinečný storyteller, jehož schopnosti vyprávět tajuplné, podmanivé a fascinující příběhy se sotvakdo vyrovná. Text psaný formou dopisu, podepsaného „L. Cohen“, začíná charakteristickým detailem: „Jsou čtyři hodiny ráno, konec prosince…“ Od prvních tónů se ocitáme v atmosféře smutku a nostalgie, nikoli však zášti či zloby. Vypravěč hovoří o tom, jak je rád, že může žít v New Yorku a o svých temných nocích přicházet na Clinton Street poslouchat hudbu. Obrací se k adresátovi s otázkou, zda se mu daří lépe.
Teprve v refrénu („Jane přinesla kadeř tvých vlasů“) a ve druhé sloce („k mé ženě ses choval, jako kdyby pro tebe byla pomíjivá jako sněhová vločka“) se dozvídáme, že mezi vypravěčem a jeho přítelem, kterému píše, stojí drama milostného trojúhelníku, viny a zrady. Přestože z tohoto příběhu dýchá pocit tragické a bezvýchodné absurdity, autor dopisu z něj v poslední sloce přece jen dokáže najít východisko ve smířeném přijetí všeho, co se stalo:
„Co ti mohu říct, můj bratře, můj vrahu? Co ti snad přece jen mohu říct? Myslím, že mi chybíš. Myslím, že ti odpouštím. Jsem rád, že jsi mi vstoupil do cesty…“
Cohenova píseň je záhadná a mnohovýznamová, otevřená osobní interpretaci každého posluchače. Já osobně ji vnímám jako poselství o uzdravujícím a osvobozujícím odpuštění. Může při tom jít o odpuštění druhému, ale také o (někdy ještě těžší a důležitější) odpuštění sobě samému.
"Tvůj slavný modrý plášť do deště byl na rameni roztržený," říká v písni L. Cohen adresátovi svého dopisu. "Slavný modrý pršiplášť" však v mládí nosil sám Leonard Cohen. Je tedy možný i výklad, že jde vlastně o dopis, ve kterém autor rozmlouvá sám se sebou.
Zralý muž, smiřující se se všemi peripetiemi svého předešlého života, zde možná hovoří ke svému egu z mladších let, zmítanému milostnými dobrodružstvími. Přestože dodnes trpí důsledky někdejších pochybení tohoto svého mladšího „bratra“, je mu s to odpustit a smířit se tak sám se sebou.
V jednom z veršů druhé sloky autor dopisu vidí jeho adresáta, jak čeká na nádraží na všechny vlaky, aby se nakonec vrátil domů „bez Lili Marlene“, bez své velké romantické lásky. I tento pohled může být chápán jako nostalgická vzpomínka na vlastní mládí a zároveň i osvobozující rozloučení s trýznivým ideálem, jehož neuskutečnitelnost vypravěč v době svého dozrání a zmoudření nahlédl.
Toto prozření není spojeno s účtováním s vlastní minulostí, ale naopak se smířeným přijetím všeho, co bylo. Cohenova nádherná píseň mi připomíná slova jiného židovského autora, Viktora Frankla, který ve své autobiografii říká, že „všechno, co se člověku přihodí, musí mít nějaký poslední smysl, nějaký vyšší smysl. Avšak tento vyšší smysl nemůžeme znát, v něj musíme právě věřit. Konečně jde o znovuobjevení toho, co Spinoza propagoval jako amor fati, lásku k osudu.“
2025 ©