Modern Times I: Úvod

Brno muselo čekat na Boba Dylana až do jeho sedmasedmdesáti let, ale když se  jej 15. dubna 2018 v královopolské hale na Vodové konečně dočkalo, stálo to za to. Pro mne to bylo vyvrcholení také už poměrně dlouhé cesty, na níž jsem počínaje ostravským koncertem z roku 2008 navštívil všechny Dylanovy koncerty v České republice a počínaje deskou Modern Times z roku 2006 sledoval všechny jeho „nové“ nahrávky. („Nové“ jen v uvozovkách, protože ve skutečnosti muzikantsky stále odkazují až někam ke kořenům americké populární hudby a textařsky dokonce až ke stvoření světa, kterému je věnována jedna z písní alba Modern Times.) I ta jedna jediná deska Modern Times má šíři vesmíru, odrážejícího vše, o čem vůbec stojí za to zpívat. Budu-li o ní blogovat, nevejde se mi to v žádném případě do jednoho článku, protože takřka každá z jejích písní je tématem na zvláštní studii.

Představuje-li album Modern Times pro mne nejdůležitější desku Boba Dylana, pak závěrečná skladba „Ain’t Talkin’“ je pro mne jednoznačně nejdůležitější písní tohoto alba. Této skladbě jsem se ovšem už v minulosti na blogu (byť nikoliv na tomto) věnoval. Samozřejmě stále objevuji její nové a nové aspekty, ale přes její nespornou mnohovýznamnovost jsem stále přesvědčen o tom, že  je především fascinujícím převyprávěním a zhudebněním příběhu křížové cesty, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Po celých těch posledních dvanáct let ovšem docela pobaveně sleduji teorie různých dylanologů, přicházejích se spektrem nejroztodivnějších interprerací, podle kterých je „Ain’t Talkin’“ tu  písní Usámy bin Ládina a tu zase písní vyprávěnou Ovidiem. Jde nejspíš o tentýž druh dylanologů, kteří byli svého času rozhořčeni, když Dylan začal zcela explicitně zpívat o Kristu a citovat evangelium, a tvrdili, že tím jeho písně přestávají být uměním. Když Dylan píše a zpívá o Kristu formou nanejvýš uměleckou, tak komentátoři tohoto druhu zase tvrdí, že jsou to ve skutečnosti písně o někom úplně jiném. Možná jde ale jen o to, že na rozdíl od Boba neznají Knihu knih a míjejí se s ní…

„Biblická nit Boba Dylana“ je však právě tím, co mi před dvanácti lety pomohlo tohoto umělce (jehož portéty malované sekulárními dylanology by pro mne jinak byly pramálo zajímavé) konečně objevit. Nikdy nepřestanu být vděčný Janu Paulasovi, který v předvečer vydání alba Modern Times publikoval v Katolickém týdeníku takto nazvaný článek, pojednávající o tom, že Dylanova tvorba představuje (slovy legendy českého folku Vladimíra Merty) „rockový komentář Knihy knih“. Prožíval jsem tehdy právě velkou osobní krizi a Paulasovy odkazy k písňovým modlitbám Boba Dylana, vzývajícím Boha jako „otce samoty a bolesti“ a obracejícím se k Němu s prosbami typu „Pane, sejmi ze mne tu trýzeň v mysli“, pro mne byly v dané chvíli zjevením.  A to právě ve spojení s Modern Times, které jsem vzápětí začal poslouchat. Paulasův čláuek vydání této desky avizoval slovy:

„První album vydal [Bob Dylan] v roce 1962 a právě nyní, 28. srpna [2006], má vyjít jeho 44. album s názvem Modern Times (Moderní časy). Bude obsahovat zbrusu nové písně a píše se o něm jako o nejočekávanějším hudebním albu roku. A přitom v květnu [24. 5. 2006] oslavil tento ,folkový taťka‘ pětašedesátiny.“ (1)

V dnešní době internetu a nových (legálních či nelegálních) způsobů šíření a stahování písniček již bohužel působí skoro jako anachronismus už samotný formát desky či cédéčka, očekávání jejího vydání a pak těšení se z nového alba v jeho fyzické podobě. Na konci srpna 2006 Bob Dylan svým fanouškům toto potěšení poskytl už po čtyřiačtyřicáté. Modern Times vydané jako obvykle vydavatelstvím Columbia zaujmou již obalem, na kterém je fotografie Teda Cronera z roku 1947 s taxíkem v newyorské noci.  Ta je plná světel, která však neodkazují ke Světlu, ale jsou spíš něčím na způsob bludiček, mezi nimiž se moderní doba řítí směrem odnikud nikam.

Název desky je možná inspirovaný stejnojmenným filmem Charlieho Chaplina, vyprávějícím příběh chudáků pokoušejících se udržet krok s „moderní dobou“, jejímž smutným symbolem se pro Chaplina staly osudy lidí hroutících se po několika letech práce u běžícího pásu průmyslové velkovýroby. (2)

Na obalu alba je uvedeno, že jeho producentem byl Jack Frost; toto jméno ovšem představuje jen jeden z pseudonymů samotného Boba Dylana. Ten na desce zpívá a hraje na kytaru, harmoniíku a piano. Členy jeho bandu, s nimiž desku desku nahrál (a s nimiž pak také při svých turné opakovaně objížděl svět včetně České republiky), byli Tony Garnier (baskytara, cello), George G. Receli (bicí), Stu Kimball a Denny Freeman (kytary) a Donnie Herron (steel kytara, housle, viola, mandolína). Na obalu desky je také větička „Autorem všech písní je Bob Dylan“, která pak vyvolala teatrální pobouření mnoha kritiků.

Bobu Dylanovi je jistě možné právem vytýkat mnohé, sotva však to, že je „malá zlodějská svině“. Zpěvačka Suzanne Vega, která tento názor jistého „fanouška“ citovala ve svém článku ze září 2006 v kontextu tehdejší bizarní diskuse o tom, zda Dylan na Modern Times „vykradl“ texty amerického básníka z doby války Severu proti Jihu Henryho Timroda, k němu připojila ironický komentář, že Dylan, sám neustále „vykrádaný“ bezpočtem dnešních zpěváků a zpěváčků, zajisté neměl zapotřebí opatřit své album „poznámkami pod čarou, hvězdičkami, vysvětlivkami a nabubřelými perličkami o původu každé skladby“, protože „se nikdy nevydával za akademika“. (3)

Dylanovo využívání nejrůznějších prvků z dějin hudby a poesie je postup běžný, ale i záslužný. Jen díky němu ostatně Timrodovu poesii objevila drtivá většina z miliónů posluchačů Modern Times (4), která o tomto básníkovi předtím nikdy v životě neslyšela. Ve skutečnosti je celé album neuvěřitelným kaleidoskopem motivů, odkazujícím posluchače k nejrůznorodějším umělcům  všech dob, počínaje klasikem antické poesie Ovidiem z doby kolem přelomu letopočtu a konče soulovou zpěvačkou Alicií Keys, o dvě generace mladší než Bob Dylan.

Posluchači dylanovek, kteří něco vědí o klasické kultuře, mohou s jejich pomocí objevovat dějiny kultury moderní, a vice versa. Dylanova genialita spočívá mj. v tom, že právě on (a nejspíš jenom on) je schopný všechny ty totálně různorodé „ingredience“ unikátním a naprosto funkčním způsobem propojit. Přičemž, jak ještě jednou s Janem Paulasem připomínám, nití, na níž jsou všechny ty nesčetné korálky navěšeny, je nit biblická.

Kdybychom byli schopní rekonstruovat, jak přesně zněly starozákonní Žalmy v podání krále Davida a jeho následovníků, moderní trubadúři typu Dylana či Cohena by se jimi jistě inspirovali i po hudební stránce. Tak tomu ovšem není, a tak se Dylan na Modern Times musí inspirovat „jen“ melodiemi z časů, ze kterých se nám hudba dochovala, počínaje ovšem už úplnými začátky  novodobé písničkářské tradice. Deska Modern Times je živoucí encyklopedií dějin folku, blues, rockabilly, žánru známého jako Americana atd.

Bob Dylan se s tímto „radikálně nekomerčním albem“ v září 2006 „jako vůbec nejstarší žíjící umělec ocitl v čele americké hitparády“. (5) Deska, která soudobý vkus spíš podrobovala zdrcující kritice než že by se mu podbízela, paradoxně byla více než úspěšná. Na první příčky hitparád se vyšvihla v desítkách zemí, v drtivé většině recenzí publikovaných v hudebních časopisech získala pět hvězdiček z pěti možných a v několika prestižních anketách se stala Albem roku 2006. (Sám bych jí ovšem – přes všechen svůj obdiv k ní – tento titul váhal udělit, a to z toho důvodu, že v roce 2006 vyšlo i neuvěřitelně silné posmrtné album Johnnyho Cashe American V: A Hundred Highways.)

Deska obsahuje deset skladeb o více než hodinové celkové délce. Do této hodiny se vešlo ohromné bohatství jak hudební, tak i textové. Z jednotlivých písní má podle hudebního publicisty Petera Jespersona „,Spirit on the Water‘ dvacet slok. ,Workingman’s Blues‘ má osm slok a čtyři refrény. ,Ain’t Talkin’‘ má devět slok a devět řekněme refrénů. Je evidentní, že [Bob Dylan] má co říct. Jako by psal nutkavě a nenechal se omezovat, aby vznikla pěkná, výstižná tříminutová skladba. Dopřává sobě i kapele volné pole působnosti, aby tyhle zvukové obrazy mohli namalovat.“ (6)

Přirovnání k monumentálním plátnům je velmi výstižné. V posledních dvanácti letech se na ty krásné obrazy střídavě dívám zblízka i zdálky a z různých úhlů pohledu a stále v nich objevuji něco nového. Těším se z nich jak při poslechu alba, tak ještě více i při poslechu živých verzí jednotlivých písní na koncertech, při kterých občas Bob Dylan k dosavadním slokám přidá ještě nějakou novou. Snad budu mít v dalších článcích příležitost dál se o radost z tohoto bohatství dělit.

Poznámky:

1) Jan Paulas, „Biblická nit Boba Dylana: Písňové texty Boba Dylana konečně vyšly česky“, Katolický týdeník, 22.–28. 8. 2006, roč. 17, č. 34, s. 8.

2) Viz Charles Chaplin, Můj životopis, Praha: Odeon, 1967, s. 414.

3) Suzanne Vega, „Je Bob Dylan skutečně plagiátor?“, Hospodářské noviny, 20. 9. 2006, č. 183, s. 11.

4) Alba Modern Times „se prodalo na dva a půl miliónu kopií“ (Kateřina Hejdová, „Bob Dylan uchvátil Ostravu“, Mladá fronta DNES, 10. 6. 2008, roč. 19, č. 135, s. B5).

5) Jakub Patočka, „Několik obrázků z amerického folkového obrození“, Literární noviny, 26. 11. 2007, roč. 18, č. 48, s. 13.

6) Jon Bream, Dylan: Album za albem, Praha: Slovart, 2017, s. 197.