Dnešní 77. narozeniny Boba Dylana připomínám pokračováním svého blogování o jeho pro mne nejdůležitějším albu Modern Times. Budu se v něm věnovat úvodní písni tohoto alba, „Thunder on the Mountain“, která byla i jedním z vrcholů Dylanova královopolského koncertu z 15. dubna 2018.
„Thunder on the Mountain“ je jednou z řady písní na desce Modern Times, jež jsou hudebně inspirovány staršími slavnými skladbami americké hudby, které ovšem Dylan přetváří k obrazu svému a spojuje s novými texty a poselstvími. V tomto případě jde o odkazy k nahrávkám Chucka Berryho a o propojení rockových a bluesových inspirací, přičemž však celé vyznění písně je jedinečně dylanovské. Od prvního zpěvákova zamumlání je posluchač desky lapen (pokolikáté už v Dylanově tvorbě?) do sítí tohoto moderního trubadúra a velkého mága populární hudby, jehož písně vlastně nejsou ani populární, ani moderní, ale spíš staré, prastaré…
Po celých už skoro šest desetiletí své umělecké dráhy Dylan přes staré křesťanské gospely a ještě starší tradiční spirituály, kterými kdysi v dobách otrokářství černoši na jižanských plantážích vstupovali do příběhu Izraelitů vyváděných Mojžíšem z egyptského otroctví, neomylně směřuje k Bibli jako největší a věčné inspiraci.
I v písni „Thunder on the Mountain“ („Zahřmění na hoře“) se hned v její první sloce ocitáme uprostřed příběhu Exodu, pod horou Sinaj, u jejíhož úpatí stojí Izraelité v čele s Mojžíšem. Za zvuku hromu a blesku zaznívá pronikavý zvuk polnice a Hospodin v ohni sestupuje na chvějící se horu. (1) „Dnes je ten den,“ zpívá Bob Dylan, „v němž se chopím svého pozounu a zatroubím“.
Text celé písně ovšem není převyprávěním biblického příběhu ani uceleným vyprávěním. Spíš v něm jde, tak jak je to u Dylana obvyklé, o nespoutaný proud obrazotvornosti jednoho muže, který sice v jeho podání „drží pohromadě“, avšak nikdo jiný by to po něm napodobit nemohl.
I když mi „Thunder on the Mountain“ často bzučí v uších a vždy se přitom bezděčně snažím lovit z paměti text, abych si mohl píseň zabroukat, není to možné. Dylan je zpěvák, který nikdy v životě na žádném koncertě nevyzval publikum, aby si jeho písně zpívalo s tím; jejich slova jsou prostě jen jeho osobní výpovědí, k níž se druzí nemohou připojit. I toho si na dylanovkách vážím, že jsou vždy něčím na výsost osobním – pravým opakem vlezlých popíkových šlágrů vypočítaných na efekt u publika.
Určitě žádného písníčkáře kromě Boba Dylana by v životě nenapadlo věnovat po první sloce odkazující ke zjevení na Sinaji druhou sloku svému někdejšímu bydlišti, Hell’s Kitchen na Manhattanu, a z něj pocházející soulové zpěvačce Alicii Keys: „Přemýšlel jsem o Alicii Keys/ Neubránil jsem se pláči/ Když se narodila v Hell's Kitchen, šlo to s mým životem z kopce/ Říkám si, kam tahle Alisha Keys patří/ Hledal jsem ji po celém Tennessee.“
Alicia Keys se narodila v roce 1981, tedy o čtyřicet let později než Bob Dylan, který údajně „Thunder on the Mountain“ napsal poté, co obdivoval Aliciino vystoupení při udělování cen Grammy. Citovaná sloka jeho skladby je založena na písni „Ma Rainey“ od Memphis Minnie, v jejímž textu Dylan dal na místo Ma Rainey a její rodné Georgie Alicii Keys a Hell’s Kitchen.
Třetí sloka písně „Thunder on the Moutain“ je pak zase velmi duchovní. Zpěvák si v ní vylévá duši a srdce před Bohem a současně vyzývá posluchače ke čtení nápisu na zdi, který zřejmě současně odkazuje k prorokem Danielem vyloženému nápisu, podle kterého byl král Belšasar Hospodinem zvážen a shledán lehkým, i k naší době stojící na pokraji apokalypsy.
Text čtvrté sloky poté propojuje biblické narážky v čele s hřměním na hoře a téma hudby, která podle ní pochází právě odtud, tedy od Boha. „Nepotřebuji žádného průvodce, znám už cestu,“ říká v ní dále Bob Dylan a uzavírá: „Pamatujte si, že jsem ve dne i v noci vaším služebníkem.“
To je hned po titulním obrazu nejdůležitější místo písně „Thunder on the Mountain“ ze kterého lze vyčíst Dylanovo umělecké krédo i zpěvákův význam pro jeho posluchače. Steve Turner kdysi ve své monografii o hledání spásy v populární hudbě rozebral řadu jejích hvězd, které sice tuší, že hudba či obecně umělecká tvořivost mají svůj prapůvodní zdroj v duchovním světě (2), ale jinak právě neznají cestu a postrádají průvodce. Velkým kontrastem k Dylanovi jsou pak samozřejmě i „hvězdy“, které dokonce ani netuší a berou hudbu jen jako druh světské zábavy. Jedna z nejlepších recenzí publikovaných po vydání alba Modern Times citovala tento výmluvný výrok Boba Dylana:
„Ti, co jsou dneska označováni za hvězdy, vůbec nevědí, odkud se muzika bere a kam má směřovat. A to, co hrají, je skutečnému rytmu vzdáleno jako slunce měsíci. Možná lidem rozhýbají tělo, ale nepohnou jimi uvnitř a nijak jim nezmění život.“ (3)
Autor těchto řádků dosvědčuje, že dylanovky naproti tomu člověku život mění a umějí jím pohnout uvnitř. V prvním článku svého blogování o albu Modern Times jsem je přirovnal k monumentálním malířským plátnům, stejně tak dobře by je však bylo možné přirovnat i k silným filmovým příběhům, které se vrývají do mysli svých diváků.
Pátá sloka „Thunder on the Mountain“ začíná takovýmto filmovým obrazem střelby v ulicích, přičemž jako by zase stavěla věčně platné zjevení ze Sinaje do protikladu ke vší svévoli pistolníků a ke všem nahodilým pohromám lidských dějin. Její text výmluvně končí veršem „zapomenu na chvíli na sebe a půjdu ven podívat se, co potřebují druzí“.
O zcela jiném druhu lásky, než je láska k bližnímu, je pak řeč v šesté sloce, jejíž vypravěč studuje „umění milovat“ (tj. pohana Ovidia, nikoliv Bibli) a přeje si mít nějakou „opravdu dobrou ženu“, která by dělala jen to, co bude on chtít. To je zřejmě míněno nikoliv jako zpěvákův ideál, ale jako jeho ironická výzva k přemýšlení o tom, „co se to dnes děje s naším krutým světem“.
Sedmá sloka pak kontrastně opět začíná titulním biblickým odkazem k Božímu zjevení na Sinaji, přičemž obraz Hospodina sestupujícího z hory se v ní prolíná s obrazem lidského života, jehož průběh od narození ke smrti také připomíná sestup, avšak jeho konec je spojen s velikou nadějí: „V onen sladký den budu stát vedle svého Krále.“
Nejpřekvapivější verš se však objevuje v osmé sloce, v níž Dylan zpívá o tom, že v kostele sv. Heřmana složil řeholní sliby. Podle jednoho z výkladů „Thunder on the Mountain“ se zde zpěvák velmi ostře vymezuje proti moderní době z (ironicky myšleného) názvu svého alba: „Sv. Heřman byl ruský pravoslavný mnich a misionář na Aljašce. Mírný, asketický, prostý. [Ztělesňující] všechno to, čím moderní Amerika není.“ (4)
V deváté sloce se verš „ona není žádný anděl, tak jako jím nejsem já“ pravděpodobně opět týká Alicie Keys, kterou by snad mohl někdo za anděla považovat pro její humanitární aktivity na pomoc dětským obětem nemoci AIDS. Verš „měli byste se stydět za své hříšné představy“ by se pak mohl týkat pomatených fanoušků toužících vidět ve zpěvácích anděly, proroky a spasitele, s nimiž se Bob Dylan znechuceně potýká už od šedesátých let.
Ještě nemilosrdnější je Dylan k soudobé Americe v desáté sloce, ve které se washingtonské dámy snaží dostat pryč z města, protože to „vypadá, jako kdyby se mělo stát něco zlého“, k čemuž zpěvák (jehož album Love and Theft, s nímž Modern Times tvoří jakýsi diptych, vyšlo 11. září 2001) ještě dodává: „Raději s tím letadlem přistaň.“
V závěrečných dvou slokách pak Dylan nejprve říká, že dělal, co mohl, a občas i dobře. Ať už ho posluchači pochopili, anebo ne, své vyznání už učinil a není třeba, aby je opakoval. Jeho varování před blížící se apokalypsou, jejímž symbolem je zde kladivo, bude nicméně zaznívat i nadále. V úplně posledním verši píseň vrcholí apelem: „Pro lásku Boží, měli byste se smilovat sami nad sebou!“
Poznámky:
1) Exodus 19:16nn.
2) Steve Turner, Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 182 aj.
3) Michal Bystrov, „Opuštěná víra Boba Dylana: Album Modern Times sebevědomě porušuje všechny současné konvence“, Lidové noviny, 6. 9. 2006, roč. 19, č. 208, s. 18.
4) Tony Attwood, „Thunder on the Mountain“ (článek z webu Untold Dylan na htttp://bob-dylan.org.uk).
2024 ©