October, druhé album U2

Ve svém úvodním článku letošního roku jsem zmiňoval chladný cynismus, do kterého jako by se svět populární hudby a svět západní společnosti vůbec propadal v osmdesátých letech dvacátého století. Dnes je tato duchovní a mravní krize mnohem zjevnější než tenkrát; začátkem osmdesátých let ji však dokázal popsat snad jen génius typu Bona Voxe. Tehdy teprve jednadvacetiletý umělec dal druhému albu U2, vydanému v roce 1981, název „Říjen“, aby jím odkázal k roční době, ve které „sklizeň skončila“ a zavládl „materialismus bez idealismu, slunce bez žáru, zima“. Říjnové stromy zbavené všeho, co na nich rostlo, symbolizují podzim západní kultury, která se stala prázdnou a neplodnou: „Techniku, kterou jsme byli obdařeni, jsme využili jenom k sestrojení ještě větších bomb, aby nikdo nemohl zpochybnit naše prázdný myšlenky.“ (1)

Výše citovaná slova Bona Voxe, vysvětlující název alba October, jsou jistě neobvyklými myšlenkami jednadvacetiletého kluka. Je z nich zřejmé, že s U2 přišli na scénu populární hudby umělci, kteří měli a mají co říct, kteří neskládající jen obvyklé písně o trivialitách, ale nebojí se mluvit o podstatném, a to formou schopnou dolehnout i k nahluchlým uším. Bono v roce vydání tohoto alba výslovně spojil hudbu U2 s hlasitostí a agresivitou, a to podle vzoru „lidí typu Jana Křtitele nebo Jeremijáše“, kteří „byli hodně hlasití, dost agresivní, a přesto úžasní“, protože „měli odpověď a naději“. (2)

I U2 zajisté mají na desce October naději; odpověď na otázky na ní ovšem mnohdy spíš hledají než dávají. V době jejího nahrávání byli Bono, Larry Mullen a The Edge rozpolceni mezi svým duchovním  zakotvením ve společenství Shalom Fellowship a svou dráhou nastupujících hvězd populární hudby, která se lidem ze Shalomu nezdála být křesťanská. V úvodní skladbě alba, „Gloria“, se Bono v improvizované, střídavě anglické a latinské modlitbě obrací k Pánu s prosbou, aby mu ukázal cestu, přičemž vyjadřuje ochotu cokoliv svého (tedy i svou hudbu) dát Jemu. Je to píseň o odevzdanosti, na níž je „patrný vliv čínského kazatele Watchmana Nee, jehož třídílná práce Duchovní člověk (1927) zdůrazňovala skutečnost, že člověk, který touží, aby v něm žil Kristus, musí nejprve nechat zemřít své vlastní ,já’.“ (3)

Nee byl mučedníkem, který posledních dvacet let svého života prožil za nejkrutějších podmínek v komunistickém vězení a v roce 1972 v něm také zemřel. Slova, jimiž Bono přemýšlel o jeho odkazu na straně jedné a o protikladné představě spojované s rockovými hvězdami na straně druhé, odrážejí  dilemata, ve kterých se U2 v době nahrávání Octoberu pohybovali:

„Watchman Nee zdůrazňoval, že pokud semeno nezemře v zemi, nemůže nést ovoce, zatímco rock’n’roll razil přístup: Podívejte se na mě! Ustupte mi z cesty! Bacha na číslo jedna! Nemůžu bejt spokojenej! Watchman Nee by na to řekl: Tak co? A vůbec, čím jseš tak důležitej?“ (4)

Ať už U2 svůj vnitřní konflikt vyřešili jakkoliv – zdá se, že se nikdy nezbavili jisté rozpolcenosti a že právě jen za tuto cenu mohla jejich hudba dosáhnout k bezpočtu posluchačů, kteří by jinak poslouchali jen písně o trivialitách – jisté je, že jej pravdivě pojmenovali a předstoupili s ním před Krista. Na úplném začátku písně „Gloria“ Bono s upřímností i sebeironií zpívá o tom, že se zkouší postavit na vlastní nohy, ale nemůže své nohy najít, a v parafrázi novozákonního verše z Listu Koloským 2:10 pronáší v modlitbě jednu z nejdůležitějších výpovědí o člověku, jaká kdy byla v rockové hudbě pronesena: „Jedině v Tobě jsem úplný…“

„Gloria“ je nepochybně rockovou písní, ale (tak jako celá tvorba U2) nemůže být uzavřena ani do této, ani do žádné jiné škatulky. Dramatický hudební „rozhovor“ mezi kytarou The Edge, baskytarou Adama Claytona a bicími Larryho Mullena je v ní propojen s motivy gregoriánského chorálu, jehož slovy Bono latinsky zpívá „in Te, Domine“ (v Tobě, Pane) a „exultate“ (radujte se).  K těmto motivům samozřejmě patří i název písně, „Gloria“ (Sláva). Toto v textu se opakující slovo jsem v letošní době vánoční prožíval jako odkaz k vánočnímu chvalozpěvu „Gloria in excelsis Deo“ (Sláva na výsostech Bohu) z Lukášova evangelia 2:14.

V druhé písni alba October, „I Fall Down“ (Padám), jako by se U2 po oslavení příchodu Vykupitele vraceli zpět na začátek biblické dějepravy, k pádu Adama, po kterém už člověk bez Vykupitele není s to znovu povstat. V kontrastu k velebnosti úvodní skladby je text této písně psán uvolněným hovorovým jazykem a nemá formu modlitby, ale rozmlouvání Julie s Johnem. Jedná se údajně o pár mladých lidí patřící k vůdcům Shalom Fellowship (5) a píseň obsahuje řadu narážek, srozumitelných snad jen „zasvěcencům“ z tehdejšího okruhu lidí kolem U2.

Srozumitelnější a osobnější výpověď obsahuje třetí píseň „I Threw a Brick Through a Window“ (Prohazuji cihlu oknem), která už svým názvem opět vyjadřuje pochybnosti o vlastní cestě. Bono v ní střídavě rozmlouvá sám se sebou (s nelítostně sebekritickými výroky typu „nikdo není větší slepec než já“) a se svým bratrem Normanem, přičemž se v těchto spíše monolozích než dialozích odráží zoufalé hledání východiska z klaustrofobní atmosféry, která po smrti Bonovy matky Iris Hewsonové (zemřela, když bylo Bonovi čtrnáct) zavládla v touto tragédií rozbité rodině Hewsonových:

„Jde o nesmyslnou surovost, která vzplane mezi muži natěsnanými v malém prostoru, a o vinu a trýzeň, která následuje. ,V domě byl kravál,’ vybavuje si Bono. ,My tři, kteří jsme zbyli – můj otec, bratr a já –, jsme spolu tehdy zrovna moc dobře nevycházeli. Nezapomenu, že cokoli se stalo, vždycky jsem hodil po bráchovi porcovací nůž, který se zarazil do dveří. Netrefil jsem se, ale o tom ,I Threw a Brick Through a Window’ je.“ (6)

Tak jako je člověk jen fragmentární bez Krista (a jedině v Něm může být podle „Gloria“ úplný), představuje i zkušenost neúplné, už jen „mužské“ rodiny až otřesný prožitek fragmentárnosti něčeho, co již nemůže tvořit celek. (Je pro mne smutnou a těžko pochopitelnou záležitostí, jak mohl právě Bono s jeho zkušeností toho, že bez ženy je rodina už jen parodií sebe sama, předloni v Irsku podpořit zavedení absurdní instituce „stejnopohlavních manželství“.) Sám mám také tíživé osobní zkušenosti tohoto druhu a i proto je mi album October mimořádně blízké. Smrt matky, zoufalství ze sebe sama, bezradnost, smutek a frustrace na straně jedné a možnost dospět i skrze všechny tyto věci k transcendenci, radosti a naplnění na straně druhé představují dva póly osobní výpovědi Octoberu.

Čtvrtá píseň alba, „Rejoice“ (Raduj se), krásným způsobem odkazuje k druhému z těchto pólů. Její název vyjadřuje duchovní radost, o níž Bono z hluboké vnitřní potřeby zpíval bez ohledu na to, že si byl podle vlastních slov vědom toho, že právě vůči slovu „radovat se“ budou mít mnozí posluchači desky zábrany: „Je to velice silné slovo. Vyjadřuje víc než jen ,vstaň a tancuj, kotě.’“ (7) Píseň „Rejoice“ je o hlubší radosti, kterou lze najít v Bohu. O pokorné radosti, která je protikladem temné zuřivosti pyšných napravovatelů světa (myslím teď např. na ruské bolševiky a letošní sté výročí jejich šíleného experimentu) a se kterou Bono v písni zpívá o tom, že nevíme, co vlastně změnit, a že nemůžeme změnit vnější svět, ale můžeme změnit svět v sobě, budeme-li se radovat.

Na tuto píseň zajímavě navazuje apokalyptický song „Fire“ (Oheň), parafrázující sebedestrukci lidstva, o níž hovoří Zjevení Janovo 6:12–13. Bono v něm zpívá o zčernání slunce, zrudnutí měsíce a padání hvězd na zem, což v jazyce Apokalypsy označuje rozvrat vesmírného řádu i metaforickou reakci kosmických těles na krvavé dějiny lidstva plné bezohlednosti vůči lidem i vůči přírodě. (8) Do protikladu k tomuto vnějškovému dění symbolizovanému zlověstným ohněm Bono opět staví niternou skutečnost – oheň, který hoří v lidském srdci a odkazuje člověka k jeho věčnému domovu.

Šestá píseň, „Tomorrow“ (Zítra), v původní verzi alba na gramofonové desce vybraná na začátek její druhé strany, znovu odkazuje k polaritě pozemské bolesti a nadpozemské radosti. Tato mně vůbec nejbližší skladba Octoberu explicitně spojuje téma smrti s tématem setkání s Kristem, téma matčina odchodu s tématem Jeho příchodu. Bezpodmínečná mateřská láska, jejíž ztráta zanechá dítě nebo i už dospělého člověka ve stavu zmatku, je zároveň symbolem bezpodmínečné lásky Boží.

Jestliže naši mrtví nespočinuli v nicotě, ale v této absolutní Boží lásce, můžeme si dát kladnou odpověď na otázku, zda se s nimi znovu shledáme. Právě tato otázka je ústředním motivem písně „Tomorrow“, v níž se Bono ke své zemřelé matce opakovaně obrací slovy: „Nevrátíš se zítra?“ Tato otázka z refrénu písně se nakonec mění ve „vrátíš se zítra“, aby pak text vyvrcholil slovy o znovu přicházejícím Kristu: „Otevři, otevři / Beránkovi Božímu / Otevři lásce Toho, který učinil / Světlo, abych tě mohl vidět / Vrací se / Vrací se / Věřím tomu / Ježíš přichází.“

October je svým způsobem vánoční (či adventní) album, odkazujícím k prvnímu i druhému příchodu Kristovu. Zároveň ovšem odkazuje i k velikonočnímu příběhu, který je v „Tomorrow“ součástí výpovědi o bezpodmínečné Boží lásce, s níž podle Písma Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. „Kdo roztrhl oponu / a kvůli komu?,“ ptá se v písni Bono ve zřejmé narážce na roztržení chrámové opony v jeruzalémském chrámu (Mt 27:51) v okamžiku ukřižování, kterým Kristus zjednal nám hříšníkům přístup do velesvatyně (tj. přístup k Bohu). Citovaný verš se může týkat i prolomení hranice mezi smrtí a životem…

Sedmou písní alba je titulní skladba „October“, Bonovými slovy „jemný a meditativní kousek“: The Edge „hraje krásné ledové tóny na klavír, obraz ztráty nevinnosti, podzim, listí padá ze stromů, člověk je tomu vydaný na pospas.“ (9) Za krásnými tóny se v písni skrývá zlověstný odkaz k již zmíněným říjnovým stromům zbaveným všeho, co na nich rostlo, k sekularizované západní kultuře ztrácející Boha a smysl, k peripetiím dějin, v nichž se střídají vzestupy a pády národů, „ale ty jdeš dál… a dál…“. Jsou tato slova výrazem Bonovy víry, že Kristova cesta dějinami národů není v Evropě uzavřena, ale bude nenadálým způsobem pokračovat?

K nenadálým peripetiím kulturních dějin lze jistě zařadit i pád bariér mezi světem křesťanské víry a světem rock’n’rollu, o kterém jsem se již ve svém letošním úvodním článku zmiňoval v souvislosti s písní „With a Shout“ (S křikem), osmou skladbou alba October, v níž jako by U2 kráčeli ve stopách Izraelitů vedených Jozuem a křikem za doprovodu trumpet zbořili zbořili hradby světa rock’n’rollu, do té doby chápaného jako nekřesťanské či protikřesťanské území.

Píseň je plná narážek na Hospodinova slova k Izraelitům před dobytím Jericha: „Až zazní táhlý tón z beraního rohu, jakmile uslyšíte zvuk polnice, vyrazí všechen lid mohutný válečný pokřik. Hradby města se zhroutí…“ (Joz 6:5). Podstatné je, že tím, kdo dobývá pohanské město, je sám Hospodin, nikoliv jeho služebníci svými lidskými silami. Název skladby může odkazovat i k podobně zaměřenému verši žaltáře, v něm Hospodin jako vítěz vystupuje za radostného pokřiku a za hlaholu trub v jeruzalémském chrámu (Ž 47:6).

„Ve ,With a Shout’ je nádech triumfálního vítězství, které je ještě umocněno doprovodem trumpet místní, vybrané dublinské soulové skupiny Some Kind of Wonderful. Bono tehdy pročítal Žalmy Davidovy. ,Jo, v té písničce je pocit vítězství,’ reaguje Bono. ,Zdi Jeruzaléma a Jericha byly zvláštním způsobem příhodné pro punkovou muziku i pro myšlenku, že hudba může otřást základy. Žalmy jsou pro hudbu jak stvořené. Všechny jsou o bušení do bicích, o zvonivých úderech a o mrtvých kostech, které vstávají. Hudba jako probuzení duše – myslím, že právě tam jsme mířili.’“ (10)

„Triumfálního vítězství“, o kterém je řeč, pro nás dosáhl Kristus na Golgotě. V obou slokách písně „With a Shout“ Bono odkazuje k příběhu ukřižování, při kterém se z Golgogy „rozlila krev“ a my jsme byli „naplněni naší láskou“.

V následující, deváté písni alba October Bono na tento příběh navazuje způsobem, ve kterém se projevuje typický rys jeho působivého textařství, spočívající v dvojznačnosti. Skladba „Stranger in a Strange Land“ nese název, který ani nelze jednoznačně přeložit do češtiny (nabízí se překlad Cizinec v cizí zemi, ale myslím, že je spíše řeč o Neznámém v neznámé zemi). Vypráví banální příběh setkání s východoněmeckým celníkem, kterého U2 potkali cestou do Západního Berlína a „požádali ho o úsměv na fotografii“ (11), současně však odkazuje i k okamžiku zjevení, kterým sotva může být jen pouhá proměna pohraničníka v člověka.

Bono v závěru písně zpívá o tom, že „nemohl spát po tom, co spatřil“, a proto „napsal tento dopis“ těm, kterým by přál, aby viděli to, co viděl on. A posluchač, který možná doposud vnímal jen prvoplánový rozměr jeho textu, může začít přemýšlet nad aluzí k evangelnímu příběhu dvou učedníků, kteří po Ježíšově ukřižování putovali do Emauz a na cestě potkali Neznámého, v němž se jim pak v okamžiku lámání chleba zjevil zmrtvýchvstalý Kristus. Po návratu do Jeruzaléma „vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb“ (Lk 24:35). Mám za to, že nejen píseň „Stranger in a Strange Land“, ale i celé album October lze charakterizovat jako  svědectví o setkání s Kristem a současně jako projev touhy po tom, aby se i posluchačům otevřely oči k vnímání Jeho přítomnosti.

Textově minimalistická předposlední skladba alba, „Scarlet“ (Šarlat), navazuje na píseň „Rejoice“ (toto jediné slovo se v jejím textu stále opakuje) a ještě jednou zve posluchače k duchovní radosti. Tímto decentním způsobem údajně Bono ve spojení s narážkou z názvu písně odpověděl i na otázku, zda se stydí za fundamentalistické americké „kazatele, kteří se na vás sápají z obrazovky“. (12) Jeho odpovědi rozumím tak, že se nestydí za zvěstování Krista, ale že při něm jde cestou  svědectví o pokojné radosti, kterou svět nemůže dát, v žádném případě ne cestou přizpůsobování se světu „hlásáním evangelia“ způsobem připomínajícím vnucování nějakého zboží.

Závěrečná, jedenáctá píseň „Is That All?“ (To je všechno?) je už svým názvem výmluvným vyjádřením toho, že October není nějakým fundamentalisticko-triumfalistickým albem, ale naopak upřímným vyjádřením hledání i tápání členů kapely. „A to je vše, co ode mne chceš?,“ ptá se v ní Bono – a zjevně opravdu neví, „jestli všechno, co od něho Bůh požaduje, je být zpěvákem rockové skupiny…“ (13)

Bono později vzpomínal, že Paul McGuinness, manažer U2 a skeptik nesdílející jejich náboženské přesvědčení, mu „říkal, když jsme vydali naše druhý album – October (1981), na kterým se objevila náboženská zkušenost, hodně mimo rock’n’roll: ,Podívej, tohle nejsou otázky, který si kladu, ale jsou to otázky, který mě zajímají. Každýho, kdo používá mozek, by tyhle otázky měly  zajímat…’“  (14) Otázka „A to je vše?“ jistě patří do této kategorie. „Každý, kdo používá mozek“, by si na ni v průběhu své pozemské pouti – ba i na jejím konci – mohl odpovědět slovy „Stále ještě jsem nenašel, co hledám“ z názvu a refrénu jedné z nejslavnějších písní U2.

K té se však dostanu až ve svém příštím příspěvku o tvorbě U2. Pro dnešek končím konstatováním, že není tragédií nemít odpověď na své otázky. Tragédií je „říjen“ těch, kteří si otázky přestávají klást, rezignují na smysl života a spokojují se s holými stromy existenciální prázdnoty, o nichž Bono zpívá v titulní písni alba October.

Poznámky:

1) Neil McCormick, U2 o U2: Bono, The Edge, Adam Clayton, Larry Mullen Jr., Praha: Portál, 2007, s. 120.

2) Steve Turner, Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 147.

3) Tamtéž, s. 149.

4) Tamtéž.

5) Viz Niall Stokes, Jak vznikaly písně U2, Praha: Svojtka & Co., 2008, s. 39–40.

6) Tamtéž, s. 42–43.

7) Mick Wall, Bono, ve jménu lásky: Neoficiální životopis zpěváka U2, Praha: Albatros, 2005, s. 80.

8) Srov. Jiří Mrázek, Zjevení Janovo, Praha: Centrum biblických studií AV ČR a UK, 2009, s. 85–86.

9) Neil McCormick, U2 o U2, s. 120.

10) Niall Stokes, Jak vznikaly písně U2, s. 50.

11) Viz tamtéž, s. 52.

12) Tamtéž, s. 52–53,

13) Mick Wall, Bono, ve jménu lásky, s. 81.

14) Bono o Bonovi, Praha: Portál, 2006, s. 58.