Pověz mi, Matouši…

Dnešního svátku sv. Matouše, apoštola a evangelisty bych chtěl využít k pár slovům nejen o evangeliu, ale také o Honzovi Nedvědovi (* 24. 9. 1946), který tento týden oslaví životní jubileum (a zároveň si letos připomíná padesát let na pódiu). Současně malým doplněním navážu na svůj minulý článek o Husovicích, ve kterém jsem se moc nedostal ke kultuře. Husovická „Musilka” (Lidový dům na Musilově 2) je totiž pro Honzu Nedvěda srdeční záležitostí a místem, na kterém po celých těch padesát let velmi často vystupuje, ať už kdysi se Spirituál kvintetem, anebo dnes (zatím naposledy 1. dubna 2016) sólově. Husovice mají své místo nejen v problematických dějinách „národovecké” a „pokrokářské” kultury, v nichž se pyšnily divadlem a spolkem Svatoboj, ale díky Musilce i v dějinách kultury, pomáhající lidem přežít dobu vlády komunismu i vlády komerce.

„Na co byl Ježíš a matka Maria / a na co láska. Vládne matéria…”, zpívá Honza Nedvěd v písni Dvacet let (míněno polistopadových) a pokračuje: „Na Bibli sázím, chodím s ní každý den spát / všechny svatý za dvacet let posledních tak nemám rád.” Předmětem kultu „svatých” se stali úspěšní politikové a podnikatelé, ke kterým už jsem si na blogu nedávno řekl své v článku o Casterbridgeském starostovi. Tamtéž jsem už také postavil do kontrastu dnešní evangelium úspěchu a evangelium skutečné. Ale nikdy bych to nedokázal udělal tak umělecky silným způsobem, ze kterého běhá mráz po zádech, jako Honza Nedvěd v některých písních alba Ta noc, kdy mi vyšlo slunce. (1)

To je pro mne ze všech jeho alb patrně nejdůležitější, ovšem nikoliv jako celek, ale jen některými svými písněmi (Dvacet let, Pravda a láska, Kdo je to Bůh). Po celá léta od vydání tohoto alba musím bohužel jako na něco pro mne až nepochopitelného vzpomínat i na způsob, jakým je tenkrát v časopise Folk & Country recenzoval Miloš Keller.

Autor této recenze na mne tak trochu působí jako cimrmanovský český ateista, který se bojí, aby ho Pán Bůh nepotrestal, a proto horlivě hájí Boží čest proti lidem, kteří na rozdíl od něj vědí, „kdo je to Bůh” a co je Boží slovo. Keller ve své recenzi píše místo Bůh „bůh” a o Bibli se nezmiňuje vůbec, čímž zmínky o textech písní ztrácejí smysl. Omezuje se hlavně na nesmyslné výpady typu „Jan Nedvěd vsadil spásu tohoto světa na jedinou – náboženskou – kartu a jde za tímto názorem velmi silově, v přesvědčení, že účel světí prostředky – čím více člověk provádí misijní činnost, tím více se může od božích přikázání také odklánět.” (2)

Vytýkat někomu, že vsadil spásu na jedinou kartu – tj. na Spasitele – to snad ani nepotřebuje žádný komentář. Snad jen, že sázek na jiné karty (nacionalismus, komunismus apod.) už jsme si v nedávné minulosti užili dost a že se jim říká modlářství. Vrátím se ještě na chvíli k Husovicím a uvedu jako jeden z jejich příkladů „heslo, vložené do základů Svatoboje, 'Vzdělání jest naše spasení'”. (3) Pokud si někdo myslí, že spása není v Kristu, ale ve vzdělání, morálce apod., tak se po pravdě řečeno osudově mýlí…

Nekonzistentnost mezi vírou a způsobem života – u věřících umělců často zvláště nápadná v oblasti šestého přikázání – je samozřejmě politováníhodná (ovšem zpytovat svědomí bychom měli každý sám u sebe spíš než u druhých). Bylo by jistě krásné, kdyby všichni umělci byli jako Josef Václav Sládek, který zastával a ztělesňoval přesvědčení, že by básník měl „státi na vysoké úrovni mravní a jeho dílo mělo býti odleskem jeho vlastního čistého a cudného života”. (4) Bohužel tomu tak zpravidla není, takže je na místě vybírat si v díle jednotlivých autorů to, co je v něm dobré a silné, bez ohledu na to, že jiné věci u nich čisté a dobré nejsou. Naštěstí dnes na rozdíl od éry gramofonů máme všichni (uznávám, že asi s výjimkou chudáka recenzenta) možnost neposlouchat alba s písničkami od začátku do konce, ale sami si vybírat skladby, které za poslech stojí.

Ze zmíněného alba Honzy Nedvěda nevidím důvod poslouchat písně typu Co to sbíráš na mém těle (byť i ty by stály za poslech v instrumentálních verzích, protože všechny nedvědovky se vyznačují přinejmenším melodičností), zatímco skladby Pravda a láska či Kdo je to Bůh poslouchám často a vždy znovu se mi nad nimi tají dech.

To se týká především písně Pravda a láska, v níž Honza Nedvěd umělecky zpracovává perikopu „Ježíš před Pilátem” z Matoušova evangelia 27:11–26. Není pochyb o tom, že je opravdu velkým čtenářem Bible, jak vyznává v písni Dvacet let, a že se opravdu obrací k svatému Matoušovi slovy, která jsem použil v názvu tohoto článku: „Pověz mi, Matouši, jaký byl svět / když Ježíš měl svých třicet let / Dnešek mi Sodomu připomíná / a všichni smějí se, že jsem se splet…”

Tak jako třeba u Boba Dylana, U2 nebo Karla Kryla, i u Honzy Nedvěda je zamýšlení se nad Biblí nedílně spojené i se zamýšlením se nad dobou, v níž žijeme. I v Pravdě a lásce je mezi řádkyřeč o povrchnosti a bezmyšlenkovitosti naší doby, když se v ní např. objevuje prosba k Bohu, aby nám dal „znamení, kdy máme se ptát”. Nejsilnější jsou však slova ze závěru písně, kde je matoušovská scéna s Ježíšem, Pilátem a bezmyšlenkovitým davem přenesena do naší současnosti:

„Vidím ho před sebou, jak pod schody stál / a Pilát volal: Tak toho snad ne / a my křičeli jako na všech náměstích: / Jen ho ukřižuj, proto tu jsme!”

Příběh Kristova ukřižování prostřednictvím evangelií, uměleckých děl, ale i moderní vědy (5) vždy znovu odhaluje naši neblahou schopnost stávat se součástí davu, páchajícího bezpráví na nevinné oběti či obětech. Současně před nás staví otázku, jak bychom se zachovali, kdyby Ježíš vystoupil v naší době. Podle režiséra Ivana Renče „odpovídá na tuto otázku známý autor Nikos Kazantzakis v románu Kristus znovu ukřižovaný. My, lidé dneška, bychom s Kristem zatočili stejně jako naši předchůdci před 2000 lety. Důvody by se vždycky našly…” (6)

Právě v ukřižovaném Kristu se ovšem podle evangelií zjevuje láska, která odpouští, překonává nenávist a vítězí nad smrtí. I pro „Sodomu” následuje po ukřižování vzkříšení, jak o tom Honza Nedvěd zpívá v písni Kdo je to Bůh:

„Sodomou rány ještě čas mění / zábrany padaj na Boží hrob / svalené hroby a nikdo v nich není / po pravici Pána sedl si Job…”

Podle Ivana Renče však nelze vyloučit ani možnost, že bychom dnes zašli ještě dál než lidé doby prvního století, kteří Krista ukřižovali:

„Možná, že by Ježíšova přítomnost 'tady a teď' byla lidem šumafuk. A zeptal bych se, co je horší? A odpověděl bych si: po ukřižování následuje vzkříšení, kdežto po lidské lhostejnosti, nezájmu a naduté přezíravosti následuje snad jen prázdno, tma, noc.” (7)

Tato Renčova slova jsou už staršího data. Dnes se mi zdá, že snad je dokonce možné zajít ještě dál, totiž s naprostou lhostejností ke Kristu mluvit o „křesťanství”, „křesťanských hodnotách” apod. a dovolávat se jich při jednání ve stylu někdejších Sodomitů, kteří nepochybně také ve jménu svých (neexistujících) hodnot „ty druhé” nepřijímali s pohostinností či láskou k bližnímu, ale naopak hanebně napadali. Album Ta noc, kdy mi vyšlo slunce je skoro deset let staré, ale má podle mého dojmu takřka prorocky co říci i k dnešní protiuprchlické xenofobii. Poslední sloka písně Kdo je to Bůh je opravdu výmluvná:

„Říkají Žid a říkají muslim / a říkají Rom / a pravda je v lásce a láska je čistá / a pýcha je zlom / Letěly vrány polem / a Ježíš horem dolem / na hoře kázal a lidé mysleli, že jenom lže.”

Mé oblíbené písně z folkového alba Ta noc, kdy mi vyšlo slunce mi připomínají i blues, a to nejen hudebními názvuky muzikantsky velmi bohatého a dokonce v Americe mixovaného cédéčka, ale především svou „bluesovou” atmosférou smutku nad nepřítomným dobrem. Smutku nad ním, že žijeme s ranou v srdci ve světě, v němž jako by nebylo místo pro Krista. (8)

Poznámky:

1) Honza Nedvěd, Ta noc, kdy mi vyšlo slunce, Universal Music, 2007.

2) Miloš Keller, „Ta noc, kdy to vyšlo najevo”, Folk & Country, duben 2008, roč. 18, č. 4, s. 37.

3) Oskar Bednář, „Občanská beseda 'Svatoboj' v Husovicích”, in: Husovice, Maloměřice a Obřany, Brno: Výstavní výbor výstavy „Naše předměstí v minulosti – přítomnosti a budoucnosti”, 1948, s. 47.

4) Antonín Klášterský, Vzpomínky a portrety, Praha: Fr. Borový, 1934, s. 282.

5) Viz René Girard, Obětní beránek, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997.

6) „Ivan Renč – dotazník”, Katolický týdeník, 18.–24. 7. 2006, roč. 17, č. 29, příloha Doma, č. 14, s. A.

7) Tamtéž.

8) Viz skvělé pojednání o blues (a rock'n'rollu jako „dítěti blues”) v brožuře Johna Waterse Three Chords and the Desire for Truth: Rock'n'roll as Search for the Infinite (booklet stejnojmenné výstavy na Meetingu Rimini).