Kolem Vánoc obvykle poslouchám nějaké cédéčko, které dostanu, anebo si sám nadělím pod stromeček. Někdy tímto způsobem hlouběji objevuji interprety, kteří mi doposud nebyli důvěrně známí. V minulosti jsem například takto s Petrem Linhartem podnikal vánoční cestu autobusem do Podbořan. Na přelomu loňského a letošního roku přišlo na řadu nové album velmi odlišného, leč neméně výrazného písničkáře Pavla Helana.
Helana jsem poprvé slyšel (a viděl) teprve v roce 2016, kdy spolu s muzikantem Jindrou Konířem doprovázel Honzu Nedvěda při velkém turné k padesátému výročí Nedvědova koncertování. Z tehdejšího koncertu na Musilce se do mé paměti velmi výrazně zapsala Helanova píseň „Rapper“. Nedlouho poté jsem si koupil jeho album iBůh, na kterém jsem sice „Rappera“ hledal marně, ale rozhodně mě pobavila typicky helanovská ironie titulní písně, v níž si jedno z popletených dětí dnešního věku technologií přeje, „aby existoval iBůh“, kterého by člověk „na ploše měl a na cokoli zeptat se ho nestyděl“. A vysloveně válet smíchy jsem se musel třeba nad písní „Metal“, ve které plešatý Helan metalově drsným hlasem chroptí „kdybych měl dlouhé vlasy/ tak bych s nima teďka třepal/ ale bohužel to není možné“.
Pavel Helan není ani metalista, ani rapper, takže i název jeho nejnovějšího alba Rapper, na které se konečně dostal mně z Musilky známý hit, lze vnímat jako ironický. Ve skutečnosti je vlidný písničkář, který zpívá Je(mně) [a] příjemně, jak zněl název jeho prvního alba z roku 2008. To ale naposlouchané nemám.
Na dvou mně známých albech Pavla Helana, iBůh a Rapper, mě každopádně udeřila do očí fotka na obalu bookletu, v obou případech připomínající pro mne důležitá alba U2. Na obalu alba iBůh je Helan v krajině připomínající poušť s Jozuovým stromem na desce U2 The Joshua Tree a na obalu Rappera zase v podzimní krajině s padajícím listím, která evokuje tutéž atmosféru jako obal a některé písně alba U2 October. Jistě nejde o podobnost náhodnou, protože Pavel Helan hraje či hrál v neposlední řadě i revival U2. A trochu mne při ní mrazí, protože – jak čtenáři jednoho z mých loňských článků na blogu vědí – duchovní cestu U2 poslední dobou vnímám spíš jako duchovní tápání. Pavel Helan přitom „drze upřímným“ způsobem, kterým v některých písních rozmlouvá s Pánem Bohem, docela připomíná Bona v jeho mladších letech. Předpokládám nicméně, že jeho další směřování kopírovat nebude.
Na Rapperovi je dokonce skladba „Buď se mnou“, v níž zpěvák dost „bonovsky“ rozmlouvá s Hospodinem, který mu říká „já tě mám rád, i když jsi na mne drzý“. A celé album mi připomíná jednu z novějších desek U2, No Line on the Horizon, na které Bono v první osobě vypráví příběhy, které nejsou jeho vlastní, ale spíš se v nich střídavě převtěluje do různých postav. Víceméně totéž dělá Pavel Helan na albu Rapper, kde se ve skladbě „V náručí“ explicitně „reinkarnuje“ v ženu, v písni „Jawa 05“ vypráví ústy dědečka-pamětníka, ve skladbě „Afghanistan“ projevuje pozoruhodnou schopnost vcítit se do životní zkušenosti příslušníka Talibanu atd. Lze mít dokonce pocit, že v písni „Dubový stůl“ se „reinkarnuje“ v Jaromíra Nohavicu.
A vlastně vůbec nejpozoruhodnější „střídání rolí“ se objevuje již v úvodní písni „Rapper“, v níž Helanovými ústy promlouvá nejen titulní postava rappera, ale i řada dalších postav, které postupně vyprávějí své příběhy v duchu veršů „po ulici jde rapper a na krku má kříž/ každý řekne ti svůj příběh, když ho oslovíš“.
Ani v této písni nechybějí typicky helanovské vtípky a slovní komika, ale podobně jako v případě některých napůl humorných a napůl smrtelně vážných písní Honzy Nedvěda, s nímž se Pavel Helan na již zmíněném turné skvěle doplňoval, jde současně o píseň velmi hlubokou. Jejím tématem jsou totiž životně důležité, ba vlastně jediné podstatné otázky, týkající se spásy a Krista. Helan ovšem různost odpovědí na ně shrnuje se svou typickou ironií: „Hledáme spasitele,/ ale každý v jiné knize/ a pak uctíváme tele/ jako nositele vize.“
Účetní s křížkem na krku rapperovi v jedné z prvních slok na otázku po Kristu odpovídá: „Já to moc nesleduju, promiň, raději se začtu do novin/ ale mám ponětí, že měl to být snad přímo Boží syn.“ Nejstrašnější ironie, která se mi při onom koncertu na Musilce nesmazatelně zapsala do paměti, pak přichází v následující sloce, kde „po ulici jde Pilát a má na krku kříž“… Nejen účetní, který zná místo Bible jen noviny, ale i Pilát, který „se tehdy splet“, posléze přiznávají, že se někdy tajně ke Kristu pomodlí, a dodávají: „A já uprostřed všech videí a médií, co znám/ přemýšlím, jak pravdu… rozeznám.“
Zatímco problém příslušníka Talibanu, který o životě na Západě něco slyšel nanejvýš od kazatele v radikální mešitě, může spočívat v absenci přístupu k informacím, Evropan, který s ním rozmlouvá v písni „Afghanistan“, má zdánlivě opačný problém zahlcenosti nejrůznějšími „videi a médii“, který však ve svých důsledcích může vést k témuž výsledku v podobě jeho dezorientovanosti a zmanipulovatelnosti.
Obrovský rozdil je mezi nimi každopádně v životní úrovni a v problémech, které řeší v každodenním životě. Zatímco my Evropané dnes žijeme v konzumní „říši sprchových hlavic/ pohodlí a věcí navíc“ (album Rapper se původně mělo jmenovat V říši sprchových hlavic), bezpočet obyvatel třetího světa si naopak není s to obstarat nezákladnější životní potřeby.
Pavel Helan zjevně netrpí černobílým myšlením, které je dnes u témat typu uprchlické krize časté u obou proti sobě stojících názorových táborů. Především však rozhodně netrpí sekularizovaným myšlením, které se utápí jen v politických a ideologických tématech a není schopné sestoupit z povrchu do hloubky. Ani ty sprchové hlavice u něj zřejmě zdaleka nepředstavují jen prvoplánový obraz světa konzumu, protikladného světu nedostatku. V písni „Aghanistan“ je o nich totiž řeč v kontextu slov „prolévám vodu a ty proléváš krev“, u nichž může posluchač za autorovým fiktivním rozhovorem s afghánským bojovníkem vytušit jeho modlitební rozhovor s ukřižovaným Kristem, k Němuž obraz tryskající vody a krve neprvoplánovitě odkazuje.