Rozmlouvání s mužem z Galileje (Gospelový odkaz Johnnyho Cashe VII)

„Slyšel jednou slova shůry: / Konej, Johne, moji vůli! / Jeho srdce ztichlo v úžasu, / když Ježíše poznal po hlasu. / Na kolenou, rozechvěle, / mluví s mužem z Galileje…“

V seriálu o gospelovém odkazu Johnnyho Cashe se konečně dostávám k Johnovu doslovnému „odkazu“, tedy k nahrávkám vydaným po jeho smrti. Album American V: A Hundred Highways vydal Rick Rubin ve svém nakladatelství American Recordings roku 2006. Jeho písně nejsou sice všechny klasickým gospelem, ale celá deska představuje neuvěřitelně silné svědectví o Kristově přítomnosti v životní pouti jednoho z nás hříšníků…

Jejich leitmotivem je blížící se velký přechod, očekávaný s vírou v Krista, která snad nikde jinde v Johnnyho tvorbě nebyla tak ryzí a opravdová. Zpěvák stojí na hranici mezi tímto a příštím životem, všechny pomíjivé věci ztrácejí na významu a není už důvod cokoliv předstírat. Před ním je už jen věčnost a v ní setkání s mužem z Galileje…

Podle Ricka Rubina je toto album nejen nejsilnějším ze všech, která on a Cash společně udělali, ale svým způsobem i nejsilnější vůbec. V naší nešťastně povrchní kultuře, která vyznává kult mládí a pro staré a slabé nemá místo, umírající starý muž natočil desku, zasahující srdce lidí všech generací.  (1)

Stařičký kardinál Špidlík v jedné své pohádce vyprávěl příběh čtvrtého stromu, který se „,naučil být sám, naučil se trpět, v utrpení přemýšlel, modlil se a zvolna umíral’ – a i z tohoto utrpení a samoty vzešlo nové krásné dílo pro radost svého okolí.“ (2) Johnny Cash vždycky tak trochu připomínal osamělý mohutný strom; A Hundred Highways je dílem, ve kterém se jeho dovršené poselství ještě jednou a s největší silou rozlehlo po celé krajině, nad kterou se po dlouhá léta tyčil.

Album obsahuje dvanáct písní, z nichž jen dvě jsou Johnnyho vlastní a ostatní převzaté. Toto rozlišování však v zásadě nemá žádný význam, protože cashovská osobní výpověď zaznívá ve všech písničkách bez výjimky. Johnny si „cizí“ písně „se suverenitou i pokorou přisvojil, odkryl v nich nadčasovou vrstvu a vymanil je za šablony dobových trendů“. (3) Je-li folk především silnou výpovědí o vlastní životní zkušenosti a jejím autentickým sdílením s posluchači (a tak tomu pro mne je), pokládám A Hundred Highways za snad nejlepší folkové album všech dob.

V úvodní písni alba, Larrym Gatlinem složené modlitbě HELP ME (Pomoz mi), je „folková kytara  v patřičné chvíli podepřena hlubokým cellovým (či dokonce kontrabasovým?) motivem“. (4) V teskně vážné atmosféře této skladby Johnny rozmlouvá se svým Pánem o své životní cestě, což je vlastně obsahem celé desky. Píseň byla nahrána v červenci 2003 – dva měsíce po smrti Johnnyho druhé ženy June Carterové a dva měsíce před jeho vlastní smrtí. V listopadu téhož roku Neil Strauss v New York Times napsal:

„,Pustím vám jednu písničku,’ řekl producent Rick Rubin do telefonu. V pozadí bylo slyšet dvojí zapraskání. A pak se ve sluchátku ozval hlas, který zpíval: ,Nikdy dřív jsem si nemyslel, že bych potřeboval pomoc / Myslel jsem si, že to mohu zvládat sám.’ Byl to hlas Johnnyho Cashe /…/, který se při každém slově chvěl a přeskakoval, chvílemi vypadával z tempa a zněl, jako kdyby měl každou chvíli umlknout. Zpíval však dál, pomalý, odhodlaný, potlačující dojetí:  ,Ale teď vidím, že už dál nemůžu / a s pokorným srdcem tě prosím o pomoc.’“ (5)

V populární hudbě by se jistě nenašlo mnoho tak silných modliteb (u nás se tímto směrem vydal především rovněž zdravotně indisponovaný Václav Neckář na albu inspirovaném Cashovými posledními nahrávkami). Johnny, který byl v době nahrávání této písně kromě mnoha jiných neduhů i prakticky slepý, se v ní s velikou opravdovostí obrací ke Kristu slovy podobnými prosbě slepce z evangelií (6): „Potřebuji pocítit dotek Tvé milující ruky / Uvolni řetězy temnoty / Ať vidím, Pane, ať vidím / Ať jenom vidím, kde zapadám do Tvého mistrovského plánu…“

Slova o rozmlouvání s Ježíšem, která jsem parafrázoval v perexu tohoto článku, však nejsou z úvodní písně alba, ale až z jeho druhé skladby, tradicionálu GOD’S GONNA CUT YOU DOWN (nenapadá mne jiný překlad názvu než „Bůh tě sejme“). Tato píseň se objevuje i na mnoha jiných gospelových albech, mj. i na  Praise & Blame Toma Jonese, o kterém už jsem na tomto blogu psal; zde však pro mne znamená nepoměrně víc. Zdá se mi, že v Jonesově podání jde o umělecké dílo, zatímco v Cashově prostě o bohoslužbu… K baptistické bohoslužbě přímo odkazují aranže písničky, při níž Cashův hlas gospelového předzpěváka „podporuje ,sbor’ vytleskáváním a vydupáváním rytmu“. (7)

Letošní „Noc kostelů“ jsem na Johnnyho počest skoro celou strávil v baptistické modlitebně se spoluprožíváním gospelu jako bohoslužby a s různými způsoby tematizace tohoto žánru. Poněkud mne však překvapilo, že Cash přímo ani nepřímo zmíněn nebyl a že v Brně jako kdyby baptisté na svého velikého zpěváka gospelu zapomněli…

Johnny nebyl v baptistické církvi jen gospelovým předzpěvákem, ale i pastorem, vysluhujícím svátosti. V bookletu alba A Hundred Highways se objevuje i vyprávění Ricka Rubina o tom, jak z Cashových rukou poprvé ve svém životě přijal svátost oltářní (communion). Její baptistické chápání je velmi odlišné od katolického a Rubinovo líčení je pro mne jako pro katolíka zvláštní. Rozdíly mezi tradicemi různých křesťanských vyznání ovšem blednou ve srovnání s tím, co všechny křesťany spojuje (a čím je křesťanství jedinečné ve srovnání s jinými náboženstvími). Mám na mysli právě „rozmlouvání s mužem z Galileje“ a společenství (communion) s Bohem, který na sebe v příběhu vtělení a ukřižování vzal veškerou tíži lidského údělu.

Papež Benedikt XVI. kdysi při svém rozjímání u turínského plátna, o němž se věří, že bylo pohřebním plátnem Kristovým, „řekl, že i v krajní osamělosti smrti uslyšíme hlas, který nás volá, a uvidíme ruku, jež se k nám natahuje“. (8) Židovský myslitel Martin Buber zase v úvaze srovnávající křesťanství s judaismem pojednává o zkušenosti se Zmrtvýchvstalým, jíž se dostalo apoštolu Tomášovi (a v jiné podobě i Johnnymu Cashovi a bezpočtu dalších křesťanů), a o tváři ukřižovaného, a přece živého Krista, kterou křesťan nemůže nevidět, obrací-li se k Bohu:

„Tím je ovšem dosaženo nového, jiného druhu bezprostřednosti. Lze ji srovnávat s bezprostředností vůči milovanému člověku, jenž má právě tuto a žádnou jinou podobu a kterého si ten druhý vyvolil právě jako tuto podobu, jako tuto postavu. Je to partnerské Ty, které se svou určeností člověku jaksi patří. Z toho vyrůstá konkrétnost tohoto vztahu, který touží po sakramentálním přivtělení tohoto Ty, ale může pokračovat dál osobně, až k vůsobnění (Einselbstung), k osobnímu snášení tohoto utrpení a k přijetí těchto ran a jizev za své… V tom všem vidím závažné dosvědčení spásy, která skrze víru v Krista přišla k lidem pronárodů: dosáhli Boha, který neselhal v chvílích, kdy se jim rozbil svět, ba co víc, který jim v hodinách, kdy shledali, že propadli vině, poskytl smír.“ (9)

Toto „dosvědčení“ je i tématem celého alba  A Hundred Highways a zvláště také písně, z jejíž první sloky jsem převzal motto tohoto článku. John v ní v ryzí křesťanské modlitbě rozmlouvá s Kristem, který ho „oslovil jménem“ a zcela osobně jej volá. Právě v tom spočívalo nejvlastnější jádro životní zkušenosti Johnnyho Cashe. Jeho křesťanství bylo v tomto ohledu zcela autentické a jeho víra v to, že ho Ježíš skutečně oslovil jménem, neotřesitelná.

Na autentičnosti Cashovy víry nic nemění ani rozporuplnost jeho životního příběhu. Křesťanství není náboženstvím „duchovních supermanů“, ale naopak vírou hříšníků. „Bůh tě sejme“ je píseň o Božím soudu nad hříšníky, mezi které se v ní John výslovně zařazuje, a zároveň o naději na odpuštění a na spásu v Kristu.

V refrénu zde vypravěč z Ježíšova příkazu zvěstuje Boží soud „prolhanému lháři, půlnočnímu jezdci, žvanilovi, hazardnímu hráči a pomlouvači“. Tato slova by se dala vztáhnout na ďábla, jenž podle biblicko-koránské tradice dostal od Boha jen „odklad“ do dne soudu (10), při kterém s ním a se vším jeho dílem bude navždy skoncováno. Píseň však lze chápat i jako odkaz k velkým pavlovským pojednáním o Božím zákonu, soudu a milosti z prvních tří kapitol Listu Římanům a z úvodní kapitoly Prvního listu Timoteovi. Podle Pavla budou pachatelé hříchů uvedeného druhu souzeni podle Božího zákona, avšak tento zákon se netýká spravedlivých, tj. těch, kteří byli ospravedlněni vírou v Krista, přinášejícího nám hříšníkům Boží milost. (Obě možné interpretace souzní s Johnnyho veledůležitou písní „Redemption“ z prvního alba série American Recordings, v níž Cash zúčtoval se svým někdejším „přítelem Luciferem“ a vyzpíval svou víru ve vykoupení Kristovou krví.)

Další odkaz k evangelní či pavlovské zvěsti v textu představují slova o tom, že i činy těch, kdo škodili svým bližním v naprosté skrytosti, vyjdou najevo. Jednou budeme všichni stát tváří v tvář pravdě o svých životech. To by samo o sobě bylo dost děsivé. Avšak ten, který „vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí“ (11), je Láska. Není nelítostným soudcem, ale Spasitelem. Je tím jediným, kdo nám bude moci nejen „vyprávět o tom, co jsme dělali špatně“, ale i dosáhnout toho, že už budeme jen „dělat dobro“.

Tato slova jsou již z písně LIKE THE 309 (Jako třistadevítka), Cashova vlastního, ryzího blues. Člověk očekávající příjezd svého posledního vlaku si v ní uvědomuje, že zde po něm zůstanou věci dobré i zlé a v neposlední řadě také bolest, kterou ve svém životě nedokázal nezpůsobovat. Johnny Cash zlomil v šedesátých letech srdce své ženy Vivian a při poslouchání či čtení jeho pozdějších textů a výroků (či Vivianiných rozbolavěných vzpomínek na to, jak se Johnny za svá temná léta omlouval dětem, ale nikdy ne jí) jsem se někdy pozastavoval nad  snadností, s jakou to později nechal za sebou. Nakonec jsem ovšem pochopil, že tato domnělá snadnost byla jen zdánlivá, že některé věci v mezilidské rovině ani nejde řešit… a že tedy je přirozené, že se Johnny k Vivian obracel „jen“ ve svých písních.

Čtvrtá skladba jeho posmrtného alba, od Gordona Lightfoota převzatá píseň IF YOU COULD READ MY MIND (Kdybys mohla číst mé myšlenky), mne bere za srdce snad ještě víc než jiné. Křehký starý muž zápasící s dechem zde ztrápeným hlasem vypráví příběh, který snad v originální verzi mohl být poněkud banální romancí o lásce, která odešla a už ji nelze vrátit, ale v jeho podání je autentickým, lítostí naplněným vzkazem, jehož adresátka, „bude-li číst mezi řádky“, pozná, že se jejím pocitům vždy snažil rozumět a že nenese vůbec lehce, jaký konec jejich příběh vzal.

„Nejobjevnější je však jeho zpřístupnění dalšího významu, jakéhosi druhého plánu v textech dosud chápaných jako zúčtování milostných vztahů, bolestná loučení se ztracenou láskou – tak jedině se prozatím zdálo možné rozumět Springsteenovu FURTHER UP ON THE ROAD (12)… A najednou je tu účtující Johnny Cash a z jeho smířeného, vyrovnaného sdělení vysvítá, že takto bolestně a přitom láskyplně je možné se loučit i se životem – a slova popisující vzpomínky, zraněná srdce i obavy z toho, co má přijít, jsou tu zcela na místě.“ (13)

Uvedená píseň vlastně není „Springsteenova“ (byť je to uvedeno i v bookletu) – ve skutečnosti ji už v roce 1957 složil nedávno zesnulý bluesový a gospelový zpěvák Bobby „Blue“ Bland (14) a Springsteen či Cash jsou „jen“ autory pozoruhodných coverů. (Sám ji mám „naposlouchanou“ ve skvělé živé verzi ze Springsteenova alba Live in Dublin.)

Její název odkazuje k putování po „cestě“. Zde se zdánlivě nemůže jednat o nic jiného než o poněkud otřelou metaforu pro lidský život. Nový zákon ovšem slovo „cesta“ používá pro víru v Krista (15) a lze si snadno představit, že v Cashově strhující interpretaci jde právě o popis jeho cesty za Kristem.

Poutník, který se blíží k cíli svého putování, může mít sice  „obavy z toho, co má přijít“ (protože jej čeká výše zmíněné vyúčtování i těch nejtemnějších a nejskrytějších stránek jeho života), rozhodně si však nemůže smrt představovat jako zánik. (Velikost Cashových „posmrtných“ nahrávek vidím právě také v jejich naprosté neslučitelnosti s tímto bludem, deformujícím životní perspektivu bezpočtu dnešních západních lidí.) Ve své duši cítí horečnaté vzrušení, které je dozajista předzvěstí velkého Setkání, nikoliv konce. (16) Ke smrti je v písni odkazováno paradoxními obrazy („usmívající se prsten s lebkou“, „šťastné hřbitovní boty“), které ji líčí jako něco vposledku radostného.

Také v písni Hanka Williamse ON THE EVENING TRAIN „večerní vlak“ představuje smrt, která zemřelého (v tomto případě zemřelou) odváží „domů“ do věčnosti. Skladba uvedeného zpěváka nemohla při Cashově loučení chybět. Hank Williams (1923–1953) by se dal označit za největší „předcashovskou“ legendu americké country hudby, jejíž štafetu Johnny symbolicky převzal. Roku 1987 to vyjadřoval i název tehdejšího Cashova alba Johnny Cash Is Coming to Town (Do města přichází Johnny Cash) a na něm obsažené písně „The Night Hank Williams Came to Town“. V době, kdy už Cash přicházel do města Božího a Beránkova (17), symbolicky nahrál ještě jednu z Williamsových písní. V jejím textu muž rozmlouvá s Bohem a se svou právě zesnulou ženou a Johnny se jí na krátkou dobu, „dokud se znovu nesetkáme“, rozloučil s June.

Cashova vlastní píseň I CAME TO BELIEVE (Uvěřil jsem) představuje v jeho tvorbě unikátní svědectví o působení Ducha Svatého, v Písmu tak výstižně nazývaného Utěšitelem. (18) I z tohoto gospelu bych se rád, podobně jako z „God’s Gonna Cut You Down“, pokusil volně „převeršovat“ nejdůležitější část textu: „Klesal jsem pod tíhou, kterou jsem na sebe vzal / Vše jenom zhoršilo, když jsem ji naložil na přítele / Tak jsem to nakonec v zoufalství úplně vzdal / Volal jsem o pomoc a v srdci pocítil Těšitele.“

Název alba A Hundred Highways (Sto dálnic) je vzat z písně LOVE’S BEEN GOOD TO ME (Láska ke mně byla dobrá), kterou pro Johnnyho a o Johnnym napsal Rod McKuen. Její text  představuje další variaci na obraz lidského života jako cesty a tohoto našeho světa jako místa, ve kterém nemůžeme najít svůj pravý Domov, ale máme v něm být neustálými poutníky směřujícími k Tomu, který jej přesahuje. V refrénu o sobě Johnny zpívá jako o tulákovi, který projel sto dálnic a nikde nenašel domov, ale přesto (či právě proto) je šťastný, protože jeho putování je spojeno s Láskou, která k němu byla a je dobrá. (19)

V písni A LEGEND IN MY TIME, převzaté od Dona Gibsona, Johnny Cash osvědčuje svůj typický smysl pro sarkasmus a černý humor, přičemž „ironii textu podtrhuje krátké kytarové tremolo“. (20) Muž, který by jako málokdo jiný mohl být označen za legendu, v ní s nadhledem někoho, kdo ve svém dramatickém životním příběhu dobře poznal nicotnost i nebezpečnost světské slávy, zpívá o tom, že kdyby osamělost přinášela světové uznání a slzy lítosti byly odměňovány zlatými soškami, potom by byl „legendou své doby“…

ROSE OF MY HEART (Růže mého srdce) od Hugha Moffatta se zdá být romancí, v níž z Cashova „vyznání lásky dýchne stesk“. (21) Jakoliv se však zdánlivě jedná o píseň, nemající nic společného s gospelem a snad dokonce zavánějící modloslužbou líčením milostného vztahu jako toho jediného, na čem doopravdy záleží, v kontextu alba by takovéto její chápání bylo absurdní. Oním vztahem je sice v prvním plánu vztah muže se ženou, ten však zároveň představuje odkaz k milostnému vztahu mezi Bohem a člověkem.

Něco podobného by se dalo říci i o Johnnyho verzi skladby Iana Tysona FOUR STRONG WINDS (Čtyři silné větry), která „vymaže svým nenapodobitelným charizmatem jakkoli dokonalou interpretaci Cashových předchůdců“. (22) Tato píseň jako by v závěru alba shrnovala všechna jeho témata, od lidské lásky přes pomíjivost věcí tohoto světa až k Božímu slovu, které na rozdíl od nebe a země nepomine. (23) Už její název odkazuje k Bibli, v níž jsou čtyři věty  zmiňovány v eschatologických proroctvích a obrazech blížícího se soudu a vykoupení. (24)

Po této skladbě album vrcholí vyprávěním propuštěného vězně v poslední písni I’M FREE FROM THE CHAIN GANG NOW, jejímiž autory jsou Low Herscher a Saul Klein. Ještě jednou se v ní setkáváme se starým známým obrazem „těla“ či „světa“ jako vězeňské cely, ve které „jen krok od pekla“ prožíváme své pomotané životy, a s nadějeplným poselstvím umírajícího Johnnyho Cashe o vstupu do svobody. („Chain gang“, od kterého je nyní vypravěč v názvu a refrénu písně svobodný, označuje skupinu trestanců navzájem spoutaných řetězem.)

Cashův hlas zde naposledy „rozdírá srdce ne jistotou, ale křehkostí, již mu dodal blížící se konec a vědomí zpěvákovy osobní historie, vší její rozpornosti, provinění i naděje‪“. (25) Neexistuje album, které by mne víc než A Hundred Highways provázelo mou vlastní osobní historií a prozařovalo i její stíny záblesky naděje. Souzním s vyznáním Ricka Rubina z jeho bookletu:

„Johnnyho hloubka a moudrost mne vždy naplňovaly nadšením a úžasem. Kdybych ho neznal, můj  život by byl neporovnatelně horší… Miluju Tě, Johne.“ (26)

Poznámky:

1) Viz Edna Gundersen, „Johnny Cash’s final work yields 2 more albums“ [online], 5. 1. 2006, URL: usatoday30.usatoday.com/life/music/reviews/2006-05-01-cash_x.htm?csp=34.

2) Ludmíla Martínková, „Ad: O smrčku, který zpíval – dopis Hany Librové“, Katolický týdeník, 25.–31. 1. 2011, roč. 22, č. 5, s. 9.

3) Ondřej Štindl, „Muž v černém odchází do světla“, Lidové noviny, 1. 3. 2010, roč. 23, č. 50, s. 10.

4) Helena Bretfeldová, „Bolestná nádhera na rozloučenou. Johnny Cash: American V – A Hundred Highways“ [online], cit. 23. 4. 2007, URL: http://www.folkcountry.cz/recenze/recenze-cash%20johnny_american%20v.htm.

5) Neil Strauss, „The Pop Life: Johnny Cash’s Legacy of Emotions, on CD’s“ [online], 27. 11. 2003, URL: www.nytimes.com/2003/11/27/arts/the-pop-life-johnny-cash-s-legacy-of-emotions-on-cd-s.html.

6) Marek 10:51, Lukáš 18:41.

7) Helena Bretfeldová, „Bolestná nádhera na rozloučenou“.

8) „Papež rozjímal u turínského plátna o smrti, Res Claritatis Monitor, 9. 5. 2010, roč. 7, č. 17, s. 2. 9) Martin Buber, „Dvojí víra“, in: Karl-Josef Kuschel (ed.), Teologie 20. století: Antologie, Praha: Vyšehrad, 1995, s. 195–196.

10) Viz Korán 7:13/14–14/15.

11) 1. Korintským 4:5.

12) Ve skutečnosti se píseň jmenuje „Further On Up the Road“.

13) Helena Bretfeldová, „Bolestná nádhera na rozloučenou“.

14) Viz Blandův nekrolog od Jana Rejžka „Muž, který změnil blues“, Lidové noviny, 25. 6. 2013, roč. 26, č. 147, s. 24.

15) Skutky 9:2, 22:4.

16) Výzkumy hlubinné psychologie hovoří o tom, že lidské nevědomí „ví“ o existenci posmrtného života, a dokazují tak existenci naděje, vepsané do hlubin lidské duše.

17) Viz Zjevení 21:2–22:5.

18) Jan 14:26, 15:26, 16:7.

19) Ve snad nejdůležitějších verších celé Bible (1. Janův 4:6, 4:16) a také v názvu encykliky Benedikta XVI. Deus caritas est je Láska ztotožněna s Bohem.

20) Helena Bretfeldová, „Bolestná nádhera na rozloučenou“.

21) Tamtéž.

22) Tamtéž.

23) Viz Marek 13:31.

24) Jeremjáš 49:36, Daniel 7:2, Zacharjáš 6:5, Zjevení 7:1.

25) Ondřej Štindl, „Velký příběh je někdy pocta k neunesení“, Lidové noviny, 29. 12. 2009, roč. 22, č. 300, s. 7.

26) Rick Rubin, „The timing was impeccable.“ Booklet alba American V: A Hundred Highways, American Recordings, 2006.