Každá písnička prý jednou skončí. Nemyslím si, že by to platilo o písni, kterou podle Apokalypsy zástup vykoupených s doprovodem Božích louten zpívá před trůnem svého Pána. Hlas Johnnyho Cashe jako bych v duchu slyšel věčně burácet uprostřed tohoto zástupu. V den desátého výročí Cashova vstupu do věčnosti z 12. září 2003 však každopádně končí můj seriál věnovaný jeho odkazu.
V tomto článku chci představit gospelové skladby z posledního alba série Johnnyho Cashe a producenta Ricka Rubina American Recordings, nazvaného American VI: Ain’t No Grave. Toto album vyšlo ke Cashovým nedožitým osmasedmdesátinám v únoru 2010. Na jeho obalu se na nás zubí desetiletý ušatý kluk, který se na druhé straně obálky proměňuje ve vrásčitého starce z fotografie o mnoho desítek let pozdější. Kruh se uzavírá…
„Ain’t No Grave totiž Cashe ukazuje jako muže připraveného stát se znovu dítětem. Převládající emocí nahrávek, které vznikly asi tři měsíce před umělcovým skonem, je smířenost, očekávání čehosi nového, snad i triumf. Johnny Cash na desce sice často zpívá o loučení, není v tom ale ani stopa tragiky, jen vyrovnanost, klid, radost… Nádech dramatu zní jen z prvních dvou skladeb na desce. Cashova verze titulního tradicionálu stojí na kontrastu mezi potemněle rázným doprovodem, odhodlanými slovy (,Žádný hrob tohle tělo neudrží’) a chvějícím se zpěvákovým hlasem, jenž dosvědčuje, že k tomu hrobu měl umělec v době nahrávání už blízko. Podobnou náladu má i Redemption Day z repertoáru Sheryl Crowové, v jejímž závěru Cash třikrát vysloví slovo ,freedom’ s vahou, jež by zastavila armádu.“ (1)
Jakkoliv jsou nahrávky z posledních měsíců Johnnyho pozemské pouti naplněné očekáváním věčnosti, není v nich ani stopa nějakého dualismu, který by od věčnosti odděloval úzkosti a soužení tohoto světa a nechtěl už s nimi mít nic společného. Naopak, Cash přes přemíru osobních bolestí i v tomto období dokázal ještě hluboce spoluprožívat bolesti druhých a spolutrpět s oběťmi násilí. Podle svědectví jeho dcery Rosanne první myšlenka jejího otce poté, co se půl roku před smrtí probral z týden trvajícího komatu, patřila americké invazi do Iráku, k níž tehdy k jeho zděšení došlo. (2)
Umírající muž se již ovšem s válečnými hrůzami na rozdíl od svých mladších let nevyrovnával v rovině protiválečných demonstrací a veřejných projevů, ale v eschatologické rovině, s níž je volání po míru a pokoji na jeho posledním albu spojeno. To vyjadřuje například vize věčného míru v písni „Last Night I Had the Strangest Dream“, ale i již zmíněná písnička „Redemption Day“, ve které Cash velmi působivě ztvárnil čekání na vykoupení ve světě plném katastrof, jalově řečnících politiků a zabijáků naplněných zlobou, v němž nicméně muži, ženy a děti cestují ve vlaku, směřujícím k nebeské bráně.
Klasické gospelové poselství, které zde chci prostřednictvím Cashovy tvorby ještě jednou představit, však zaznívá především ve dvou skladbách: v již zmíněné titulní písni a v Johnnyho posledním vlastním gospelu, který již svým názvem „I Corinthians 15:55“ přímočaře odkazuje k verši z Nového zákona.
I když „od poslední skladby, již Cash kdy napsal“, by snad „člověk čekal monumentalitu poselství před definitivním odchodem“, jde o „popěvek lehký, až radostný“. (3) Jak by ne, když vyjadřuje osobně prožívanou radost z Kristova vítězství nad hříchem a smrtí! Onen Cashem citovaný verš z Pavlova listu do Korintu tuto radost vkládá do výsměšných otázek: „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj bodec?“
Od Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání – pro nás od chvíle, kdy s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem učiníme osobní zkušenost – je už smrt v našich životech bezmocná. Johnny Cash miloval ztělesnění této skutečnosti v jemu velmi blízkém příběhu Pavla z Tarsu, hříšníka, který měl na svědomí hrozné věci, avšak u Damašku prožil nesmírně osvobozující setkání s Kristem, „Mužem v bílém“. Toto setkání Cash popsal ve svém stejnojmenném románu, v jehož závěru Pavel umírá na popravišti s následujícím prožitkem:
„Pod jeho víčky se náhle objevila tmavá silueta Muže v bílém a ve chvíli, kdy umíral, se ten obraz stal stejně bílým, oslnivým a nádherným jako ten, který ho srazil k zemi na cestě do Damašku. Tentokrát však vidění neskončilo a zářivé světlo nepřestalo vyzařovat z tváře, jejíž pronikavý pohled plný lásky pokynul apoštolu Pavlovi.“ (4)
V písni „I Corinthians 15:55“ Johnny Cash vyjadřuje naději, že něco podobného sám prožije v okamžiku vlastní smrti – „až uvidím, že mi pokyne můj Vykupitel“. Zpívá v ní o tom, že i když se na své plavbě životem často podobáme lodičce na rozbouřeném moři, přesto na ní můžeme prožívat bezpečí ve víře v Toho, který nás láskyplně vyvádí z našich temnot a dává nám doplout do přístavu světla.
Skrze nemoc, bolest a utrpení k smrti směřující Cash se ve své pozdní tvorbě často inspiroval i příběhem svého starozákonního spolutrpitele Joba, ve kterém září vyznání víry a naděje: „Já vím, že můj Vykupitel žije a nakonec se postaví nad mým hrobem.“ (5) Tím ovšem hrob přestane být hrobem, jak Johnny zpívá v titulní písni svého posledního alba „Ain’t No Grave“. Slyšíme v ní polnici ohlašující Vykupitelův příchod (6), příchod Lásky silnější než smrt, po níž „žádný hrob tělo nezadrží“. Je zde i onen motiv malého kluka, který se znovu setkává se svými rodiči (7), především však obraz vše naplňujícího setkání s Ježíšem.
Píseň „Ain’t No Grave“ zpíval sbor Fisk University Jubilee na Cashově pohřbu z 15. září 2003 a také na koncertu k uctění Johnnyho odkazu z 10. listopadu téhož roku. Při této příležitosti na Cashe vzpomínali i jeho spolupracovníci a přátelé včetně Bona Voxe. Ten ve videovzpomínce říká, že John „byl dubem v zahradě plné plevele“, a připíjí „Cashovu životu sklenicí piva Guiness, které bylo Johnnyho oblíbeným nápojem“. (8)
Tento Bonův přípitek mi souzní s názvem o několik let později vydaného alba U2 No Line on the Horizon. Na horizontu neexistuje žádná dělící čára mezi světským a duchovním či mezi pozemským životem a věčností. I to je gospelovým odkazem Johnnyho Cashe.
Poznámky:
1) Ondřej Štindl, „Muž v černém odchází do světla“, Lidové noviny, 1. 3. 2010, roč. 23, č. 50, s. 10.
2) „Johnny Cash ,Devastated’ by Iraq War, Daughter Rosanne Reveals“ [online], 23. 9. 2010, dostupné z: <http://www.spinner.com/2010/09/23/johnny-cash-iraq-war-rosanne/>.
3) Ondřej Štindl, „Muž v černém odchází do světla“, Lidové noviny, 1. 3. 2010, roč. 23, č. 50, s. 10.
4) Johnny Cash, Man in White: A Novel, San Francisco: Harper & Row, 1986, s. 225–226.
5) Job 19:25.
6) Srov. 1. Soluňským 4:16.
7) Text písně „Ain’t No Grave“ je zajímavé srovnat s básní Vladimíra Holana „Zmrtvýchvstání“, v níž básník před obrazem trub a polnic budících zemřelé upřednostňuje obraz prostého probuzení „zase doma“, u maminky, kterou „uslyšíme, jak tichounce staví na plotnu vodu a útulně bere z almárky kávový mlýnek“.
8) Stephen Miller, Johnny Cash, Praha: Volvox globator, 2010, s. 516.
2024 ©