Jiří Peňás v sobotních Lidových novinách v reportáži z rozloučení s Ladislavem Smoljakem napsal: „Pozdravil jsem se s Petrem Šabachem, který říkal, že je to dneska zvláštní den, že se tady loučíme s Cimrmanem, což myslel s nadsázkou, a že za pár hodin jde na jiného Zimermanna (1), čímž myslel Boba Dylana, který zřejmě netuší, jak je jeho původní jméno pro Čechy důležité.“ (2)
Paralel mezi oběma Cimrmany by se našlo mnoho. Zatímco ten český je dílem mystifikací pánů Smoljaka a Svěráka, ten americký s oblibou mystifikuje sám. Neustále přepisuje vlastní životopis, bere na sebe další a další tváře, mění podobu všech svých hitů a překypuje stále novými aktivitami.
Okřídlené přirovnání praví, že Jára Cimrman byl jako sopka, která zasypala sama sebe. Něco podobného by se dalo říci i o Bobu Dylanovi, který jen během několika posledních let (tento příspěvek je věnován období od Dylanova ostravského koncertu z 9. června 2008 do jeho pražského koncertu z 11. června 2010) vydal čtyři alba a jednu knihu, podnikl tři koncertní turné, stal se titulní postavou dvou filmů, uspořádal výstavu svých obrazů, začal vysílat vlastní pořad na BBC atd. atd.
„Dylanův vliv na populární kulturu je nevyčíslitelný. Zároveň se mu však stal břemenem, před kterým už desítky let utíká. Ocenění čítající Grammy, Oscara, Zlatý glóbus, čestné doktoráty, titul velitele francouzského Řádu umění a literatury, Pulitzerovu cenu či četné nominace na Nobelovu cenu jsou jen chabým vyjádřením toho, co dokázal.“ (3)
Všechna tato ocenění Dylan obdržel přesto – či právě proto? – že nikdy neplní to, co od něj lidé očekávají, a je vždy absolutně svůj. O jeho čtyřiačtyřicáté (!) desce „Modern Times“ (4), jejíž písně stály ve středu ostravského koncertu z roku 2008, bylo po jejím vydání napsáno: „Nová nahrávka Boba Dylana je velmi anarchistická – v podstatě porušuje všechno, na čem se současní hudebníci téměř bez výjimky shodují. Tam, kde by do toho každý jiný šlápl, Dylan se zakucká nebo přehmátne, podle toho, jestli jen zpívá (vrčí, kňourá, sípe, vrní), nebo i brnká na kytaru či na klávesy.“ (5) Právě tímto albem se však Dylan (pokolikáté už?) vrátil na první příčky hitparád, od prvních tónů první písně jím své posluchače „polapil jak mouchy v medu“ a v médiích si vysloužil titulky typu „Zase jednou svedeni maestrem“. (6)
Album „Modern Times“ obsahuje písně s velmi silnými texty, ve kterých Dylan „uvažuje o víře, smrti, životě po životě, souží se a touží po trvanlivé nadpozemské lásce“. (7) Současně je velkolepou hudební procházkou dějinami amerického blues, country a rock’n’rollu. Při ostravském koncertu z června 2008 „Shakespeare americké pop-music“ (8) na tuto procházku pozval i své českomoravské publikum.
„V rámci turné k desce Modern Times se /Dylan/ v ostravské ČEZ Areně opět představil coby introvertní osobnost, která komunikuje s publikem výhradně prostřednictvím svých písní. S tím spojené osobní kouzlo dokázalo vyvolat v divácích pocit, že stojí v klubu pro pár stovek lidí, a ne v obrovské sportovní hale.“ (9)
Hlasem, který zněl libozvučně jako u Dylana málokdy, tehdy zazpíval sedmnáct písní, při čemž zároveň hrál na klávesy nebo harmoniku. Doprovázeli jej při tom kytaristé Stu Kimball a Denny Freeman, baskytarista Tony Garnier, bubeník George G. Receli a hlavně multiinstrumentalista Donnie Herron, jako kouzelník z klobouku střídavě vytahující pedálovou havajskou kytaru, banjo, violu a housle. Hra každého z nich byla „ústrojnou součástí mohutného, barevného, emocemi naplněného a emoce podporujícího zvuku“. (10)
K největším zážitkům z koncertu jako obvykle patřila skutečnost, že zatímco jiné hvězdy jeho věku (Dylan je ročník 1941) obvykle žijí z toho, že svým fanouškům zpívají své stále stejné hity z dob své někdejší největší slávy, Bob se dokáže obejít i bez hitů a bez opakování se. Z jeho nejznámějších písní v Ostravě zaznělo jen „All Along the Watchtower“, a to ve zbrusu nové, zcela „překopané“ podobě. Také ostatní písně zněly vždy o trochu nebo i o hodně jinak, než byli jejich posluchači zvyklí…
Skutečnost, že Dylan připomíná sopku, schopnou i u jedné a téže písně chrlit lávu stále nových a nových hudebních nápadů, plně potvrzuje i album „Tell Tale Signs: Rare and Unreleased 1989–2006“, vyšlé v říjnu 2008 jako osmý díl zpěvákových „The Bootleg Series“. (11) Toto album (resp. dvojalbum či trojalbum) obsahuje 27 (či v tzv. deluxe edici 39) dosud nevydaných verzí Dylanových písní z uvedených let, ať už nahraných studiově anebo živě při koncertech.
„Zřejmě nejsilněji se Dylanova nesporná genialita v psaní písní projevuje tam, kde uvádí alternativní verzi již známých nahrávek. Například skvělá Can’t Wait, v originále na albu Time Out of Mind, se dočkala hned dvou přehrávek: syrovější a bluesovější na základním disku a její sedmiapůlminutové sestřičky v rozšířené edici. Podobně je tomu u Someday Baby (z Modern Times) nebo Mississippi (z Time Out of Mind), která se objevuje v dokonce třech různých verzích. Jeden z nejstarších kusů, Dignity (nevydaná na desce Oh Mercy), je zastoupena originálem a vydařenou demoverzí s pianem. Je s podivem, jak přirozeně zde působí fakt, že zatímco ,běžný písničkář’ vyplodí stěží dva hity za období existence jednoho alba, Dylan dokáže udělat tři různé hity z jediného motivu, navíc z motivu vyřazené nebo ,odkopnuté’ písně.“ (12)
Po období velkých alb – od „Oh Mercy“ (1989) po „Modern Times“ (2006) –, jejichž „odpad“ sám stačil na další velké trojalbum, Dylan jako už tolikrát v průběhu své padesátileté tvůrčí dráhy pocítil potřebu zase jednou vykročit úplně jiným směrem. V březnu 2009 se na webu Bobdylan.com objevil jeho rozhovor s Billem Flanaganem, ve kterém maestro prohlašoval:
„Už jsem zase jinde. Materiál z Modern Times odrážel můj tehdejší stav, psal jsem je přesně pro tu určitou dobu, měl jsem vizi, znal jsem směr. Teď jdu jiným směrem. Potřebuji jej, potřebuji nějaký cíl… jinak to nemá smysl.“ (13)
O měsíc později pak vyšlo Dylanovo zbrusu nové album „Together Through Life“ (14), výrazně odlišné od písničkářovy předchozí tvorby. „Prvotním impulsem ke vzniku nahrávky se stala skladba Life Is Hard pro film francouzského režiséra Olivera Dahana. A především ona, případně This Dream Of You jsou těmi stěžejními pilíři, okolo nichž se vše ostatní točí. Jako nejdůležitější bod se tak jeví pohostinská účast Davida Hidalga, akordeonisty kalifornsko-mexických Los Lobos… Právě akordeon, který tu působí, jako by byl v autorových písních přítomný odjakživa, určuje výslednou podobu nahrávky.“ (15)
Texty, u kterých lze jen spekulovat, nakolik jsou napsané Bobem Dylanem a nakolik spoluautorem Robertem Hunterem, na tomto albu určitě nejsou tím nejdůležitějším. Adepta Nobelovy ceny za literaturu by za nimi určitě nikde nehledal. Obvyklá dylanovská básnická imaginace se tentokrát někam vytratila, o duchovní, ba mystické hloubce tolika jiných Dylanových textů ani nemluvě. Mají-li texty z „Together Through Life“ vůbec nějaký obsah, je jím „vzpomínání na lásku a její nedostatek“. (16)
„/Ve srovnání s Dylanovými předchozími věcmi/ výsledek zní, jako když se parta skvělých a protřelých muzikantů spíš ,jen’ sejde v nějakém pěkně ozvučeném baru a začne bezchybně jamovat… Dylan je /na Together Through Life/ stále působivý, jenomže se možná přistihnete, že místo abyste fascinovaně poslouchali, jak jste u něj zvyklí, povídáte si s kámošem na baru.“ (17)
Další překvapení pak na sebe nedalo dlouho čekat. V říjnu 2009 Bob Dylan vydal vánoční album „Christmas in the Heart“ (18), jehož výnos byl určen na charitativní účely. Ondřej Štindl je tehdy ve své duchaplné recenzi „Nonkonformista s vousy z vaty“ charakterizoval takto:
„Poslední Dylanova deska ,Christmas in the Heart’ vlastně potvrzuje, že tendence nebrat na publikum ohledy písničkáře neopustila ani dva roky před sedmdesátkou. Inu, je to nonkonformní umělec. A co udělá nonkonformní umělec v časech, kdy nikoho už nešokuje prakticky nic? Natočí vánoční album, to dá rozum… Dá se říci, že se Dylan zase trefil, zasáhl publikum tam, kde to bolelo. A nejkouzelnější na tom všem je, že je mu to asi jedno, jde mu to samo.“ (19)
Ne, Bob Dylan nikdy nebyl „svědomím Ameriky“, za které ho kdysi považovala generace hippies. Jeho dar spočívá „jen“ v tom, že dokáže vnímat pokrytectví a absurditu věcí, které jsou pro většinu společnosti nezpochybnitelné a samozřejmé. V tomto případě si bez jakéhokoliv „prorockého“ pathosu zlehounka pohrál s „poezií“ dnešních amerických a vůbec západních Vánoc coby neskutečné směsky trošky duchovna na straně jedné, nějakého toho lehkého porna na straně druhé a spousty kýčovitého sentimentu a komerce všude mezi tím.
Hudební publicista a redaktor Radia Proglas Milan Tesař o „Christmas in the Heart“ napsal: „Popové šlágry o Santa Clausovi či o tom, jak budu o Vánocích doma, zde převažují nad duchovními písněmi typu ,Adeste fideles’ nebo ,O’ Little Town Of Bethlehem’. Na Dylanově albu nechybí nic, co činí vánoční kýč kýčem. Muzikanti a spoře oděná dívka v santaclausovských kožíšcích na retro fotografiích na obalu, ženské sbory, sladký hudební doprovod… To vše zde je a to vše Dylanova nenapodobitelná interpretace povyšuje na umění či alespoň na téma k diskusi.“ (20)
Dylan už tedy jak během své umělecké dráhy vůbec, tak i během posledních několika let ukázal publiku bezpočet různých tváří. Jistě i to láká na jeho koncerty stále nové zástupy fanoušků. Jak před Dylanovým vystoupením v pražské O2 areně z 11. června 2010 výstižně charakteriziovaly Hospodářské noviny, koncert Boba Dylana je vždy do poslední chvíle "tajemstvím" a "velkou neznámou". (21)
Svých „Christmas in the heart“ se tak čeští dylanologové onoho 11. června dočkali sice s půlročním zpožděním, zato je však mohli očekávat s jistotou, že „pod stromečkem“ naleznou, tak jak se sluší, nejedno překvapení. A pak nastala hodina H…
„Hubená černočerná silueta s kloboukem se enigmaticky pne po zakořených zdech a její odstíny se mezi verši rozplývají v rytmu. Komu z návštěvníků pátečního pražského koncertu…učarovala ta nevídaná a snad náhodná hra světel a stínů, musel být o to ohromenější, když Dylan už po několika taktech úvodní skladby Rainy Day Women opustil klávesy a s kytarou kolem krku stanul před nadšeným publikem.“ (22)
Vedle Dylana stál na pódu v popředí nový (resp. staronový) člen jeho kapely kytarista Charlie Sexton, který „z charakteristického pokleku sázel ostré kytarové linky do nepoddajně tvrdé směsice rockové hudby se závanem rockabilly, blues a country. S velkou chutí a muzikantským zápalem Dylan na tuto hru opakovaně přistupoval a zpoza kláves, s kytarou i harmonikou Sextonovi oplácel nezvykle dlouhými, hlasitými sóly.“ (23)
Po dvě hodiny byla hala plná strhující muziky, při které se dalo jen tak pohupovat do rytmu anebo prožívat hluboké emoce počínaje prostou radostí z mimořádného zážitku a konče třeba mrázem běhajícím po zádech při sólu maestrovy skvělé foukací harmoniky. Poté, co Bob vystřihl sedmnáct písní včetně tří přídavků, přišla řada na zasloužené „standing ovation“. To už celá hala jako jeden muž stála na nohou a také introvertní a na ovace zvyklý Dylan se až nezvykle loučil se svým publikem s rukama nad hlavou a s úsměvem na tváři.
V set listu pražského koncertu převažovaly známé písně z šedesátých let (Lay Lady Lay, Just Like a Woman, Mr. Tambourine Man, Highway 61 Revisited…), které mám vlastně z Dylanovy tvorby nejmíň rád, a z nových věcí songy z alba „Together Through Life“ (Beyond Here Lies Nothin’, I Feel a Change Comin’ on, Jolene), které mne nijak neuchvátilo; z mně nejmilejších Dylanových desek z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let nezaznělo v Praze (ani předtím v Ostravě) nic. To jsem ale Bobovi ochotně odpustil a vlastně to pro mě ani nebylo podstatné. Asi je hodně pravdy na jeho slovech z již zmíněného rozhovoru s Billem Flanaganem:
„Nezdá se, že by se moje publikum kdy shodlo na něčem konkrétním. Každý fanoušek má z mé tvorby rád něco jiného… Až v poslední době mám dojem, že je to spoustě lidí jedno, z jaké doby ty písničky jsou. Vnímají to jinak, víc fyzicky a tak, jak existují v současnosti.“ (24)
Poznámky:
1) Správně /Roberta/ Zimmermana.
2) Jiří Peňás, Ladislav Smoljak snad promine, Lidové noviny, 12. 6. 2010, roč. 23, č. 136, s. 1.
3) Vojtěch Rynda, Dvaadvacet let a pět dní na cestě, Lidové noviny, 11. 6. 2010, roč. 23, č. 135, s. 9.
4) Bob Dylan, Modern Times, Sony BMG/Columbia, 2006.
5) Michal Bystrov, Opuštěná víra Boba Dylana: Album Modern Times sebevědomě porušuje všechny současné konvence, Lidové noviny, 6. 9. 2006, roč. 19, č. 208, s. 18.
6) Viz Jan Rejžek, Věci Maria a Dylan, Lidové noviny, 31. 8. 2006, roč. 19, č. 203, s. 12.
7) Jan Rejžek, Věci Maria a Dylan, Lidové noviny, 31. 8. 2006, roč. 19, č. 203, s. 12.
8) Michal Bystrov, Opuštěná víra Boba Dylana: Album Modern Times sebevědomě porušuje všechny současné konvence, Lidové noviny, 6. 9. 2006, roč. 19, č. 208, s. 18.
9) Kateřina Hejdová, Dylan nepotřebuje ani vlastní hity, Mladá fronta Dnes, 11. 6. 2008, roč. 19, č. 136, s. B6.
10) Marta Švagrová, Dylan hrál dobře a s chutí, Lidové noviny, 11. 6. 2008, roč. 21, č. 136, s. 18.
11) Bob Dylan, Tell Tale Signs: Rare and Unreleased 1989–2006, The Bootleg Series Vol. 8, Sony BMG/Columbia, 2008.
12) Jana Kačurová, Co se naučil Bob Dylan, Lidové noviny, 11. 12. 2008, roč. 21, č. 290, příloha Kulturní premiéry s. II.
13) Moje sny nefungovaly, Lidové noviny, 26. 3. 2009, roč. 22, č. 72, příloha Kulturní premiéry s. II.
14) Bob Dylan, Together Through Life, Sony/Columbia, 2009.
15) Antonín Kocábek, Svěží Dylan v rozpálené poušti, Lidové noviny, 9. 5. 2009, roč. 22, č. 107, s. 15.
16) Honza Vedral, Dylan je „jenom“ dobrý, Mladá fronta Dnes, 7. 5. 2009, roč. 20, č. 105, s. B9.
17) Honza Vedral, Dylan je „jenom“ dobrý, Mladá fronta Dnes, 7. 5. 2009, roč. 20, č. 105, s. B9.
18) Bob Dylan, Christmas in the Heart, Sony/Columbia a Reg. U.S. Pat. & Tm. Off. Marca Registrada, 2009.
19) Ondřej Štindl, Nonkonformista s vousy z vaty, Lidové noviny, 2. 11. 2009, roč. 22, č. 255, s. 10.
20) Vánoční hudba s pokorou a nadhledem (Hudební okénko Milana Tesaře), Katolický týdeník, 8.–14. 12. 2009, roč. 20, č. 50, s. 8.
21) Koncert Dylana je tajemstvím, Hospodářské noviny, 11. 6. 2010, č. 114, s. 14.
22) Daniel Konrád, Americký morous nečekaně projevil příval vstřícnosti, Hospodářské noviny, 14. 6. 2010, č. 115, s. 10.
23) Daniel Konrád, Americký morous nečekaně projevil příval vstřícnosti, Hospodářské noviny, 14. 6. 2010, č. 115, s. 10.
24) Moje sny nefungovaly, Lidové noviny, 26. 3. 2009, roč. 22, č. 72, příloha Kulturní premiéry s. II.
2025 ©