Hlas Boba Dylana už v posledních letech není to, co býval. K albu, které – jak by řekl Václav Neckář – „není o lásce, ale spíš o tom, jak oheň dohasíná“, se ovšem nakřáplý hlas starého muže docela dobře hodí. „Na rozdíl od jiného Dylana – Thomase, jehož jméno si přivlastnil – Boba dohasínání světla nenaplňuje vztekem. Vychutnává si je, snaží se mu porozumět /…/ a směřuje domů: ,Slunce zapadá/ myslím, že je čas jít/ cítím chladný vánek/ na místě vzpomínek.’ Ale konec ještě nenastal, není-liž pravda, Bobe? Oblouk tvé tvorby se ještě neuzavřel. Ještě máš v záloze další trumf, ne? … Bobe?“ (1)
Recenzent Joe Klein, který se takto ptal po vydání Dylanovy desky Together through Life z roku 2009, se samozřejmě nemýlil. Bob mu odpověděl ve svůj čas – o více než tři roky později – odpálením bomby v podobě alba Tempest (Bouře), vyšlého u Columbia Records dne 10. září 2012.
„Album se vztahuje k podstatě americké lidové hudby, rocku, folku či blues, aniž by působilo archivně. Všechny hudební podněty jsou nesmírně živé a kypí pod rukama Dylana a jeho pěti doprovodných muzikantů.“ (2)
Dylan je umělec opravdu bytostně americký, jenž podle mého názoru ztělesňuje to nejlepší, co může americká kultura světu nabídnout. Nikdy bych ovšem nečekal, že se na jeho albu objeví něco až dojemně středoevropského, a tak mne mile překvapil už „obal Tempest, na kterém byla použita vínově zbarvená fotografie sochy umístěné na podstavci fontány Pallas Athény před budovou rakouského parlamentu ve Vídni. Socha představuje jednu ze čtyř postav na středním stupni kašny, personifikujících hlavní řeky Rakousko-Uherska: Dunaj, Inn, Labe a Vltavu. Postava z obalu alba symbolizuje Vltavu. Socha byla vytvořena Carlem Kundmannem mezi roky 1893 a 1902 na základě původních plánů architekta Theophila Hansena.“ (3)
Už pohled na album v člověku vyvolává nostalgickou touhou vrátit se do oné doby před více než sto lety, do světa středoevropské habsburské monarchie, který sice zdaleka nebyl ideální, ale přesto nelze než litovat jeho ztráty a říkat si „kdyby tak Bůh dal, abychom v něm zůstali“. Tento pocit pak ještě posílí takto vyznívající písně SCARLET TOWN, v jejímž prvním plánu Dylan teskně vzpomíná na své rodné město. Text této písně je inspirován verši kvakerského básníka devatenáctého století Johna Greenleafa Whittiera. Dylanovo baladické vyprávění v ní volně plyne, doprovázeno „houpavou melodií“, kterou „vedle kytar chvílemi prozvoní i bendžo“. (4) Pohudební stránce se mi tato folkově znějící píseň líbí z celého alba nejvíc, už proto, že připomíná zvuk mně vůbec nejdražší dylanovky „Ain’t Talkin’“ ze šest let starého alba Modern Times. (5)
Baladou č. 1 je ovšem na Dylanově nejnovější desce titulní píseň TEMPEST, jejíž takřka čtrnáctiminutová délka představuje pěkný příklad Dylanova pohrdání zákony šoubyznysu. Obrovský parník Titanic – symbol naší velikášské civilizace – jde v písni ke dnu, zatímco jeho kapitán nachází jediný fungující kompas v novozákonní Apokalypse. Na palubě propuká „smrtící tanec“, při kterém bratr vraždí bratra. Pokoj duše na cestě do „věčného domova“ nalézají jen ti, jejichž pohled je upřen na „světlo hvězdy, zářící od východu“. Dylan zde zjevně odkazuje k evangelním třem králům putujícím za hvězdou do Betléma, aby se tam pokorně poklonili Dítěti. Jejich protipól lze na albu Tempest spatřovat ve zhoubné pýše „králů“ z písně EARLY ROMAN KINGS, z nichž každý se pokládá za „většího než všichni lidé dohromady“.
U Dylana vždy proti sobě evangelně stojí pokora a pýcha, pokoj a zmatek, služba Kristu a služba ďáblu, život a smrt. Další z velkých balad jeho poslední alba, píseň TIN ANGEL, vypráví o druhé z těchto alternativ. „Šéf“, který v ní stíhá svou nevěrnou ženu a jejího milence, „zapřel víru a odmítl svého Pána“. Výsledkem byla naprostá zkáza a smrt všech hrdinů příběhu…
K výše zmíněným protikladům je třeba přiřadit i dvě cesty vedoucí opačnými směry, úzkou cestu vzhůru a pohodlnou cestu dolů do propasti, ke kterým Dylan odkazuje v písni NARROW WAY, plné jeho děsivých vidění (lidé pijí z prázdného poháru, jsou pohřbíváni a zase vykopáváni…). V závěru písně nastává soumrak, do kterého k vypravěči zaznívají slova: „Buď trpělivý, bratře, buď trpělivý a modli se.“
„V nedávném rozhovoru o svém novém albu pro časopis Rolling Stone Dylan řekl: ,Chtěl jsem udělat něco víc náboženského. Jen jsem neměl dost [náboženských písní]. Programově, explicitně náboženské písně jsou tím, co jsem chtěl dělat. Navléknout deset písní na tutéž nit ovšem vyžaduje mnohem víc soustředěnosti než nahrát album, u kterého jsem nakonec skončil.“ (6) Vzdor maestrově „nesoustředěnosti“ však onu náboženskou nit v písních alba Tempest vysledovat lze. SOON AFTER MIDNIGHT například začíná a končí vyznáním: „Hledám slova k tomu, abych Ti mohl zpívat chvály. /…/ A nechci nikoho kromě Tebe.“
Jedinou písní, s níž si na Tempest moc nevím rady, je skladba ROLL ON JOHN, v níž Dylan vzdává hold muzikantství Johna Lennona. To ovšem souvisí s tím, že můj vzah k Lennonovi a Beatles je velmi vlažný. Vím jen, že kdybych uměl psát písničky, něco velmi podobného této písni bych napsal na počest jiného Johna – Dylanova přítele Cashe.
Cashův odkaz je na Dylanově letošním albu, vydaném těsně před devátým výročím Cashova odchodu z tohoto světa, rovněž patrný. Tak například DUQUESNE WHISTLE mi připomíná Cashovu labutí píseň „Like the 309“, v níž nám naposledy countryově zahvízdal projíždějící vlak, jenž Cashovy tělesné pozůstatky odvážel na hřbitov poté, co jeho duše vstoupila do věčnosti. Dylanova píseň však obsahuje i slova, jaká se v textech vyhraněného protestanta Cashe nikdy neobjevila: „Slyším sladký hlas, který mne tiše volá/ to musí být matka našeho Pána.“
Johnnyho Cashe a konkrétně jeho píseň „Redemption“ mi na Tempest připomíná i skladba PAY IN BLOOD (bez ohledu na to, že v prvním případě jde o folkovou píseň, zatímco ve druhém o rockovou „vypalovačku“). Cash byl „vykoupen krví“ – a Dylan zde zpívá o tom, že „/za své hříchy/ platí krví, ale ne svou vlastní“. Text je (podobně jako u bezpočtu jiných velkých písní Boba Dylana) mnohovýznamový a otevřený různým interpretacím. Má spočívá v jeho zařazení mezi Dylanovy svérázné milostné písně, ve kterých milenka není předmětem chvály, ale naopak zuřivého spílání. Myslím, že žena, která jej podle této písně kdysi „dostala do postele“, ale se kterou už dávno nechce mít nic společného, by mohla být metaforou té části Dylanova publika, která v něm již od první poloviny šedesátých let chtěla vidět jakéhosi svého „sekulárního mesiáše“, naplňujícího její zmatená a modlářská očekávání. Dylan, který byl tehdy sám zmateným mladíkem, ale dnes už je dávno zralým mužem, který se sebou manipulovat nenechá, jí zde říká: „Přísahal jsem, že budu hájit zákony Boží. Můžeš mě za to postavit před popravčí četu…“
Bob Dylan je umělcem, který vždy viděl – nejprve spíš bezděčně a neuvědoměle a od své konverze z konce sedmdesátých let stále jasněji – pod povrch věcí. Je vizionářem, který svým vnitřním zrakem vidí jak náš ohromný Titanic plující plnou parou do záhuby, tak i probodenou ruku, která se nám podává z nebe a platí za náš hřích a svévoli krví. (7) Při pozorném poslouchání jeho písní může posluchačům mnohdy i běhat mráz po zádech z tajemství, která se v nich odrážejí. V písni LONG AND WASTED YEARS Dylan sám říká: „Nosím tmavé brýle, aby skryly mé oči/ jsou v nich tajemství, která nemohu zamaskovat.“ Na zadní straně alba Tempest vidíme jeho autora jako záhadného starého muže za volantem automobilu jedoucího neznámo kam, jenž na nás pohlíží zpoza černých brýlí…
Poznámky:
1) Joe Klein, „Bringing It All Back Home: Bob Dylan’s career has been full of surprises. On his 46th album, he mellows out“, Time, 11. 5. 2009, s. 94.
2) Vladimír Vlasák, „Dylan natočil jedno z nejlepších alb: Pětatřicátá deska proslulého amerického písničkáře Boba Dylana s názvem Tempest rozhodně nepůsobí archivně. Uznalých recenzí se dočkala i ve světě“, Mladá fronta Dnes, 11. 9. 2012, s. C11.
3) „Tempest (Bob Dylan album)“ [online], cit. 20. 9. 2012, dostupné z: <http://en.wikipedia.org/wiki/Tempest_(Bob_Dylan_album)>.
4) Vlasák, op. cit.
5) Viz „Evangelium podle Dylana“ [online], 17. 12. 2008, dostupné z: <http://machalek.bigbloger.lidovky.cz/c/62020/Evangelium-podle-Dylana.html>.
6) „Bob Dylan’s Latest Album ,Tempest’ Confirms His Christian Faith: Bob Dylan has just released his 35th studio album, full of references to his Christian faith“ [online], 10. 9. 2012, dostupné z: <http://www.christiannewswire.com/news/3095620591.html>.
7) Viz kresba na obalu Dylanova alba Saved (Columbia 1980).
2025 ©