Together through Life

Nadpis tohoto článku, odkazující ke společné cestě životem, jsem si vypůjčil z názvu jednoho z posledních alb Boba Dylana, jehož sedmdesáté narozeniny připadají na dnešní den. Zatímco při jiných příležitostech se zde podrobně zabývám jednotlivými Dylanovými písněmi, dnes bych chtěl stručně připomenout celou tvorbu tohoto umělce – všechna jeho studiová alba s novými písněmi, jejichž počet zatím dosáhl čísla třicet čtyři (!) – a zcela osobně se podělit o to, čím tato tvorba obohacuje můj život. Podělit se o naději, že i když naše životní cesta je doprovázena mnohým trápením a nevyhnutelně směřuje ke smrti, můžeme jí společně kráčet s vědomím, že (slovy jedné z Dylanových písní) „světlo spásy září i na temné obloze“ a „smrt není konec“… 

Dne 24. května 1941 se manželům Abrahamovi a Beatrici Zimmermanovým narodil prvozený syn, který obdržel nejprve úřední jméno Robert Allen Zimmerman a pak při obřízce hebrejské jméno   Shabtai Zisel ben Avraham. Přišel na svět v Duluthu, bezvýznamném městečku u americko-kanadských hranic, kterým však procházela známá Dálnice 61, po níž se Bobby brzy vydal do světa, aby se stal světoznámým zpěvákem.

Roku 1962 vydal Robert své první album BOB DYLAN, v jehož názvu představil a uvedl do širšího povědomí nové jméno, které si sám zvolil. Zahájil jím folkové období své kariéry, ve kterém kráčel ve stopách svého vzoru Woodyho Guthrieho, a to nejen po stránce hudební, ale i po stránce náboženské. Dylanovo první album odkazuje ke křesťanským kořenům americké kultury a zpěvák na něm s velikou vervou zpívá staré gospelové písně, které odrážejí základní existenciální témata. Tak například ve „Fixin' to Die“  Dylan zpívá o nevyhnutelnosti smrti a vyjadřuje přání, aby mu Ježíš „připravil smrtelnou postel“. Stejný motiv se objevuje i ve fascinujícím „In My Time of Dyin'“, ve kterém Dylan svůj neodbytně naléhavý hlas doprovází neméně neodbytnou kytarou, po jejíchž strunách jezdí pouzdrem na rtěnku. (1) Málokterá píseň by se mi tak líbila na pohřbu, kde by (na rozdíl od unylé „smuteční“ hudby) každopádně uměla vyjádřit to,  že při odchodu z tohoto světa na věčnost opravdu o něco jde…

Album THE FREEWHEELIN' BOB DYLAN z roku 1963 znamenalo zrození Boba Dylana jako písničkáře a autora hitů. Jeho první velký hit „Blowin' in the Wind“ je už od doby svého vzniku  pokládán za největší protestsong všech dob. Skutečný význam této písně vystihl až papež Jan Pavel II., který roku 1997 Dylana pozval k vystoupení na Světovém eucharistickém kongresu v Bologni a při této příležitosti pronesl kázání, vycházející právě ze slov „Blowin' in the Wind“ – kázání o větru, „v němž dýchá a žije Duch svatý, hlas, který vyzývá a volá: ,Pojď!’“ (2) Významná je pro mne i píseň „Masters of War“, kterou jsem často poslouchával v době vlády prezidenta Bushe, kdy si američtí „velmistři války“ namastili kapsy díky invazi do Iráku a stejné přání chovali i ve spojení s „protiraketovým štítem“, který měl být umístěn u nás. I v tomto případě se však jedná o biblickou píseň, obsahující mj. varování adresované nejen zbrojařům: „Podle mne zjistíte/ až si od vás smrt vybere svou daň/ že ani takové jmění, jaké jste si nahrabali/ nikdy nevykoupí vaši duši.“ (3)

Podobný motiv se objevuje i v písni „With God on Our Side“ na albu THE TIMES THEY ARE A-CHANGIN' z roku 1964, kde Dylan „burcuje k přemýšlení o sobeckých politických zájmech, které se schovávají za Boží vůli (,V kolika temnejch hodinách jsem o tom dumal, že Ježíš Kristus byl zrazen polibkem. Ale nemůžu myslet za vás, vy sami se musíte rozhodnout, zda měl Jidáš Iškariotský Boha na svý straně’)“. (4) Titulní píseň „The Times They Are A-Changin'“, zpravidla mylně považovaná jen za obraz „měnících se časů“ v šedesátých letech, zase odkazuje k poslednímu soudu, při kterém ten, kdo je teď první, bude poslední, protože časy se změní… (5) Totéž poselství zaznívá i v písni „When the Ship Comes in“, podle kterého se „až ta loď připluje“ (= v den druhého příchodu Páně) „faraónovi lidé“ za jásotu těch, které trýznili, „utopí v přílivu“…

Ve svém druhém albu z roku 1964, ANOTHER SIDE OF BOB DYLAN, pak Dylan, médii a zfanatizovanými davy nesmyslně „korunovaný“ na krále protestního hnutí, ukázal svým „poddaným“ záda písní „It Ain't Me, Babe“, ve které „Babe“ podle mého názoru nepředstavuje ani tak pošetilou dívku, vkládající ve svého milého nereálná očekávání, jako spíš zmatenou a k modlářství tíhnoucí Ameriku šedesátých let, které zde její „idol“ jasně říká: „Já nejsem ten, koho hledáš.“  Této písni, kterou mám rád i v podání Johnnyho Cashe, rozumím i jako upozornění, že svého Spasitele musíme hledat zcela jinde, než ve zpěvácích popmusic či v milovaných bytostech…

Podobným způsobem chápu také píseň „Gates of Eden“ z alba BRINGING IT ALL BACK HOME z roku 1965 jako upozornění, že si vzpomínku na ráj, ze kterého jsme byli vyhnáni, nemůžeme promítat do porušeného světa kolem nás. Lze ji ovšem zároveň vnímat i jako poselství o tom, že kromě našeho světa, plného „nesmyslných a pomíjivých příhod“ (6), ve kterém „každý touží po tom, co má ten druhý“ (7), existuje i smysl, pravda a věčnost „za branami Edenu“.

I když „Gates of Eden“ patřila ještě k folkovým písním, současně s ní už vznikaly i její rockové „kolegyně“. Přechod k novému, „elektrickému“ období své tvorby Dylan dovršil velevýznamným albem HIGHWAY 61 REVISITED, vydaným rovněž roku 1965. Přineslo folk-rockovou syntézu, „znamenající nejen změnu zvuku, ale hlavně zásadní proměnu písňových textů“. (8) Zbraněmi umělce, pozorujícího stále absurdnější svět, se místo protestu a spravedlnosti staly výsměch a vtip. (9) Z tohoto alba mě (víc než nejslavnější hity typu „Like a Rolling Stone“) fascinuje píseň „Tombstone Blues“, v níž je děsivý výsměch světu, ve kterém žijeme, koncentrován do postavy Jana Křtitele coby posledního biblického proroka. Tomu v našem světě nezbývá než hledat „nějakou díru, do které by se mohl vyzvracet“. (10) Ještě dál zachází Dylan ve své ironii v titulní písni „Highway 61 Revisited“, kde Bůh nařizuje Abrahamovi, aby zabil svého syna na Dálnici61, aAbraham odpovídá: „Člověče, děláš si ze mě srandu?“ (11) Tato píseň však nemusí být jen klíčovým biblickým příběhem, zbaveným smyslu přenesením do soudobé Ameriky. „Podle jedné z možných interpretací je možné, že Dylan zpívá o svém otci, Abrahámovi, který má obětovat syna na silnici Highway 61, která vede přes město Duluth, kde se Dylan narodil.“ (12)

Rockovým albem je i BLONDE ON BLONDE z roku 1966, jehož nejpozoruhodnější skladba „Sad-Eyed Lady of the Lowlands“ je však hudebně těžko zařaditelná. (13) Dylan sám ji nazval „nejlepší písní, jakou jsem kdy napsal“ (14), muzikanti, se kterými ji v Nashvillu nahrával, však z ní byli zcela zmateni.  Marně se dívali na hodinky, když Dylan opěvoval nejmenovanou ženu  s „očima jako kouř a modlitbami jako rýmy“, s „tělem jako hedvábí a tváří jako sklo“ (15), „kladl na tato podobenství důraz, jako by byl v transu“, zpíval několikanásobně déle, než bylo u populárních písní obvyklé, a teprve „po více než jedenácti minutách dal znamení, že jde do finále“. (16) V „Sad-Eyed Lady of the Lowlands“ Bob Dylan zpíval o své novomanželce Saře, s níž se ve druhé polovině šedesátých let snažil žít klidným rodinným životem.

V této době začalo i nové období jeho tvorby, do kterého Dylan vstoupil roku 1967 albem JOHN WESLEY HARDING. V textech písní z tohoto alba „hořkost a cynismus nahradily kreativní manifestace života naplněného Bohem, něha a soucit. Bert Cartwright, který si dal tu práci, na zmíněné gramofonové desce nalezl neuvěřitelných 61 přímých biblických odkazů, z nichž pět bylo v písni ,All Along the Watchtower’“. (17) I v této písni vidím popsané alternativy nesmyslného života prožívaného v konformitě k bezduché společnosti na straně jedné a hledání pravdy na straně druhé. Tyto dva postoje zde ztělesňují dva zloději, ukřižovaní společně s Ježíšem. Jeden z nich i tváří v tvář smrti prohlašuje, že „není proč se vzrušovat“, protože „život je jen žert“, zatímco druhý na konci své životní cesty dospívá k poznání, že je třeba přestat mluvit pošetile, „protože se připozdívá“…

Roku 1969 Dylan vydal countryovou desku NASHVILLE SKYLINE. Při jejím nahrávání se setkal s Johnnym Cashem (který o dva roky dříve prožil ohromující setkání s Boží milostí při svém sebevraždném pokusu v Nickajackských jeskyních) a nazpíval s ním duet „Girl from the North Country“. Na obalu alba se také skví Cashova báseň, ve které Johnny Boba Dylana zařadil mezi „duše jako hvězdy, jejichž slova, díla a písně jsou jako silné, rychlé záblesky světla“. (18)

Roku 1970 Dylan, stále kličkující ve snaze setřást ze stopy své zbožňovatele, vydal podivné album SELFPORTRAIT, kterým se jeho obdivovatelé cítili být „zmateni, rozzlobeni, zrazeni a demoralizováni“. (19) Písně tohoto alba připomínaly „odpad“ ze zpěvákovy ostatní nahrávací činnosti. Tímto způsobem se však mj. poprvé dostala „ven“ píseň „Quinn the Eskimo“, ve které jsou všichni zváni, aby se připojili k jásotu nad příchodem „mocného Quinna“, připomínajícím v Bibli předpovězený příchod Syna člověka. (20)

Pro mne velmi důležité je album NEW MORNING, vydané koncem roku1970 aobsahující mj. píseň „Father of Night“, kterou pokládám za svého druhu učebnici modlitby, určenou všem, kdo se chtějí obracet k Bohu i uprostřed „samoty a bolesti“. Zajímavá je však např. i píseň „Day of Locusts“, která „již svým názvem odkazuje k Bibli, k Ex 10:13–14, kde se vypráví o tom, jak Hospodin seslal na egyptskou zemi kobylky“. (21)

Začátkem sedmdesátých let si Dylan zahrál ve westernu PAT GARRETT & BILLY THE KID. Stejnojmenné album z července 1973 obsahovalo i pro tento western napsanou baladu „Knockin' on Heaven's Door“. V roce 1997 si tuto píseň, inspirovanou scénou, ve které šerif Baker umírá v náručí své ženy, nechal od Dylana na již zmíněném eucharistickém kongresu v Bologni zahrát Jan Pavel II., sám také klepající na nebeskou bránu…

V listopadu 1973 vyšla deska nazvaná prostě DYLAN, obsahující dosud nepoužité písně z natáčení předcházejících alb. Objevila se na ní i Dylanova verze jedné z mých nejoblíbenějších písní Johnnyho Cashe, „The Ballad of Ira Hayes“. Ira Hayes patřil podle této písně k vojákům, kteří v únoru 1945 za velikých obětí vztyčili vlajku Spojených států nad japonskou Iwo Jimou. Stal se oslavovaným válečným hrdinou, ale když jej nechávali vztyčovat a spouštět americkou vlajku, bylo to, jako když se „psovi hází kost“. Ira Hayes byl totiž „jenom indián“, který po propuštění z armády začal znovu sdílet neradostný osud svého kmene, zbídačeného „chamtivostí bílého muže“, pít whiskey a ocitat se ve vězení. Nakonec zemřel jako opilý indián, „osamocený v zemi, za jejíž záchranu bojoval“. Píseň se stala smutně aktuální v době, kdy do války ve Vietnamu, kterou Dylan i Cash těžce prožívali, zase jednou rukovali i indiánští vojáci; s jedním z nich Johnny Cash před jeho odchodem na frontu zpíval „The Ballad of Ira Hayes“. (22)

Album PLANET WAVES, vydané začátkem roku 1974, v mých očích představuje neradostný, leč upřímný obraz svého autora jako muže, který touží být milujícím otcem a manželem, ale současně nedokáže odolávat svým démonům. Píseň „Forever Young“ je věnována Dylanovu tehdy čtyřletému synu Jakobovi, kterému v ní jeho otec slovy áronského požehnání přeje „ať ti Bůh žehná a stále tě chrání“. „Z ostatních věcí na albu má zřejmou souvislost s Bobovým životem Wedding Song (Svatební píseň) o ženě, která mu zachránila život a dala ,děti, jedno, dvě, tři’ (i když Sara mu ve skutečnosti dala čtyři). Dirge (Žalozpěv) začínající slovy ,nenávidím se za to, že tě miluji’ pojednával o milostné aféře a pocitu hanby. Bobovi se zde jednoduchými pianovými akordy povedlo navodit dojem naprosté zkázy. Hlas pozbyl countryové hladkosti, zněl dospěleji a začaly se v něm ozývat nekompromisně pravdivé tóny. I když se skladba Dirge nestala populární ani příliš známou, předznamenala Bobovu budoucnost.“ (23)

Nádherné, leč pochmurné album BLOOD ON THE TRACKS, vydané začátkem roku 1975, bylo inspirováno názory malíře Normana Raebena: stejně jako obraz může znázorňovat různé části příběhu najednou, i písně z tohoto alba byly podle Dylanových slov „koncipovány tak, aby v nich zároveň ožívala minulost, současnost i budoucnost. To platí obzvlášť o skladbě Tangled Up In Blue (Smutná motanice), kde se setkání milenců, jejich vztah a vypravěčův zpětný pohled na tuto epizodu navzájem prolínaly. V podobném duchu se nese balada Simple Twist Of Fate (Obyčejné hrátky osudu). Po romantickém úvodu s milenci sedícími v parku, zatímco večerní obloha tmavne, přijde lítost – to když posluchač zjistí, že protagonisté příběhu jsou jeden pro druhého ztraceni… Monumentální Idiot Wind (Idiotský vítr) šílí z pocitu životního krachu a pulsuje apokalyptickými odkazy.“ (24) „Babe“, které Dylan v „Idiot Wind“ říká „jsi idiot“, by mohla být totožná s tou, k níž se zpěvák obracel v písni „It Ain't Me, Babe“ – tedy podle mého názoru s Amerikou (nebo i obecněji západní společností), které zde Žid Dylan překvapivě a pozoruhodně zvěstuje Krista: „Na kříži je osamělý voják… Tys to nevěděla, nemyslela sis, že by to bylo možné, nakonec ty války vyhrál – poté, co prohrál každou bitvu.“ (25)

Jiný obraz Ukřižovaného se objevuje v písni „Sign on the Cross“ ze souboru THE BASEMENT TAPES (Pásky ze sklepa). „Znamením na kříži“ z názvu této písně je buď samotný Kristus, anebo nápis „To je Ježíš, král Židů“, který dal Pilát umístit na kříž nad Ježíšovu hlavu. Dylan zpívá o tom, že jej „to znamení na kříži pořád trápí“, přičemž jeho trápení zřejmě spočívá v hledání odpovědi na otázku,  zda Ukřižovaný přece jen není Mesiášem… (Zde musím ovšem poznamenat, že tuto pro mne velmi důležitou píseň jsem slyšel jen ve špatné kvalitě na internetu. A že po zakoupení oficiálního vydání „Pásek ze sklepa“ z roku 1975 jsem ke své lítosti zjistil, že „Sign on the Cross“ patří k písním, jež byly z tohoto vydání vypuštěny…)

Neméně fascinující píseň představuje „Oh Sister“ z alba DESIRE, vydaného  začátkem roku 1976.  Vše nasvědčuje tomu, že mystický Ženich, který v této písni přichází své Nevěstě „zaklepat na dveře“, představuje odkaz nejenom k Písni písní, ale také např. ke Zj 3:20, kde Kristus „stojí přede dveřmi a tluče“. Zdá se, že „Oh Sister“ představuje drama zatím nenaplněného milostného vztahu mezi Ježíšem a Izraelem, jehož budoucnost je stále otevřená… (26) Osobní drama Boba Dylana a jeho rodiny pak na albu představuje píseň „Sara“, ve které Bob vzpomínal na šťastné dny prožívané s rodinou v době, kdy byly děti ještě malé, nazýval Saru „mystickou manželkou“ a „sladkou láskou svého života“, prosil ji, „aby mu odpustila nynější hříchy, a na konci jí zazpíval: ,Nikdy mě neopouštěj, nikdy neodcházej.’“ (27)

Ani tentokrát však svou prosbu nedokázal doprovodit změnou svého promiskuitního způsobu života, takže Sara nakonec přece jen odešla. Své další album, STREET-LEGAL z roku 1978, už Dylan nahrával jako rozvedený muž, který navíc přišel o děti, rozhodnutím soudu svěřené matce. Byl psychicky zcela na dně a zdá se, že dokonce uvažoval o sebevraždě. V závěru písně „Señor“, nejdůležitější skladby uvedeného alba, výmluvně zpíval: „Señore, Señore, pojďme odpojit kabely/ Převrhnout stoly/ Tohle místo už pro mě nemá žádný smysl…“ Señor (španělsky pán) je zřejmě totožný s Kristem, který podle Mt 21:12 převrhl stoly směnárníků v jeruzalémském chrámě, a poslední verš písně lze chápat jako zoufalou modlitbu: „Můžeš mi říct, na co vlastně čekáme, Pane?”

Jak konstatuje Bert Cartwright, „zdá se, že Pán s odpovědí na netrpělivost vyjádřenou skladatelem nečekal dlouho”. (28) Další album Boba Dylana, SLOW TRAIN COMING z roku 1979, již každopádně představuje díkůvzdání člověka, vydávajícího svědectví o tom, že do jeho života vstoupil Ježíš a zachránil jej před fyzickou a duchovní smrtí… Dylan, kterému se podle jeho slov „Ježíš zjevil jako Král králů a Pán pánů“ (29) a který přijal křest v apokalyptické evangelikální církvi Vineyard Fellowship a studoval Bibli v její škole, touto deskou vstoupil do dalšího období své tvorby. V tomto období se pro něj řeč Bible definitivně stává jazykem „insidera“ (30) a Bob Dylan k ní již odkazuje zcela jiným způsobem než ti američtí autoři, pro které je tato kniha „pouhým“ základem kultury, ve které žijí. Jakkoliv Dylan např. v písni „Slow Train“ zpíval o „pomalém vlaku“, který se „už blíží k zatáčce“, tedy o pomalu se blížícím Božím soudu nad světem a konkrétně nad Amerikou, na jejíž pokrytecké špatnosti zde poukázal snad ještě zřetelněji než v písních typu „With God on Our Side“, nešlo již o kritiku „zvenčí“, ale o slova jednoho z hříšníků, který si je dobře vědom i vlastní zvrácenosti, ne jen zvrácenosti druhých. V Dylanových „pokonverzních“ písních je mi nesmírně blízké právě ono vědomí vlastní zranitelnosti, které je i mou každodenní zkušeností. Snad nejlépe vše vyjadřuje píseň „Trouble in Mind“ (31), kde zpěvák svému Pánu vypráví o své „trýzni v mysli“ a úpěnlivě Jej prosí: „Pane, kryj mé zranitelné místo a dbej, abych nekrvácel.“ V úvodu této písně se objevují i slova, která od Dylana jistě nikdo nečekal: „Musím vědět, Pane, kdy mám přitáhnout otěže/ smrtí může skončit i ta nejpodceňovanější bolest/ Satan ti našeptává: ,Nechci tě nudit/ ale až se nabažíš slečny XY, mám pro tebe jinou.’“ (32)

Ve středu Dylanovy druhé křesťanské desky, alba SAVED z roku 1980, stojí poselství o vykoupení hříšného člověka. Na přebalu tohoto alba z roku 1980 se objevil výjev, který Dylan podle svých slov spatřil ve snu. (33) Krvácející ruka Ježíšova, která se v něm lidem podává z nebe, je jasným odkazem na vykoupení Kristovou krví. Velmi důležitý je i citát z Jr 31:31 na vnitřní straně přebalu: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu.“ Žid Dylan jím vyjádřil  přesvědčení, že biblická proroctví o Mesiáši, který vzejde z rodu Davidova, se naplnila v Ježíši, skrze kterého Bůh uzavřel novou smlouvu s Izraelem. Titulní píseň „Saved“ začíná vyznáním vlastní hříšnosti („zaslepil mě ďábel/ narodil jsem se už zkažený/ mrtvý a studený jako kámen“), pokračuje obrazy vykoupení („dotkla se mne Jeho milost/ uzdravilo mne Jeho slovo/ smilovala se nade mnou Jeho ruka“) a vrcholí díkůvzdáním („jsem spasen krví Beránkovou/ …a jsem tak rád/ tak rád/ chci Ti poděkovat, Pane/ chci Ti jen poděkovat, Pane/ děkuji Pane“). (34)

SHOT OF LOVE z roku 1981 představuje album, které mne z celé tvorby Boba Dylana oslovuje nejvíc. Je ukázkovým příkladem Dylanova podivuhodného, leč zcela ústrojného spojení rockových „vypalovaček“ s velmi intimními texty. V těch může najít inspiraci každý, kdo se aspoň občas snaží poctivě rozmlouvat s Bohem či s vlastním svědomím. „Dnes mě začíná trápit svědomí,“ říká příznačně Dylan v titulní písni „Shot of Love“, v níž zároveň vyznává, jak velmi by potřeboval „dávku lásky“. V „Heart of Mine“ se jazykem podobným biblickému obrací ke svému „lstivému a úskočnému“ srdci. V písni „Watered-Down Love“ sám sobě vyčítavě říká: „Ty ale nechceš lásku čistou/ chceš lásku utopit/ chceš lásku zředěnou.“ (35) Tato píseň je mi vůbec nejbližší, protože sám také až příliš dobře znám rozdíl mezi láskou, „která je čistá, má naději, všemu věří, nechce tahat za žádné nitky“ (36) – a „zředěnou láskou“, kterou Dylan přirovnává k temné postavě, jež uchvátí srdce člověka a drží je za výkupné, je neklidně roztoužená, zavádí na scestí atd. V „Every Grain of Sand“ Dylan popisuje zkušenost snad každého člověka, který se už nějaký čas snaží kráčet po cestě víry: zkušenost s vlastní „nejhlubší nouzí“ a s tím, že Bůh je v našich životech přítomný neuchopitelně a jen někdy jsme schopni Jeho přítomnost vnímat („slyším starodávné kroky jako pohyb moře/ někdy se otočím a někdo tam je, jindy jsem sám…“). (37) Nezmínit však nelze ani překrásnou modlitbu a vyznání víry z písně „You Changed My Life“, v níž se Dylan ke svému Pánu obrací slovy: „Můj Pane a můj Spasiteli, druhu a příteli/ opraváři srdcí, seřizovači myslí, věrný až do konce/ můj stvořiteli, můj utěšiteli, příčino mé radosti/ proti které je celý svět, ale již nikdy nezničí.“ (38)

Po „trilogii“ nahrávek z let 1979 až 1981, ve které Dylan mnohokrát zcela explicitně vyznal svou víru v Ježíše Krista, vstoupil náš autor roku 1983 do dalšího období své tvorby deskou INFIDELS. Tímto albem se znovu objevil na scéně mistr mnohovýznamových, „hádankovitých“ písní. Kdo by chtěl například jen na základě úvodního songu „Jokerman“ říci něco zcela určitého o Dylanově křesťanství, o jeho tehdy novým způsobem objeveném židovství (39) či o jeho víře vůbec, patrně by se ke svému zklamání brzy utopil ve spektru řady dobře možných, leč navzájem protikladných interpretací této písně…  Z „I and I“ lze vyčíst, že pro Dylana není důležité (žádné) náboženství, ale prožívání života jako vztahu mezi „já“ člověka a „Já“ jeho Stvořitele. V této písni se také autor staví po bok biblického krále Davida, který stejně jako on měl „ložnice, písně a posvátno“ – a s odkazem na příběh Batšeby zase jednou přiznává, „že jakkoliv chce najít mír, skončí v posteli s hříchem“… (40)

EMPIRE BURLESQUE z roku 1985 je jedním z mála Dylanových alb, o kterém nemohu říct, že by pro mne něco znamenalo. V tvorbě Boba Dylana, který jinak nikdy neplul s popovým mainstreamem, ale naopak sám býval s to přehazovat v dějinách popmusic výhybky, je toto album dosti ojedinělé tím, že je Dylan „nahrál tak moderně a komerčně, jak jen to bylo možné“. Texty písní „neobsahovaly přímé odkazy na bibli a neměly zjevné náboženské poslání. Tentokrát se Bob spíš inspiroval světem filmu“. (41)

Na desce KNOCKED OUT LOADED z roku 1986 Dylan zpívá po boku své druhé ženy, zpěvačky Carolyn Dennisové, s níž byl ženatý v letech 1986 až 1992. „Jen málo lidí si všimlo, že v dlouhém seznamu otištěném na vnitřním obalu Bob děkuje za pomoc a inspiraci také svojí právě narozené dceři.“ (42) Na tomto albu je pro mne důležitá píseň „They Killed Him“, kterou Dylan převzal od Krise Kristoffersona a svérázně vylepšil dětským sborem. V této písni je křesťanské poselství o zabitém Synu člověka podáno osvěžujícím způsobem – s poukazem na to, že ve spojení s Kristem umírali i vyznavači mimokřesťanských náboženství typu Gándhího, a s neradostným konstatováním, že v dějinách se stále znovu objevuje nějaký „svatý muž, který se snaží být přítelem“, a jeho úsilí obvykle vede k tomu, že ho zabijí.

Album DOWN IN THE GROOVE z roku 1988 v díle Boba Dylana „tvoří jakousi předehru k dalšímu tvůrčímu období, v němž se čím dál víc zabýval odcizením, stárnutím a smrtí“. (43) Z písně „Deat Is Not the End“ zde ke mně Dylanův hlas promlouvá jako hlas přítele, který mi ve chvílích, kdy jsem „smutný a osamělý“ nebo kdy se dokonce zhroutilo všechno, co mi bylo svaté, „a už se to nespraví“, poskytuje prostou útěchu: „Není to konec, není to konec/ pamatuj, že smrt není konec.“ Z této písně jsem již také v úvodu tohoto článku zkráceně citoval krásný verš o tom, že „jasné světlo spásy září i na temné a prázdné obloze“. (44)

OH MERCY z roku 1989, podle většiny „dylanologů“ nejlepší Dylanovo album osmdesátých let, začíná písní „Political World“, ve které Bob svým způsobem završuje své dlouholeté nastavování zrcadla západní společnosti. V této „svobodné“ společnosti si sice každý může dělat, co chce, ovšem  v Dylanově pohledu tato svoboda, na kterou Američané bývají tak hrdí, nevyznívá vůbec pozitivně: „Můžeš cestovat, kam chceš, a třeba se tam oběsit/ provazu máš vždycky víc než dost.“ (45) Tato slova jsou snad narážkou na Jidáše, který se podle Mt 27:5 oběsil. Českému posluchači se však nad nimi může vybavit i dávná studie T. G. Masaryka o sebevraždě, ve které Masaryk píše o pověšení svého života na Boha, anebo na hřebík. I Dylan zpívá o tom, že ve společnosti, ze které se vytratila víra a spiritualita, lidem už nakonec nezbývá nic jiného než provaz k oběšení, protože jejich život ztratil smysl… Bob Dylan ovšem ani zde ostří své kritiky neobrací jen vůči společnosti a druhým lidem, ale především sám vůči sobě. I mně je velkou inspirací ke zpytování svědomí píseň „What Good Am I?“, přinášející otázky typu: „K čemu jsem druhým i sobě/ když jsem dostal všechny šance, a přece nevidím/ když mám ruce spoutané, copak se nesmím v duchu ptát/ kdo je spoutal a proč a kde jsem to musel být?“ (46) Právě tak je podnětem ke zpytování svědomí píseň o „nemoci zvaná domýšlivost“ („Disease of Conceit“). A vlastně i strhující „Ring Them Bells“, hovořící o stírání rozdílu mezi dobrým a zlým a o lidských modlách, nad kterými nakonec zapadne slunce a svět pozná, „že Bůh je jeden“…

Je opravdu pozoruhodné, že jedním z nejpopulárnějších umělců západní civilizace přelomu druhého a třetího tisíciletí se stal právě autor, který této pyšné a bohabojnost postrádající civilizaci neustále připomíná Boží soud! Bob Dylan tak činí i na albu UNDER THE RED SKY z roku 1990. „Na ,God Knows’ nám Dylan připomíná, že příští potopa nebude způsobená vodou, nýbrž ohněm, a závěrečná ,Cat's in the Well’ končí modlitbou za ochranu bližních a drahých v neblahých časech, jež nám bezprostředně hrozí. Snad se nad námi všemi opravdu Pán slituje!“ (47)

Na albu GOOD AS I BEEN TO YOU z roku 1992 se Dylan vrátil ke kořenům své a vůbec americké hudby a potěšil své posluchače kolekcí třinácti tradičních folkových a bluesových písní. Jednou z nich byla i bajka o ženícím se žabáčkovi „Froggie Went A-Courtin'“, o které Nigel Williamson výstižně říká: „Jestli ve vás úžasný způsob, jakým ji Dylan zpívá, nevyvolá široký úsměv, tak je to s vámi už opravdu beznadějné.“ (48)

Zdánlivě podobný, ale odlišně zaměřený soubor tradicionálů Bob Dylan vydal roku 1993 na albu WORLD GONE WRONG. Nejsilnější píseň zde představuje „Lone Pilgrim“, v mých očích autoportrét osamělého poutníka, jehož sedmdesátiletému putování věnuji tento článek… Dylan v ní již předjímá cíl své cesty, když zesnulý poutník v poslední sloce vypravěče žádá, aby řekl jeho nejbližším, že jej nemusejí oplakávat, protože tatáž ruka, která jej prováděla všemi bouřemi tohoto života, jej také laskavě doprovodila domů…

TIME OUT OF MIND z roku 1997 představuje album věnované stárnutí, bolesti, osamělosti a smrti. Mnozí jej označují za „prorocké“, protože těsně poté, co bylo dokončeno, obletěla svět zpráva, že Bob Dylan byl hospitalizován v nemocnici s „infekcí, která může být zhoubná“. (49) I když písně z alba byly napsány i nazpívány ještě před tímto setkáním s nemocí a možností smrti, znějí, jako by přicházely z jiného světa. (50) V písni „Tryin' to Get to Heaven“, nové a mnohem osobnější verzi „Knockin' on Heaven's Door“, se Dylan takřka už loučí slovy „projel jsem celý svět, hoši, a teď se snažím dostat se do nebe dřív, než zavřou dveře“. V „Not Dark Yet“ je blížící se konec pozemského putování vyjádřen slovy „ještě není tma, ale už se stmívá“.  (51). Tato na první pohled  „světská“ píseň ve skutečnosti nese název inspirovaný Ježíšovými slovy z J 9:4, obsahuje parafrázi Jobových nářků nad dnem jeho narození z Jb 3:1–4 („narodil jsem se tady a umřu tu proti své vůli“) a lze v ní nalézt i slova, připomínající Jobovo úpění z Jb 7:20 („někdy mi připadá, že mé břemeno je těžší, než unesu“). (52) Sám jsem podobným způsobem úpěl zhruba před pěti lety, kdy má poslední velká láska spojila svůj život s někým jiným a současně s tím mne postihly i další ztráty a pohromy; tehdy jsem bezcílně bloumal ulicemi a broukal si slova písně „Love Sick“ („chodím ulicemi, které jsou mrtvé/ chodím, chodím a v hlavě mám tebe/ nohy mám unavené, mozek tak rozrušený/ a oblaka pláčou…“). (53)

Album LOVE AND THEFT, vydané (pro našeho prorocko-apokalyptického autora snad až příznačně) dne 11. září 2001, mne naproti tomu nijak osobně neoslovilo. Dylan se na něm zase jednou vrací ke kořenům americké hudby a nabízí pestrou paletu jejích žánrů, existenciální rozměr předešlého alba zde však již přítomen není. Zdálo se mi dokonce, že toto album je nedylanovsky „nebiblické“, avšak má diplomantka Jitka Vojtková při psaní religionistické práce o Dylanovi k mému úžasu zjistila, že „obsahuje dvanáct písní, z toho v jedenácti z nich je možné dohledat biblickou tematiku“. (54) Při Dylanově koncertu v Ostravě z června 2008 mne také zaujala píseň „High Water (For Charley Patton)“, při jejímž zpěvu si „génius písňového frázování“ (55) vychutnal slova „I'm preachin' the Woooord of God“. Vlastně ano – Bob Dylan nejen při svém evangelizačním turné z konce sedmdesátých let, ale i v celé své tvorbě kázal a káže Slovo Boží…

MODERN TIMES z roku 2006 je album, bez kterého už bych si svůj život snad ani neuměl představit. Vyšlo v době, kdy jsem prožíval svou již zmíněnou krizi, a nesmírně mi v ní pomohlo. Přesněji řečeno, pomohla mi píseň „Ain't Talkin'“. Její text vypráví o „dlouhé a osamělé cestě“ člověka, jehož „utrpení je bez konce“ a který se již pod tíhou svého kříže „začíná hroutit“. Mysteriózní poutník, který „nemluví, jenom kráčí“ a jehož srdce „hoří, stále touží“, na konci písně mizí za zatáčkou „v poslední krajině na konci světa“. Ještě předtím prochází „jinou nocí“, což chápu tak, že musel projít nejen nocí utrpení, ale také nocí smrti… a že na Své cestě nad utrpením a smrtí zvítězil, a tak získal naději pro všechny, kteří jí budou procházet v Jeho stopách…  Jedná se tedy o archetypální příběh, který se v Dylanových písních objevuje stále znovu a znovu –  příběh trpícího, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Mesiáše. Příběh, ze kterého i díky dylanovkám stále znovu čerpám naději i víru, že všechno těžké, co v životě prožíváme, nás nakonec skrze Ježíšovu křížovou cestu přivádí k Bohu.

V dubnu 2009 Dylan vydal další album, jehož krásný název TOGETHER THROUGH LIFE mi posloužil i k pojmenování tohoto článku. Jako by shrnoval celé poslední půlstoletí, ve kterém  milióny lidí na celém světě na cestě jejich životy provázely písně Boba Dylana. Album je zajímavé i tím, že si Dylan na zadní stranu jeho obalu  „vybral snímek cikánské kapely od českého fotografa Josefa Koudelky, mimo jiné autora kultovní fotografie kluka s terčem na zádech z debutového alba Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka“. (56) Texty písní naproti tomu zaujmou snad především tím, že v nich tentokrát lze těžko nalézt biblickou či obecně duchovní rovinu. Člověk si tedy při jejich poslechu či četbě uvědomí, že u Boba Dylana (na rozdíl od tolika jiných zpěváků) není absence hlubšího duchovního významu v jeho písních pravidlem, ale nezvyklou výjimkou…

V říjnu 2009 pak explodovala zatím poslední bomba, kterou Bob Dylan zájemcům o svou tvorbu předložil. Kolekce vánočních písní CHRISTMAS IN THE HEART „způsobila opravdové pozdvižení“, ještě znásobené tím, že Dylan ve videoklipu k písni „Must Be Santa“ rozverně křepčil v kostýmu Santa Clause. (57) Zpěvákovým cílem bylo dosáhnout co největšího výtěžku z prodeje alba, věnovaného charitativním organizacím zaměřeným na pomoc hladovějícím a bezdomovcům. Unikátem celé kolekce je zřejmě jediná píseň, ve které kdy Dylan zpíval latinsky – koleda „Adeste fideles“. Díky ní mohu mít s Bobem Dylanem dodatečně spojená i nejdůležitější léta svého života, prožitá v kroužku studentů historie a archivnictví na brněnské filosofické fakultě na přelomu osmdesátých a devadesátých let a spojená s latinou a každoročním vánočním zpěvem „Adeste fideles“. K uvedenému vánočnímu albu je třeba ještě ocitovat rozhovor, ve kterém Bill Flanagan po jeho vydání Dylanovi řekl: „Podáváte opravdu heroický výkon v ,O' Little Town of Bethlehem’. Způsob, jakým to zpíváte, mi tak trochu připomíná irskou povstaleckou píseň. Je něco takřka až vyzývavého ve způsobu, jakým zpíváte ,Naděje a obavy všech věků se v tobě dnes večer setkaly.’ Nechci vás přivádět do úzkých, ale každopádně tu píseň zpíváte jako opravdový věřící.“ Na což Bob Dylan reagoval prostým: „Nu, já jsem opravdový věřící.“ (58)

Závěrem bych už jen rád krátce shrnul celou dosavadní Dylanovu pouť. Bob přišel na svět před sedmdesáti lety v bezvýznamném městečku v Minnesotě. Pak se vydal na cestu po Dálnici 61, na níž Abraham obětoval svého syna. Zaklepal na nebeskou bránu a byl spasen krví Beránkovou. Stal se osamělým poutníkem, jehož srdce i dnes hoří a stále touží v poslední krajině na konci světa…

Poznámky:

1) Howard Sounes, Down the Highway: Život Boba Dylana, Praha: Galén, 2010, s. 88.

2) Tamtéž, s. 318.

3) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, přel. Gita Zbavitelová a Michal Bystrov, Praha: Kalich, 2005, s. 89. – Citovaný verš je parafrází Mt 16:26 či Mk 8:36.

4) Jan Paulas, Biblická nit Boba Dylana: Písňové texty Boba Dylana vyšly konečně česky, Katolický týdeník, 22.–28. 8. 2006, roč. 17, č. 34, s. 8.

5) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 131. – Srov. Mt 19:30.

6) Jitka Vojtková, Židovské a křesťanské motivy v textech Boba Dylana, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Pardubice, 2010, s. 44.

7) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 231.

8) Zdeněk R. Nešpor, Děkuji za bolest…: Náboženské prvky v české folkové hudbě 60.–80. let, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, s. 69.

9) Nigel Williamson, The Rough Guide to Bob Dylan, 2nd edition, London: Rough Guides Ltd, 2006, s. 174.

10) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 255.

11) Tamtéž, s. 267.

12) Jitka Vojtková, Židovské a křesťanské motivy v textech Boba Dylana, s. 46.

13) Howard Sounes ji charakterizuje jako „pomalý love song s bluesovým nádechem“ (Down the Highway, s. 157).

14) Nigel Williamson, The Rough Guide to Bob Dylan, s. 233.

15) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 315.

16) Howard Sounes, Down the Highway, s. 157.

17) Zdeněk R. Nešpor, Děkuji za bolest…, s. 72.

18) Johnny Cash, Of Bob Dylan (obal alba Bob Dylan, Nashville Skyline, Columbia 1969).

19) Nigel Williamson, The Rough Guide to Bob Dylan, s. 180.

20) Viz Bert Cartwright, The Bible in the Lyrics of Bob Dylan, Bury: Wanted Man, 1985, s. 9.

21) Jitka Vojtková, Židovské a křesťanské motivy v textech Boba Dylana, s. 49.

22) Zde jsem mohl parafrázovat sám sebe:-) – Vít Machálek, Byl to „jenom indián“, Lidové noviny, 21. 5. 2008, roč. 21, č. 118, s. 12.

23) Howard Sounes, Down the Highway, s. 209.

24) Tamtéž, s. 214.

25) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 527.

26) Viz Bert Cartwright, The Bible in the Lyrics of Bob Dylan, s. 20.

27) Howard Sounes, Down the Highway, s. 220.

28) Bert Cartwright, The Bible in the Lyrics of Bob Dylan, s. 25.

29) Clinton Heylin, Bob Dylan, Olomouc: Votobia, 1994, s. 259.

30) Bert Cartwright, The Bible in the Lyrics of Bob Dylan, s. 28.

31) Tato píseň sice patří k albu Slow Train Coming, ale do jeho konečné verze se nedostala. I to patří k fascinujícím aspektům Dylanovy tvorby – že některé jeho opravdu velmi pozoruhodné písně vůbec nebyly oficiálně vydány…

32) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 657.

33) Nigel Williamson, The Rough Guide to Bob Dylan, s. 193.

34) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 665.

35) Tamtéž, s. 695.

36) Tamtéž. – Srov. 1. Kor 13.

37) Tamtéž, s. 705.

38) Tamtéž, s. 721. – Tato píseň se na album Shot of Love nakonec nedostala.         

39) Na přebalu alba Infidels je fotografie Boba Dylana na Chrámové hoře v Jeruzalémě.

40) Viz Bob Dylan – Tangled Up in Jews [online], cit. 2010, dostupné z URL: http://www.radiohazak.com/Jokerman.html.

41) Howard Sounes, Down the Highway, s. 272.

42) Tamtéž, s. 282.

43) Tamtéž, s. 284.

44) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 819.

45) Tamtéž, s. 829.

46) Tamtéž, s. 841.

47) Clinton Heylin, Bob Dylan, s. 341.

48) Nigel Williamson, The Rough Guide to Bob Dylan, s. 206.

49) Howard Sounes, Down the Highway, s. 314.

50) Srov. Nigel Williamson, The Rough Guide to Bob Dylan, s. 209.

51) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s.891 a895.

52) Tyto biblické aluze objevila Jitka Vojtková  (Židovské a křesťanské motivy v textech Boba Dylana, s. 61–62).

53) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 883.

54) Jitka Vojtková, Židovské a křesťanské motivy v textech Boba Dylana, s. 62.

55) Michal Bystrov, Opuštěná víra Boba Dylana: Album Modern Times sebevědomě porušuje všechny současné konvence, Lidové noviny, 6. 9. 2006, roč. 19, č. 208, s. 18.

56) Howard Sounes, Down the Highway, s. 413.

57) Tamtéž.

58) Bill Flanagan, Bob Dylan: The Interview [online], 27. 11. 2009, dostupné z URL: http://www.bigissuescotland.com/features/view/187.