Velikonoční a svatodušní album Oborohu

Motto: „Anděl kámen odvalil / z našich srdcí ztuhlých mrazem / Anděl kámen odvalil, / řekl: 'Smrti, měj se blaze'.“ (píseň „Ráno“)

V tomto církevním roce jsem v adventu začal blogovat o jednotlivých liturgických obdobích, aniž bych tušil, že to, co mělo být spojeno s běžným prožíváním adventu, Vánoc, postu, Velikonoc atd., se v postní době náhle změní ve smysl ztrácející připomínání něčeho, co sice odedávna do loňska každoročně utvářelo životy křesťanů, letos se však drastickým omezením náboženského života víceméně rozpadlo. O Velikonocích a Letnicích už tedy vzdor původnímu plánu blogovat nebudu. Místo toho zde doporučím jen poslech velikonočních a svatodušních písní z příslušného alba skupiny Oboroh, která částí své tvorby posluchačům napomáhá právě také k hlubšímu prožívání liturgického roku. A která jako by názvem svého alba Vane, kde chce zároveň dnes velmi aktuálně připomínala, že Boží Duch není vázán na běžné, leč nyní těžko dostupné způsoby praktikování křesťanské víry a setkávání se s Bohem v kostelích a svátostech…

Členové Oborohu jsou tuším vesměs evangelíci, což dobře zapadá do mého původního úmyslu věnovat se blogování o jednotlivých obdobích církevního roku s ekumenickým rozměrem. Církevní rok by měl být ostatně nazýván spíš „rokem Páně“, protože v něm jde o události spojené s Božím (nikoliv církevním) působením, jejichž význam pro všechny křesťany je v zásadě totožný.

Abych je alespoň stručně shrnul, zmíním nejprve celý příslušný cyklus alb Oborohu. Album Znovu poprvé (2014) je věnováno adventnímu očekávání příchodu Spasitele. Album Když věčnost navštívila čas (2019) připomíná Vánoce – svátek Božího vtělení. Album Šel přes potok Cedron k hoře (2012) je zaměřeno na vrchol velikonoční doby postní, tedy na připomínku Kristova utrpení za naši spásu, počínaje zatčením v Getsemanské zahradě (Zelený čtvrtek) a konče ukřižováním na Golgotě (Velký pátek). A album Vane, kde chce (2017), kterému se budu věnovat v tomto článku, připomíná vyvrcholení spásných událostí popisovaných v Novém zákoně Kristovým zmrtvýchvstáním (Velikonoce) a sesláním Ducha Svatého (Letnice).

Doba velikonoční se sedm týdnů (= 50. den) po Zmrtvýchvstání uzavírá Letnicemi. Rád bych ještě pro úplnost ocitoval charakteristiku tří hlavních svátků liturgického roku, kterou podává Komenský ve své Pansofii: „[Každoroční svátky] my, křesťané, máme trojí. Odpovídají třem osobám svaté Trojice. O prvních [vánočních] svátcích oslavujeme milosrdenství Boha Otce, jenž nám dal svého Syna, abychom byli znovustvořeni skrze toho, skrze koho jsme byli stvořeni. O druhých (velikonočních) svátcích slavíme milost Synovu, který nás vykoupil, a abychom se z Ducha znovu narodili pro milost, získal zásluhu o naději na vzkříšení. O třetích (svatodušních) svátcích oslavujeme milost Ducha svatého, jenž nás znovu osvěcuje, znovu plodí a znovu opatřuje pečetěmi. Pak [první neděli po Letnicích] následuje svátek svaté Trojice, abychom ji celou směli velebit a aby v nás celá přebývala.“ (1)

Album Oborohu Vane, kde chce lze chápat i jako uměleckou ilustraci některých článků křesťanského Kréda, konkrétně víry, že Kristus po svém ukřižování sestoupil do pekel (píseň „Návštěva v pekle“ i latinská „Iam Christus ab inferis“) a že třetího dne vstal z mrtvých (písně „Třetího dne“, „Kristovo vzkříšení“ aj.) a víry v Ducha Svatého (např. písně „Vane, kde chce“ či „Těšiteli, Duchu Svatý“).

Ještě než se vrátím ke skladbám z tohoto alba, musím nejprve říci aspoň pár slov o skupině Oboroh. Parta kolem frontmana, kytaristy a zpěváka Slávka Klecandra je geograficky spojena s východočeským regionem a žánrově s folk-rockem. Přitažlivost Klecandrových autorských písní pro mne osobně spočívá mj. v tom, že je v nich zřejmá inspirovanost Bobem Dylanem, kterým je Klecandr fascinován už od svých patnácti let, tj. od roku 1968, kdy pro něj „byla zjevením“ deska Songy Boba Dylana s doprovodným slovem Jiřího Černého a s anglickými texty i jejich českými překlady. (2) Kladu si otázku, zda je Dylanem inspirován i samotný název „Oboroh“ či zda se jedná o bezděčné souznění. (3)

Esenciálnější je však samozřejmě inspirovanost Biblí, kterou má ostatně Klecandr s Dylanem také společnou. Lze bez nadsázky říci, že Bible je základním inspiračním zdrojem veškeré evropské kultury. Například  ve vztahu ke zhudebňování Žalmů, se kterým Oboroh začal hned po svém vzniku na sklonku osmdesátých let, má tato kapela bezpočet předchůdců i následovníků. Bible arci nemá konkurenci ani jako kniha, která už po celá tisíciletí se stále stejnou naléhavostí a nadčasovostí promlouvá do lidské situace každého z nás. Jak konstatuje Slávek Klecandr ve vztahu k Žalmům: „Oslovují mě tím, že mluví o tématech, která jsou neopotřebovatelná. Člověk nemusí být nijak zvlášť vnímavý, aby si všiml, že všechna ta beznaděj a východiska, bolest a radost, pochybnost a jistota…, že to všechno je stejné i dnes.“ (4)

Velikonoční a svatodušní album Vane, kde chce obsahuje „jen“ jeden žalm – jednapadesátý. Tento nejznámější z kajícných žalmů by se na první pohled hodil spíš k atmosféře postní doby než než na album písní velikonočních a svatodušních. Klecandr si ovšem povšiml toho, že v něm král David (a po něm i my, nesčetní pozdější hříšníci) po svém pádu Hospodina mj. prosí: „Jen mě neodvrhuj od své tváře, Ducha Svatého mi neber!“ (5)

Tento žalm zaznívá důvěrně známým hlasem Slávka Klecandra, na který jsem zvyklý už od prvního alba zhudebněných žalmů z počátku devadesátých let. Oboroh ovšem později pestrost svých alb zvětšil mj. i tím, že se na nich Klecandrův klidný, spíše meditativní přednes střídá s mnohem expresivnějším zpěvem Romana Dostála. Také u písní z alba Vane, kde chce se oba interpreti víceméně rovnoměrně střídají.

Album je podle dobrého zvyku Oborohu opatřeno bookletem s texty všech písní. Úvodní slovo k němu v sympaticky ekumenickém duchu napsal Josef Suchár, známý katolický kněz z komunity v Neratově (pro mne důležité od téhož počátku devadesátých letech, na němž jsem jezdil do Neratova a začínal poslouchat Žalmy, které mne právě v podání Oborohu zasáhly jako jedny z prvních biblických textů). Duch Boží, který se nás podle slov otce Suchára dotýká „v nádherných textech prastarých kancionálů“, si zrovna tak dobře může za nástroj svého působení zvolit i neméně duchovně hluboké písně Slávka Klecandra a Romana Dostála doplněné i texty jejich přátel. (6)

Album obsahuje celkem třináct skladeb. O písně „prastarých kancionálů“ se jedná ve čtyřech případech („Bůh náš všemohoucí“, „Kristovo vzkříšení“, „Jezu Kriste, náš přeslavný Králi“ a „Iam Christus ab inferis“). Zpívající básník Slávek Klecandr je autorem textů pěti písní („Ticho Bílé soboty“, „Ráno“, „Půlnoc“, „Okno“ a „Těšiteli, Duchu Svatý“). U jedné z písní jde o známý song Sváti Karáska („Kristova návštěva v pekle“), jedna („Třetího dne“) je zhudebněním básně Pavla Rejchrta a u titulní písně „Vane, kde chce“ je autorem textu Petr Střešňák. O třinácté písni, „Žalmu 51“, jsem se již zmiňoval.

Podobně pestrá je i hudební stránka alba. Oboroh, ke kterému kdysi patřily i melodické nástroje, sice hraje ve své standardní „rockové“ sestavě mnoha posledních let (kytara Slávka Klecandra, klávesy Romana Dostála, baskytara Jaroslava Jetenského a bicí Libora Ježka), v některých písních se však k této čtveřici připojují i někteří bývalí členové kapely a další hosté. „Úpravy se pohybují od meditativní polohy ('Jezu Kriste, náš přeslavný Králi') po mohutný zvuk středověké latinské 'Iam Christus ab inferis' s rockovou rytmikou, trojicí trombonů, fagotem a hobojem. Oboroh mluví různými hudebními jazyky, a přitom lze všem rozumět: vpravdě svatodušní poselství!” (7)

Letnice, o nichž jsou srdce lidí mluvících různými jazyky sjednocena Věčnou Lásku Kristem seslaného Ducha, který „vane, kde chce“, se ovšem v textech písní objevují až ve druhé polovině alba, postupujícího liturgickým rokem víceméně po pořádku. V úvodní skladbě „Ticho Bílé soboty“ se ocitáme v oné zvláštní době na pomezí smutku Velkého pátku a radosti neděle Zmrtvýchvstání. V tomto dramaticky nejednoznačném čase vlastně stále žijeme a propast mezi oběma břehy můžeme přecházet jen po mostě víry, po jejíž podstatě se Slávek Klecandr v této písni ptá.

Jen ve víře můžeme přijmout ohromující velikonoční poselství a svým duchovním zrakem spatřit ukřižovaného Krista, jak třetího dne vstává z mrtvých. Velikonoční neděle je na albu snad nejkrásněji popsána mnou již v mottu tohoto článku citované písni „Ráno“. Věru potřebujeme anděla, odvalujícího kámen od hrobu i „z našich srdcí ztuhlých mrazem“…

Je-li „Ráno“ mně nejmilejší písní velikonoční části alba, pak pro mne nejdůležitější skladbu svatodušní části představuje závěrečná píseň „Těšiteli, Duchu Svatý“. Předpokládám, že v dnešní době všeobecné nejistoty jistě nejsem jediný, pro koho je naléhavě aktuální modlitba za neutonutí v moři úzkosti:

„Slepí ve své nenasytnosti / míjíme světlo tvé milosti / v moři úzkosti… // Otevíráš brány Věčnosti, / útěcho ztrápených bytostí / v moři úzkosti… // Sama země se za nás postí / v doufání, že jednou přemostíš / moře úzkosti.“

Poznámky:

1) Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, sv. 1, Praha: Svoboda, 1992, Pansofia, s. 381.

2) Milan Tesař, „S Bohem si povídám vlastními slovy“ (rozhovor se Slávkem Klecandrem), Katolický týdeník, 3.–9. 12. 2013, roč. 24, č. 49, s. 7.

3) V anglickém průvodním slově k prvnímu albu Žalmů (Oboroh, Žalmy, Rosa 1991) se uvádí, že „oboroh“ je slovo používané v Karpatech a označující a shelter where men find a refuge in the storm. Podobnost s názvem Dylanova hitu Shelter from the Storm je do očí bijící.

4) „Oboroh: Žalmy III. Pozvedám své oči k horám“, Folk & Country, 2011, roč. 21, č. 7–8, s. 7.

5) Žalm 51,13.

6) Úvodní strana bookletu alba Oboroh, Písně velikonoční a svatodušní: Vane, kde chce, Indies Happy Trails 2017.

7) Milan Tesař, „Oboroh vydal velikonoční a svatodušní album“, Katolický týdeník, 6.–12. 3. 2018, roč. 29, č. 10, s. 9.