Vyhnání Boha z ráje

Hlavní téma tohoto blogu představuje dialog křesťanství a dnešní kultury, odrážející se mj. v celé tvorbě Bona Voxe a U2. V poslední době jsem se zde zabýval Bonovými písněmi z alb Achtung Baby (1991) a Zooropa (1993). Nyní je na řadě album Pop (1997), třetí z desek, na kterých nás „U2 žádají, abychom sami hledali smysl, lásku či víru uprostřed chaosu a mediální masáže moderní doby“. Toto album, přístupnější než Achtung Baby a Zooropa, shrnuje a dovršuje „trilogii o hledání a pochybnostech. Bono hledá smysl v moderním světě tak, že přijímá a následně zavrhuje jeho nástrahy.“ (1) 

Když si dnes čtu recenzi, která u nás po vyjítí Popu vyšla v křesťanském (!) Adéčku, nemohu se ubránit dojmu, že její autor hlubšímu smyslu alba neporozuměl anebo jej záměrně nechal stranou. Pop je v ní charakterizován takto:

„Když se na vybraných rádiích začal od půle ledna /1997/ hrát první singl Discothéque, zdálo se, že je zaděláno na senzaci. Současnými rytmy a zvuky nasáklá hitovka zavdala příčiny k úvahám, že se irští superstars rozhodli pro zásadní změnu stylu. Odstřihnout se od rock and rollu a vydat se cestami techna a drum'n'bass? Při poslechu zbylých jedenácti skladeb však záhy zjistíte, že metamorfóza není povahy radikální. Nové album U2 potvrdilo, že jsou to lišky podšité, všemi mastmi mazané. Udělali to, co už tolikrát. Zvedli nasliněný prst a zjistili odkud vítr fouká… Psávalo se kdysi o U2, že s novými hudebními trendy pracují vypočítavě. Zařazují je prý až tehdy, kdy je jasné, že je přijalo velké procento posluchačů. Může být, ale dělají to náramně.“ (2)

Pop se mi neposlouchá moc dobře, protože techno a diskotéková hudba opravdu nejsou můj šálek čaje. K vyjádření toho, k čemu odkazují texty, byl však právě tento žánr alba Pop nezbytný. Snad teprve při pohledu na toto barvotiskové cédéčko zářící kontrastními ostrými barvami jsem pochopil něco z Bonových o deset let starších veršů o Království, po jehož příchodu „se všechny barvy slijí v jednu“. (3)

V „The Playboy Mansion“ Bono na tomto albu zpívá o těch, kteří „nakládají s prosperitou jako s náboženstvím“ ve světě, „ve kterém jsou peníze a moc novým božstvem“ (4). Zdánlivě temná píseň však končí odkazem k biblickému příslibu ze Zjevení 21:4. Poté, co se všechny barvy slijí v jednu, bude onen barvotiskový svět nahrazen světem, ve kterém už nebude bolest, starost ani hanba, jak Bono opakovaně zdůrazňuje v závěrečném refrénu.

Pop je vlastně album eschatologické, v jehož písních se Bono – pokolikáté už ve své tvorbě? – obrací k svému Pánu s naléhavou otázkou, jak dlouho ještě budeme muset čekat na to, až do hrůz našeho světa znovu vstoupí s veškerou mocí svého zmrtvýchvstání. Takto vyznívá i závěrečná píseň desky „Wake Up Dead Man“ (Probuď se, mrtvý muži).

Bono ovšem na albu neapeluje jen na Krista, ale také na nás. V písni „Last Night on Earth“ vypráví o dívce, která žije „poslední noc na zemi“, a v naléhavém refrénu se slovy „musíš se toho vzdát“ vyzývá k prožívání každého dne, jako by byl poslední. (K této písni U2 natočili video se zdánlivě křesťanství velmi vzdáleným duchovním otcem beat-generation Williamem Burroughsem a  tehdy již umírající Burroughs z ní přijal poselství 1. listu Korintským 13:13 o tom, že tím posledním je láska…). V písni „Please“ pak Bono s neuvěřitelnou naléhavostí říká své „prosím“, když vyzývá křesťany, aby „přestali klečet“: „Žádá církev, aby opustila modlitební shromáždění a vstoupila do světa všední špíny a bolesti, bez kterého se příchod království neobejde.“ (5) Naráží zde i na situaci v Severním Irsku, kde absurdní „náboženský“ konflikt příchod Království nepřipravuje, ale naopak mu překáží.

Na koncertech následujících po vydání alba Pop Bono křičel: „Šel jsem hledat ducha a našel alkohol; šel jsem hledat duši a nakoupil jsem styl; chtěl jsem potkat Boha, ale prodali mi náboženství.“ (6) Bono, podobný starozákonnímu Kazateli, v písni „Mofo“ hledá „v místech, kde nerostou žádné květy“. Zatímco vnímá sekulární i náboženský svět jako marnost nad marnost, nepřestává hledat spásu duše a zaplnění „díry ve tvaru Boha“. V „chrámech“ náboženství konzumu a popkultury hledá „Ježíška pod odpadky“ (looking for baby Jesus under the trash). Píseň „If God Will Send His Angels“ obsahuje konstatování, že „od té doby, co zapojili Ježíše do showbyznysu, je těžké se k Němu protlačit“. (7) Bono o ní říká:

„Zpívá o tiché zlosti nad tím, jak vypadá svět a že se do toho nevloží Bůh. Znám pár lidí, kteří prožili takovou hrůzu a děs, že to mají Bohu za zlé. Já sám si nemyslím, že Bůh je odpovědný za všechno, co se na světě stane. Myslím, že je na nás, do jaké míry vpustíme Boha do svého života. Žijeme ve světě prudkých a nečekaných vichřic, zemětřesení a tsunami, žijeme ve světě, kde se stávají neštěstí. Neobviňuji z nich Boha. Domnívám se, že se to děje potom, co jsme vyhnali Boha z ráje – to je můj vlastní výklad toho, co se přihodilo v ráji!“ (8)

Tato Bonova slova i celá píseň a album mi připomínají ironickou desku Boba Dylana Bringing It All Back Home. Na té Dylan již v roce 1965 zpíval o kultuře a společnosti, které už nic není svaté, takže i z Ježíška udělala komerční šmejd (9), a o jejích „příslibech ráje, kterým se už nikdo nezasměje – jediný smích zní zpoza bran Edenu“. (10) Bono i Dylan zpívají o lžikřesťanské kultuře, která vyhnala Krista-Lásku a spokojila se s “Kristem” coby dobře prodejnou značkou…

Album Pop vyšlo v březnu 1997. V dubnu se pak U2 vydali na turné Popmart, které zahrnovalo mimo jiné historický koncert ve zničeném Sarajevu, jehož těžce zkoušené obyvatelstvo přijeli Bono a spol. po válce v Bosně podpořit jako první z velkých hudebních skupin. Roku 1998 pak následoval snad ještě důležitější koncert v severoirském Belfastu na podporu hlasování pro mírovou dohodu o Severním Irsku. Poselství alba i turné však nevyjadřovaly ani tak politické apely, jako spíš Bonovo symbolické pokrčení rameny nad naší kulturou, o němž se zmiňuje Steve Stockman na začátku příslušné kapitoly své monografie o duchovní cestě U2:

„Byla to kratičká vteřina na koncertech turné Popmart, drobná momentka s obrovským významem, ledabylé gesto, které dávalo celému Popmartu smysl. Možná dokonce pointa celé disertační práce 90. let. Ve skladbě ,Mofo’ je verš ,looking for baby Jesus under the trash’. Když ho Bono zpíval, mávl rukou směrem k největší televizní obrazovce světa, monumentálnímu  zlatému oblouku a obrovskému citrónu. Nebylo to o moc víc než pokrčení rameny, ale mělo to stejně výrazný účinek jako bodová světla, speciální efekty nebo obrázky /designéra pódií a světelných efektů na koncertech U2/ Willieho Williamse. Veškeré vybavení, které kapelu večer co večer po většinu 90. let obklopovalo, bylo pouhá veteš. Důležité bylo, co se skrývalo za ní. Zmínka o Ježíškovi napovídá, že původ myšlenky může být v komercionalizaci Vánoc, díky níž se Ježíš a skutečný význam celých svátků ztrácí za ozdobným papírem, pozlátkem a Santa Clausem. Jde však o obecný obraz ztráty smyslu, naděje či pravdy. Když se rozhlédneme po obzoru naší kultury, nejhlasitější a nejzářivější v dějinách lidstva, můžeme vůbec mezi tolika mělkými věcmi najít něco hlubšího, něco cennějšího, něco trvalejšího? Je Ježíš  ztracen? Nebo Ho lze ještě zachránit z odpadků?“ (11)

Poznámky:

1) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox globator, 2006, s. 115 (citované úryvky jsou z recenzí na album Pop od Jima Sullivana v The Boston Globe a Marka Browna v The Orange County Register z března 1997).

2) Tomáš Weiss, „U2: Pop“, AD, 1997, roč. 8, č. 4, s. 43.

3) Viz slavná píseň „I Still Haven't Found What I'm Looking for“ z alba The Joshua Tree (1987).

4) Mick Wall, Bono, ve jménu lásky: Neoficiální životopis zpěváka U2, Praha: Albatros, 2005, s. 176.

5) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 52.

6) Tamtéž, s. 112.

7) Tamtéž, s. 112.

8) Bono, The Edge, Adam Clayton, Larry Mullen Jr., U2 o U2, Praha: Portál, 2007, s. 266.

9) Viz píseň „It's Alright, Ma (I'm Only Bleeding)“ z alba Bringing It All Back Home.

10) Slova písně „Gates of Eden“ z téhož alba.

11) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 110.