Zooropa a podobenství o ztraceném synu

Před dvaceti lety, v březnu 1993, začala skupina U2 v Dublinu nahrávat své osmé studiové album Zooropa. Za hlavní myšlenku desky, vyjádřenou už jejím jedovatým názvem, by se dalo označit varování před podivným směřováním našeho kontinentu a nebezpečím, že Evropané ztratí něco podstatného ze svého lidství…

K lepšímu porozumění Zooropě mi pomohlo mešní čtení této neděle, evangelium o ztraceném synovi. Když evangelista Lukáš v tomto textu popisuje drama, ve kterém se mladší syn obrací zády k lásce svého otce a promarní své dědictví, „naznačuje, že promrhání majetku v daleké zemi je ztráta sebe sama. Mistrně ukazuje míru odcizení mladšího syna scénou, kdy se dá najmout za pasáka vepřů.“ (1)

Bono Vox v textech některých písní Zooropy tímto způsobem popisuje dnešního Evropana, který se s lehkovážností marnotratného syna odvrátil od křesťanské víry a aniž by si to uvědomoval, ztratil tím sebe sama. Skladba „The First Time“ například představuje velmi smutnou verzi evangelního příběhu, která místo návratem do otcovského domu končí zahozením klíče od jeho dveří: „Marnotratný syn se nevrátí. Vidí, co všechno na něj čeká, nestojí o to a jde zase pryč.“ (2) A už v titulní písni „Zooropa“ Bono zpívá: „Nemám žádný kompas, nemám žádnou mapu a nemám důvody vracet se.“

K znepokojivým písním Zooropy patří i skladba „Daddy’s Gonna Pay for Your Crashed Car“. Její název a text odkazuje k postavě podivně velkorysého tatíka, který bez mrknutí oka uhradí jakékoliv škody, způsobené jeho rozmazlenými spratky.

„Může to být popis ďábla, který někomu zaplatí, cokoli si zamane. Když mi prodáš duši, zaplatím za tebe kauci. A může to být i další zpracování příběhu o marnotratném synovi. Ježíšovo vyprávění o marnotratném synovi (Lukáš 15:11–32) je skandální. Ten chlapec byl darebák, žil zpustlým životem a přitom promrhal těžce vydělané dědictví po otci. Utratil ho za večírky a děvky. Byl nezodpovědný a žil životem modelového hříšníka. Když se vracel domů, posluchači příběhu a zvláště farizejové očekávali ten nejzaslouženější a nejtvrdší rozsudek. Když Ježíš zakončil příběh vstřícnou laskavostí, milosrdenstvím a srdečnou láskou, hrknutí ve farizejských srdcích muselo být slyšet. Když jim ještě na nedostatku milosti staršího syna vůči bratrovi a na jeho zděšení z otcovy milosti ukázal jejich vlastní reakci, provokace byla dokonalá. ,Daddy’s Gonna Pay for Your Crashed Car’ může být Bonův pokus vyprovokovat podobnou nedůvěru a pobouření. Opravdu může být milost tak směšná? Opravdu je svět tak nesmyslný, že vás Bůh nechá vést ten nejbezohlednější život a když narazíte, nabídne vám další šanci? To je skandální, iracionální a revoluční.“ (3)

Roztrpčeného staršího syna z evangelního podobenství jako by dnes připomínala ta část Evropanů, která zdánlivě zůstala věrná křesťanské víře, ale ve skutečnosti ji přestala chápat a místo aby v každodenním životě prožívala ohromující, bezpodmínečnou a osvobozující lásku Otce, má sklon „dbát na jeho nařízení“ a současně mu v hloubi duše vyčítat, že jí brání oddávat se stejným radovánkám jako všichni ostatní. (4)  Tímto tristním smýšlením ovšem dnešní obdoby mladšího syna jen utvrzuje v domnění, že s návratem do otcovského domu není o co stát. Kéž by se Bonovi podařilo vyprovokovat „věřící“ i „nevěřící“ k opuštění prázdných myšlenkových stereotypů a k novému vnímání „skandálnosti“ evangelia, ve kterém jsou představy jedněch i druhých obraceny naruby…

O jedné z písní alba Zooropa, skladbě „The Wanderer“, už jsem na tomto blogu psal v článku „Svět bez Boha jako ,marnost nad marnost’ (Gospelový odkaz Johnnyho Cashe VI)“. V dnešním příspěvku bych k tomuto biblickému nadpisu rád dodal, že „marnost nad marnost“ představuje i svět, ve kterém sice zdánlivě žijeme s Bohem, ale ve skutečnosti si do Něj promítáme své vlastní představy a zavíráme oči před (Lukášovým evangeliem tolik zdůrazňovanou) překvapivostí Božího jednání, převracejícího hodnoty těch, kteří jsou vůči němu vnímaví.

Také „The Wanderer“ by se dal chápat jako popis bezútěšného bloudění ztraceného syna – typického dnešního Evropana – který „putuje po domech bohatství, rozkoše, ba i filantropie“, ale v ničem nenalézá naplnění, dokud v jeho putování není přítomný Bůh. Tato závěrečná píseň Zooropy do jinak bezútěšné desky nenadále vnáší naději, že ztracený syn své odcizení Otci a sobě samému přece jen překoná návratem do Otcovy otevřené náruče, v níž se do jeho každodenního života vrátí hloubka a radost. (5) Bono Vox o ní říká:

„Tahle píseň je protijed k mamifestu neurčitosti, který na albu /Zooropa/ taky zazní. Přestože album začíná slovy I have no kompas, I have no map – jinými slovy: nic nevím, ale přijímám tento stav nejistoty –, píseň The Wanderer představuje jedno možné řešení.“ (6)

Není však asi náhodou, že toto řešení Evropanům na albu nemůže nabídnout samotný Bono, ale musí na něm zaznít hlasem Američana Johnnyho Cashe. Hlavním článkem celého tohoto mého blogu je právě seriál o gospelovém odkazu tohoto muže, který chápu jako svůj malinký příspěvek ke snahám připomenout dnešním Evropanům – konkrétně lidičkám z jedné malé země uprostřed Evropy, která ještě víc než jiné připomíná bez mapy a kompasu bloudícího ztraceného syna – že gospel (= evangelium) je naším otcovským dědictvím, bez kterého nemůžeme znovu nalézt sebe sama.

Poznámky:

1) Luke T. Johnson, Sacra pagina: Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 259.

2) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox Globator, 2006, s. 106.

3) Tamtéž, s. 105–106.

4) Srov. Lukáš 12:29.

5) Srov. Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 112.

6) Bono, The Edge, Adam Clayton, Larry Mullen Jr., U2 o U2, Praha: Portál, 2007, s. 249.