Agatha Christie opisující od sebe samé

V literárním světě není nic neobvyklého na tom, že se autoři opakují a vytvářejí různé variace na své stále stejné téma. Tím spíš je to běžné v žánru detektivek, ve kterém se věčná hra mezi autorem a čtenáři nutně musí rozvíjet podle určitých neměnných pravidel. Pro průměrného čtenáře to skýtá mj. tu výhodu, že zatímco u prvních detektivek svého oblíbeného autora stojí před záhadou, kdo by mohl být vrahem, se stejně otevřenými ústy jako doktor Watson či kapitán Hastings, u desátého či dvacátého románu už začíná být schopný spisovatele či spisovatelku „prokouknout“.

„Královna detektivek“ Agatha Christie patřila k autorům, kteří ve svých dílech rozvíjejí stále stejné vzorce a de facto v nich „opisují“ ze svých předcházejících románů. Dala by se vyjmenovat dlouhá řada motivů, které se v christieovkách opakují: hrdinky se zamilovávají do okouzlujících gentlemanů, kteří jsou ve skutečnosti vrahy (opakovaně i v podobě milostného trojúhelníku, v němž pohledný ničema ve spolupráci se svou milenku dosahuje sňatku s bohatou dědičkou, která pak nedlouho po svatbě umírá); padouši se převlékají za sluhy, na které se na rozdíl od „skutečných osob“ (!) nikdo nedívá; svědkové se chystají promluvit, když v tom je někdo bací po hlavě; umírající bohatí příbuzní pravidelně zanechávají vedle pravé závěti i závěť falešnou, aby tak svou troškou do mlýna přispěli k následným konfliktům mezi ziskuchtivými „pozůstalými; nepohodlné osoby jsou ze svých dosavadních působišť odlákávány prostřednictvím fingovaných dědictví či fingovaných nabídek zaměstnání; ti, kdo se naopak chtějí dostat do nějakého domu, k tomu opakovaně využívají fingovaných autonehod; hrdinové se vždycky hned s chutí pustí do záhadné bonboniéry, která jim přijde poštou, i když ve světě Agathy Christie by jen blázen mohl netušit, že je otrávená, atd. atp. Dokonce i své nejvíc šokující rozuzlení v podobě vraha, který se vyklube z vypravěče příběhu, Christie použila neméně než ve třech románech!

Pokud kladné postavy přežijí úklady vraha, tak potom v závěru detektivky Christie obvykle (z pohledu mužské části čtenářů nadbytečně) polije její rozuzlení romantickou limonádou, přičemž je dost kuriózní, že v Poirotových příbězích se o romantické happyendy stará sám Poirot, postava mužského pohlaví, leč s výrazně femininním „dohazovačským“ sklonem. (Kdysi si jistý holmesolog vysloužil ostruhy senzační teorií, podle níž byl doktor Watson ve skutečnosti ženou; hypotéza o ženství Hercula Poirota by byla jistě přinejmenším stejně dobře doložitelná!)

Opakování totožných prvků se netýká jen spisovatelčina ranějšího díla, zaměřeného pouze na detektivní zápletku a označitelného za (výrazem Jana Zábrany) „animovanou algebru Agathy Christieové“, ale i jejích vrcholných románů ze čtyřicátých let, kdy zralá autorka už dospěla k hluboké znalosti lidských povah a ke schopnosti psát nejen detektivní, ale i psychologické romány, a současně byla na vrcholu svých sil. (V románech z posledního období její tvůrčí dráhy se už pak projevuje jejich úbytek.)

Za psychologicky nejhlubší romány s Herculem Poirotem lze označit knihy Sad Cypress (1940), Five Little Pigs (1942), The Hollow (1946) a Taken at the Flood (1948). Jejich názvy záměrně uvádím v originále, protože první dva z nich sice lze přeložit do češtiny (Temný cypřiš, Pět prasátek), ale The Hollow je názvem panského sídla, ve kterém se román odehrává a kterému nelze dost dobře dát český název Propast. Titul Taken at the Flood je pak krátkým úryvkem ze Shakespeara, který by v českém překladu Chycen v proudu zněl směšně. (Překladatelé do češtiny si s ním poradili tak, že mu dali název Čas přílivu, který je překladem jiného místa ze shakespearovského motta románu).

V těchto knihách Christie rozehrává dramata spojená s mezilidskými vztahy (především milostnými), která nejsou jen pozadím detektivní zápletky, ale obstála by i bez ní. The Hollow dokonce stopám a pátrání vykazuje místo jen dosti podřízené a sama autorka se později domnívala, že v tomto románu i v Temném cypřiši její belgický detektiv ve skutečnosti ani vystupovat neměl.

S tím není nutné souhlasit, protože silnou stránkou postavy Hercula Poirota je právě to, že není jen detektivem, ale i mužem s hlubokým smyslem pro psychologický rozměr svých případů. Christie však měla patrně na mysli spíš to, že Belgičan na sebe zbytečně strhává příliš mnoho pozornosti čtenářů a zastiňuje tak postavy, které měly být v daných románech ústřední.

V obou románech jsou postavami, od nichž se odvíjí děj, starší bohaté dámy disponující velkými panskými sídly a sebejistě „režírující“ životy lidí okolo sebe, aniž by jim doopravdy rozuměly. Lucy Angkatellová bohorovně svolává na víkend v The Hollow příbuzné, kteří se navzájem nenávidějí. Majitelka Hunterbury Laura Welmanová zase na sklonku svého života spoluutváří neřešitelný stav ve vztazích mezi svým synovcem Roddym, svou neteří Elinor a svou nepřiznanou nemanželskou dcerou Mary.

Ještě víc bijí do očí podobnosti mezi postavami pro ženy přitažlivých, ale vůči nim žádnými morálními ohledy nevázaných mužů. John Christow, zavražděný v The Hollow, a Amyas Crale, který je obětí ve Five Little Pigs, každopádně potvrzují Poirotovu teorii, že klíč k vraždě lze zpravidla najít v osobnosti zavražděného.

Agatha Christie, Angličanka z „lepších“ kruhů, od dětství fascinovaná životem na venkovských sídlech a jako spisovatelka nikdy neberoucí žádný ohled na to, že prostředí jí blízká musejí být naopak drtivé většině jejích čtenářů velmi vzdálená, nápadně „opisuje od sebe samé“ i při líčení těchto reálií. Craleovo Alderbury a welmanovské Hunterbury mají dokonce i podobné názvy.

V Taken at the Flood stojí ve středu zápletky sídlo Furrowbank a s ním spojené dědictví po zemřelém Gordonu Cloadeovi, v Sad Cypress Hunterbury a dědictví po Lauře Welmanové a v The Hollow otázka, kdo bude v budoucnu žít ve všemi opěvovaném sídle Ainswick.

V Ainswicku spatřuje lady Angkatellová místo předurčené ke společnému životu dvou jejích příbuzných, Edwarda a Henrietty. Hunterbury bylo Laurou Welmanovou také předurčeno ke společnému životu dvou jejích příbuzných, Roddyho a Elinor.

V obou případech jde o páry spojené příbuzenským poměrem a společnou rodinnou historií, které by podle vší logiky měly patřit jak k sobě, tak k příslušnému venkovskému sídlu, které milují a které jim dědickým právem přináleží. V The Hollow ovšem tento náležitý model rozbije Henriettin poměr s ženatým Johnem Christowem a v Sad Cypress Roddyho citové vzplanutí k Mary Gerrardové. A jako v úvahu přicházející motiv zločinu se pak nad oběma romány vznáší možnost, že se někdo s tímto zničením toho, co mělo být, odmítl smířit a rozhodl se věci napravit i za cenu zavraždění Johna, resp. Mary.

Čtenáře může nad oběma knihami napadnout, zda vedle této myšlenky není zvrácená i představa, že k manželství nestačí sympatie, které Henrietta chová k Edwardovi a Roddy k Elinor, ale že je k němu nutná „láska“. Či že snad dokonce cizoložný vztah založený na „lásce“ je víc než manželství založené na „pouhé“ vzájemné úctě a věrnosti…