Charakter člověka ukáže až zkouška

Ve svém posledním zářijovém blogování o Agathě Christie se dnes budu důkladněji věnovat jedné z jejích knih na pomezí detektivky a psychologického románu, které jsem se už dotkl i ve svém minulém příspěvku.

Vedle některých poněkud zbytečně se opakujících motivů, o kterých jsem psal minule, jsem z díla této autorky vyčetl i nezbytné literární zákonitosti, jako například to, že na začátku detektivního i jakéhokoliv jiného románového příběhu musí stát krizová událost, která umožňuje začít jak se splétáním zápletky, tak i s postupným odhalováním charakteru jednotlivých postav. Zde vlastně není žádný rozdíl mezi literaturou a životem, ve kterém také přicházejí zkoušky, v nichž se utvářejí naše další osudy, a to v závislosti na tom, jak v nich obstojíme či neobstojíme.

Výše řečené platí obecně, ale ve většině románů je to přítomné jen mezi řádky. V Čase přílivu, jedné ze svých nejlepších detektivek období po druhé světové válce, v němž se prohluboval psychologický rozměr příběhů jejích postav, ale Agatha Christie ústy svého Hercula Poirota vše říká explicitně. V obvyklé závěrečné scéně, v níž Poirot ve shromáždění nejvýznamnějších postav románu odhaluje pravdu o spáchaných zločinech i o všech ostatních doposud nejasných událostech, zde belgický detektiv říká:

"Charakter člověka ukáže až zkouška. Pro většinu z nás tato zkouška přichází v životě brzy. Člověk bývá už poměrně záhy konfrontován s nutností postavit se na vlastní nohy, čelit nebezpečím a těžkostem a zvolit si svůj způsob vyrovnávání se s nimi. Ať už je tento způsob čestný anebo křivácký, každopádně se brzy ukáže, za co člověk stojí."

Tím, co je pro mne v tomto románu působivé, je Poirotovo konstatování, že každý člověk nevyhnutelně musí být konfrontován s životními těžkostmi a krizemi, a to pokud možno už v raném mládí. Pokud si totiž až do pokročilejšího věku žije jako v bavlnce, plyne z toho jen to, že jej posléze tvrdost života zastihne totálně nepřipraveného. Situace, v níž člověka před životními těžkostmi někdo skrývá pod svá ochranná křídla, je nepřirozená a nebezpečná!

V celé řadě christieovek je umělé bezpečí, v němž jejich postavy až do vypuknutí krize žijí, spojeno s existencí silné osobnosti, která se dokázala vypracovat a získat majetek a nyní finančně i jinak bdí nad životy svých rodinných příslušníků.

Rodina Cloadeových v Čase přílivu dlouho žila v tomto umělém bezpečí pod ochranou svého bratra, švagra či strýce Gordona, milionáře, jehož ochota přispět vždy v případě potřeby na pomoc nikomu z jejích příslušníků neumožňovala poznat, co v něm je. Zkouška, na kterou byli lidsky a morálně zcela nepřipraveni, je pak zastihla ve chvíli Gordonovy náhlé smrti. Ta je onou úvodní krizí z prvních stránek románu, od které se pak odvíjejí všechny následující zápletky.

Čtenář Času přílivu chtě nechtě musí Gordona Cloadea litovat, a to nikoliv pro jeho smrt, která jej zastihla v poměrně pokročilém věku dvaašedesáti let, ale proto, že všechna dobrodiní, která svým blízkým prokazoval, byla sotva splácena jejich láskou. I to je typický, v románech Agathy Christie opakovaně uplatňovaný scénář: Smrt bohatého muže, po níž se ukazuje, že jeho rodinu nezarmoutila ztráta příbuzného, ale jen její nenaplněná očekávání velkého dědictví.

Čas přílivu je v díle královny detektivek pozoruhodný mj. i tím, že se neodehrává v nějakém čistě literárním čase mimo reálné dějiny (z čehož jinak romány Agathy Christie bývají vcelku neprávem obviňovány), ale ve zcela konkrétním historickém kontextu.

Setkáváme se zde s nezvykle lidskou tváří velkého detektiva, který je už na prvních stránkách románu svírán strachem v době německých náletů na Londýn za druhé světové války. Aby svůj strach aspoň trochu oslabil, snaží se myslet na něco jiného ‒ konkrétně na vyprávění jinak nudného majora Portera, který v klubu Poirotova přítele s oblibou všechny obtěžuje vyprávěním příběhů o lidech, které nikdo nezná a nikoho nezajímají.

Major Porter se zdá být typickou humornou postavičkou odlehčující jinak spíše tragický románový děj, ale toto zdání samozřejmě klame (ve skutečnosti jde právě o postavu nejtragičtější…). V úvodní scéně je to každopádně právě on, jehož prostřednictvím autorka čtenáře seznamuje s onou krizovou situací, spouštějící všechny následující zápletky, tedy se smrtí Gordona Cloadea.

Okamžikem, který milionářovu rodinu zbavil jejího umělého životního bezpečí, byl vlastně už krátce předtím Gordonův sňatek s mladou vdovou Rosaleen Underhayovou (u jejíhož prvního manžela Roberta Underhaye nicméně podle Porterova vyprávění není tak zcela jisté, zda je opravdu bezpečně mrtvý a pohřbený kdesi v tropické Africe).

Krátce po svatbě milionář Gordon i s celým svým domácím personálem, tvořeným manželi Gameovými a irskou služkou Eileen Corriganovou, zahyne v rozbombardovaném londýnském domě. Rosaleen přežije (byť s nervy těžce pocuchanými touto traumatickou záležitostí) a stane se dědičkou veškerého Gordonova majetku, zatímco celá rozvětvená rodina Cloadeových přichází úplně zkrátka.

Gordon Cloade sice kdysi napsal poslední vůli ve prospěch svého příbuzenstva, ale ta po jeho novém sňatku pozbyla platnosti. Napsat novou už před svou náhlou smrtí neměl čas, a tak všechny jeho milióny spadnou do klína mladé vdově, respektive jejímu bratru Davidu Hunterovi, jehož vlivu submisivní Rosaleen úplně podléhá.

Tohoto dobrodruha se asi na prvním místě týká zvláštní název knihy, který si Agatha Christie vypůjčila ze svého milovaného Shakespeara. Mottem knihy jsou verše ze Shakespearova Julia Caesara: "U věcí lidských je čas přílivu, jenž chycen v proudu vede ke štěstí." Originální titul románu zní Taken at the Flood, tj. chycen v proudu, a představuje mj. narážku na milióny Gordona Cloadea, představující onen čas přílivu, který byl Davidem Hunterem chycen v proudu.

Poirotova pozdější pátrání ukáží, že David a Rosaleen ve skutečnosti na tyto milióny neměli právo. Tím, co je možná z celého románu nejzajímavější, je jejich zcela rozdílný přístup k tomuto nenadálému "štěstí". Davida Agatha Christie líčí jako cynického bezvěrce, bez sebemenších mravních zábran sledujícího vlastní zájmy a hluboce pohrdajícího "náboženskými skrupulemi" Rosaleen, která má jako věřící katolička vyvinutý smysl pro to, co je před Bohem a vůči lidem správné, a na rozdíl od něj se ve svém svědomí velmi trápí.

Toto vše působí velmi přesvědčivě, přesto je však nutné konstatovat, že porozumění pro psychologii náboženského člověka rozhodně nepatří k silným stránkám románů Agathy Christie. Její katolička Rosaleen sice působí autenticky například ve scéně, v níž se modlí v kostele a prolévá slzy nad tím, že nemůže hledat Boží odpuštění ve svátosti smíření, protože nedokáže přestat žít v těžkém hříchu, v jiných scénách románu si však zase libuje v pověrách typu předpovídání budoucnosti a její způsob myšlení se vůbec nezdá být ovlivněný křesťanstvím. Mnohem lépe než postavy věřících křesťanů šly spisovatelce "newageové" postavy typu Gordonovy švagrové Kathie, přestavující náboženské nadšence horlivě se vrhající do jakýchkoliv "duchovních" praktik.

Hned na začátku románu Kathie Cloadeová, manželka Gordonova bratra Lionela, navštěvuje Poirota v jeho londýnském bytě s blábolivým líčením toho, jak ji za ním poslali duchové vyvolaní při spiritistické seanci. Ti jí samozřejmě "prozradili" to, co si z hloubi duše přála: že Robert Underhay je naživu a Rosaleen je tak jeho legitimní manželkou, a vůbec ne vdovou s nárokem na Gordonovy milióny. Poirot se zde od jejího nadšení pro spiritismus distancuje slovy "já jsem dobrý katolík"; zdá se nicméně, že její prosbu, aby pátral po Underhayovi, neodmítá z náboženské zásadovosti, ale spíš proto, že mu za to Kathie nenabídne žádný honorář…

Další děj knihy se už odehrává v bydlišti Cloadeových ve Warmsley Vale a působí z hlediska místa i času natolik sevřeně, že by se snad dal převést i do podoby divadelní hry. Jednotlivé výjevy se střídavě odehrávají v sídle Furrowbank, které donedávna patřilo Gordonovi a nyní v něm žijí Rosaleen s Davidem, v domácnostech dvou Gordonových bratrů (Lionela a Jeremyho), v domě mladé Lynn Marchmontové a její ovdovělé matky Adély (Gordonovy švagrové) a na statku Lynnina bratrance a snoubence Rowleyho Cloadea. Společným jmenovatelem všech zúčastněných je roztrpčení nad tím, že Gordonovy milióny připadly Rosaleen, a skrytá touha po její smrti. Rosaleen totiž Gordonovým majetkem může disponovat jen po dobu svého života, zatímco v případě její smrti by jej zdědili Cloadeovi.

Potřeba peněz je u všech zúčastněných opravdu velká. Jeremy Cloade se například přiznává své ženě Frances, že zpronevěřil velkou částku peněz a pokud ji nebude s to uhradit, skončí ve vězení. Také Lionel s Kathie jsou na mizině a Lionel je dokonce závislý na drogách. Adéla a Lynn Marchmontovy mají dluhy, které se Adéle podaří uhradit jen díky tomu, že na Rosaleen vymámí půjčku. Pak ovšem vstupuje do hry David a další pokusy Cloadeových o získání peněz tímto způsobem zmaří. Motivů k vraždě je zde tedy – jak tomu ani v detektivce jinak být nemůže – dostatek.

Romány Agathy Christie jsou nicméně roztomile "ženské" a i když zdánlivě v jejich středu stojí kriminální zápletky, ve skutečnosti se mnohdy točí spíš kolem zápletek milostných a dopřávají čtenářům ‒ či spíše čtenářkám ‒ možnost v hojné míře spoluprožívat citový život hrdinek. (Je bizarní, že tyto zápletky, pro muže značně odtažité, vždycky silně prožívá Poirot.) V Čase přílivu se desítky stránek točí kolem Lynn a jejího váhání, zda si má či nemá vzít Rowleyho, se kterým je sice už léta zasnoubená, ale zdá se jí být příliš mírný a "krotký" (zatímco ona je dobrodružka, která předtím dobrovolně narukovala do války). Místo k Rowleymu se postupem románu stále více přiklání k Davidovi, který o ni nejen jeví zájem, ale také jí imponuje svou dobrodružnou a všeho schopnou povahou.

Davidovi mezitím stále více hrozí, že o Gordonovy milióny či aspoň o část z nich nakonec přijde. Do Warmsley Vale přichází záhadný Enoch Arden, ubytuje se v místním hotelu a zavolá si tam k sobě Davida Huntera. Naznačí mu, že buď zná prvního manžela Rosaleen, anebo že dokonce on sám je tímto manželem (který kdysi "rytířsky" zmizel ve chvíli, kdy se své manželce omrzel) ‒ a že pokud mu David nezaplatí patřičně vysokou částku, tak se obrátí na Cloadeovy, kteří mu za jeho objevení se jistě budou patřičně vděční. Indicii, z níž by si čtenáři mohli ledacos domyslet (ale zpravidla nedomyslí), v dané souvislosti představuje skutečnost, že místo aby se Rosaleen přišla podívat na Ardena a zjistila, zda je či není Underhayem, je ihned po jeho objevení se Davidem z Warmsley Vale poslána do Londýna. O pár dní je Arden v místním hostinci nalezen mrtvý s hlavou rozbitou pohrabáčem a Hunter je samozřejmě podezřelý, že jej zavraždil.

Téhož večera, kdy došlo k vraždě Enocha Ardena, Lynn Marchmontová na procházce potkává Davida Huntera, který kolem ní proběhne se slovy, že pospíchá na nádraží a musí chytit vlak za sestrou do Londýna, odjíždějící v 21:20. I tak ovšem stihne dovršit její citový zmatek. Slíbí jí, že jí z Londýna zatelefonuje. Slib sice o dvě hodiny později (v 23:05) splní, telefonicky však Lynn říká jen to, že si prý uvědomil, že jejich "vztah" nemá žádnou perspektivu. Brzy se naskytne podezření, že jí volal jen proto, aby si opatřil důkaz, že byl v uvedenou dobu v Londýně.

Po nalezení mrtvoly Enocha Ardena se policie zabývá hledáním vraha. Cloadeovi zatím řeší zcela jinou otázku: přáli by si dokázat, že zabitý byl ve skutečnosti Robert Underhay. Za tímto účelem se mladý Rowley obrátí na Hercula Poirota, který bleskurychle "vypátrá" svědka, který kdysi Underhaye dobře znal: majora Portera. Ten je pak policií doveden k mrtvole a bez váhání prohlásí, že se opravdu jedná o Roberta Underhaye. Rosaleen naproti tomu trvá na tom, že zabitý muž je člověk, kterého nikdy v životě neviděla.

Hercule Poirot se s Rosaleen setkává v chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kde je ze svých modliteb vyrušen ženským vzlykotem. Když se Rosaleen v již zmíněné scéně zeptá, co ji trápí a zda jí může být nějak nápomocen, nešťastná mladá žena mu odpoví, že jí není pomoci, že nemůže jít ani ke zpovědi a že je odříznuta od milosrdenství Božího. Poirot reaguje konstatováním: "Nikdo není odříznut od Božího milosrdenství. Vy to dobře víte, mé dítě."

Velký detektiv se ubytuje v hotelu, ve kterém došlo k vraždě. Setkává se v něm se stařenou, která jej osloví (dnešnímu čtenáři pozoruhodně povědomým) výpadem: "Vy jste cizinec! Měli byste všichni táhnout, odkud jste přišli!!" Ve své lamentaci o úpadku mravů mu pak stará dáma sdělí, že Enoch Arden měl toho večera, kdy došlo k jeho násilné smrti, na svém pokoji nějakou ženu. Policie sice mezitím jako podezřelého z vraždy zatkla Davida Huntera, ale teď se zdá, že pachatel ve skutečnosti vůbec nemusel být mužského pohlaví.

Následuje další velké překvapení, když se Poirot dovtípí, že Enoch Arden nebyl ve skutečnosti ani Enoch Arden, ani Robert Underhay, ale Charles Trenton, policii známý delikvent a současně bratranec Frances Cloadeové. Ta jej přiměla k tomu, aby se vydával za Roberta Underhaye a vydíráním vymámil z Davida Huntera peníze, které tolik potřeboval její manžel.

Pak se na scéně objevuje druhá mrtvola. Major Porter, jehož svědectví ohledně identity zabitého Enocha Ardona bylo zřejmě nepravdivé, je nalezen mrtev. Výčitky svědomí – či spíše jakási prapodivná pýcha člověka, který chce raději zemřít, než ztratit sebeúctu – jej dohnaly k sebevraždě. Ostřílené čtenáře Agathy Christie sice jistě napadne, zda nebyl ve skutečnosti zavražděn, ale autorka jim jako obvykle radost z uhádnutí nedopřeje.

Vzápětí přichází řada na třetí mrtvolu. Rosaleen umírá ve spánku na otravu prášky. Policie se zprvu domnívá, že to byla ona, kdo zabil Ardena, a že ji nyní výčitky svědomí dohnaly k sebevraždě. V tomto případě se však opravdu ve skutečnosti jedná o vraždu.

Situace je tak spletitá, že ji může rozplést opravdu jen Hercule Poirot: Došlo ke dvěma vraždám, které ale jen těžko mohl spáchat stejný pachatel. David Hunter měl silný motiv k zavraždění Enocha Ardena, zatímco k zavraždění jeho sestry mohli mít motiv výhradně Cloadovi. Poirot se však dovtípí, že vše je ve skutečnosti ještě složitější, a klade úpícímu inspektoru Spenceovi otázku: "Jestliže A má motiv k zavraždění C a B má motiv k zavraždění D – nu, potom se nezdá, že by mělo smysl uvažovat o tom, že A mohl zavaždit D a B mohl zavraždit C, že ne?"

Rozuzlení následuje poté, co se na scéně málem objeví čtvrtá mrtvola: Lynn se rozhodne pro Davida a proti Rowleymu, kterému přichází sdělit, že z jejich svatby nic nebude ‒ načež k jejímu překvapení Rowley sevře ruce kolem jejího hrdla a začne ji škrtit se slovy, že když ji nebude mít on, tak ať ji tedy nemá nikdo. Zabil už totiž‒ jak sám říká ‒ dva lidi, takže nemá zábrany vraždit i potřetí.

Najednou se však ozve zdvořilé zakašlání, upozorňující na čísi přítomnost, a vraždící Rowley i napůl uškrcená Lynn s překvapením zjišťují, že vedle nich stojí Hercule Poirot. Ten se tváří, jako kdyby taková banalita jako pokus o vraždu vůbec nestála za řeč. Nevěnuje Lynniným problémům s krkem žádnou zvláštní pozornost a místo toho požádá Rowleyho o uvaření kafíčka.

K rozhovoru u kávy pak přibírají ještě Davida Huntera, který jde právě kolem. Ve skutečnosti ovšem nejde o rozhovor, ale o již zmíněný závěrečný výklad, kterým Hercule Poirot případ uzavírá. Rowley Cloade je ovšem detektivem takřka až zhypnotizován k tomu, aby jeho výklad doplnil přiznáním svých excesů. Mluví o tom, že se od servírky v hotelu, která vyslechla rozhovor mezi Enochem Ardenem a Davidem Hunterem, dozvěděl, že Hunter byl Ardenem vydírán. Uhádl, že takzvaný Arden je ve skutečnosti figurka nastrčená Frances Cloadovou a jejím mužem. Zašel za ním do hotelu a do očí mu řekl, že je podvodník. Enoch Arden alias Charles Trenton se smíchem přiznal, že tomu tak opravdu je, a řekl Rowleymu, že zrovna čeká Davida Huntera, který mu má přinést požadované výpalné. Rowleymu se vůbec nelíbilo ani chování Trentona, ani počínání jeho vlastní rodiny. Začal "vidět rudě" a Trentona inzultoval. Trenton upadl, při pádu se udeřil do hlavy a byl na místě mrtvý. Rowley mu pak pohrabáčem rozbil hlavu a zinscenoval vraždu s nabízejícím se pachatelem v podobě Davida Huntera.

Později Rowley podplatil majora Portera, aby vypověděl, že zabitý muž je Robert Underhay. Protože sám Portera coby svědka odhalujícího domnělou identitu zavražděného "objevit" nemohl, zjednal si na to Poirota. Porter se později zastřelil a zanechal dopis na rozloučenou sdělující, že jeho svědectví bylo falešné, ale Rowleymu se podařilo tento dopis zničit.

K úplné spokojenosti pak už Rowleymu chybělo jen to, aby byl jeho nenáviděný sok David Hunter odsouzen za vraždu a oběšen. K jeho zklamání a úžasu se však místo toho objevily zprávy o jakési ženě, která prý byla v době vraždy v Ardenově pokoji, a Hunter byl propuštěn z vazby.

Dál už Rowley neměl co dodat, takže se slova ujal Hercule Poirot a se souhlasným přitakáváním Davida Huntera vyložil, k čemu došlo co Rowley Cloade způsobil smrt Ardena a opustil jeho hotelový pokoj.

Kolem deváté vstoupil do pokoje Hunter. Nepřišel vraždit, ale předat Ardenovi jím požadovanou částku. K svému překvapení ovšem zjistil, že vyděrač tam leží na zemi zabitý. Aby neupadl do podezření, opustil bleskově hotel a chtěl zmizet z Warmsley Vale do Londýna vlakem odjíždějícím v 21:20. Cestou na nádraží ho ovšem zdrželo setkání s Lynn Marchmontovou. Vlak mu ujel, nicméně podařilo se mu vše zakamuflovat tak, že si Lynn myslela, že ho ještě stihl. Poté se s použitím šatů své sestry přestrojil za ženu, vrátil se do hotelu a nechal se spatřit onou xenofobní stařenou. Pak ještě zavolal Lynn. Údajně z londýnského bytu, ve kterém bydlel s Rosaleen, ale ve skutečnosti tak, že Rosaleen, která byla v tomto bytě sama, vytočila Lynnino číslo, pak se spojení "přerušilo" a po jeho "obnovení" už mluvil Hunter ‒ domněle z Londýna, ale ve skutečnosti z Warmsley Vale.

Po tomto objasnění kauzy Enocha Ardena přichází na řadu Poirotovo vysvětlení smrti Rosaleen. K jejímu zabití měli velmi dobrý motiv všichni Cloadeovi, protože jen tak mohli získat peníze po Gordonovi. Naproti tomu Hunter musel svou sestru ze všech sil hájit před jakýmkoli nebezpečím, protože pro něj byla zdrojem trvalého blahobytu. Skutečnost, že důvod k vraždě měli v tomto případě Cloadeovi, ale rozhodně ne Hunter, oklamala policii, ale samozřejmě nikoliv velkého Hercula Poirota, který nyní Davidovi říká: "Rosaleen Cloadeová byla zabita osobou, která toho její smrtí nejvíc ztratila… Vy jste ji zabil, pane Huntere."

Klíčem k celé záhadě se ukázalo být to, že Rosaleen Cloadeová ve skutečnosti Rosaleen Cloadeovou vůbec nebyla. Pravá Rosaleen zahynula současně se svým mužem při bombardování Londýna. Jedinou osobou z domácnosti Gordona Cloada, která tehdy přežila, byla irská služebná Eileen Corriganová. Ta byla katoličkou, zatímco pravá Rosaleen nikoliv, což umožnilo Poirotovi odhalit její tajemství.

Rosaleen nebyla Davidovou sestrou, ale jeho milenkou. Hunter, který to (podle Poirotova konstatování) se ženami uměl, si ji omotal kolem prstu a přinutil ji hrát roli své sestry a Gordonovy dědičky. Vše běželo z jeho pohledu výborně až do doby, kdy se objevil vyděrač ‒ domnělý první manžel Rosaleen. Není divu, že po jeho příchodu do Warmsley Vale Hunter v obavě, že by tento muž mohl odhalit falešnou identitu jeho "sestry", nechal Eileen urychleně zmizet do Londýna.

Po Ardenově zavraždění Eileen sice mohla podle pravdy dosvědčit, že zabitý rozhodně není její někdejší manžel, nicméně její náboženskomravní cítění ji stále více vedlo k tomu, aby se přiznala k celé falešné hře a odhalila svou pravou totožnost. To ovšem Hunter nemohl dopustit, a proto se rozhodl svou milenku zavraždit. Toto rozhodnutí pro něj bylo o to snadnější, že jeho erotická náklonnost už byla v té době zcela přenesena na Lynn Marchmontovou.

Pointa knihy je ‒ podobně jako v řadě jiných románů Agathy Christie ‒ velice svérázná. Poirot sice, jako takřka v každém ze svých příběhů, prohlašuje, že "neschvaluje vraždy", nicméně "pouhý" pokus o vraždu plus zabití plus morální odpovědnost za sebevraždu mu zřejmě žádné problémy nepůsobí. Proto sice umožní inspektoru Spenceovi chytit a usvědčit Davida Huntera, ale nad Rowleym Cloadem přimhouří oko a umožní mu, aby mohl potrestání uniknout. Zjevně proto, že nejdůležitější je pro něj (respektive pro autorku) citové štěstí hrdinky. Lynn je totiž nalézá právě s Rowleym, o kterého příliš nestála v době, kdy se jí zdál být neškodným dobrákem, ale nyní už pro ni jako nebezpečný muž činu má velkou přitažlivost.

Závěr knihy je tedy opět ve znamení autorčina zaměření se na citový život její hrdinky, a to na úkor ústředního psychologického motivu celého románu, který zůstává nedořešen. Čtenář se v podstatě nedozvídá, jak vlastně ona zkouška, před níž Cloadeovi v knize stáli, dopadla. Ještě víc musí kroutit hlavou nad tím, že Rowley, jehož morální profil se v této zkoušce ukázal být nejhorší, byl v závěru románu nejvíce odměněn a zřejmě dosáhl všech svých cílů, za kterými šel doslova přes mrtvoly…

I jinak se rozuzlení psychologické zápletky, v románu nanejvýš naznačené, zdá být paradoxní. Jestliže Gordonova novomanželka zemřela při náletu současně s ním a tedy po něm nemohla zdědit cloadeovské peníze, byla krize, před níž všichni Gordonovi příbuzní stáli, vlastně jen fiktivní. Tak to ale v životě opravdu chodí, že ve zkouškách, které vyjevují náš charakter, mnohdy nejde ani tak o objektivní realitu jako spíš o něco, co se odehrává v naší hlavě…