Čtenáři detektivních románů zpravidla nemají rádi, když se v nich musejí smířit se zjištěním, že za krásnou tváří atraktivní mladé ženy se skrýval ďábel bezohledného zabijáka. V románech Agathy Christieové včetně toho, o kterém zde budu blogovat, však takováto pointa není nijak zvlášť výjimečná.
V románě „Dům na úskalí“ z roku 1932 je tato skutečnost čtenářům explicitně prozrazena už na jeho začátku. Stačilo by jen věnovat trochu pozornosti tomu, co sama posléze odhalená vražednice říká o své přezdívce...
„Dům na úskalí“ je kniha plná triků, které spisovatelka ještě mnohokrát zužitkovala i ve svých dalších dílech. Vedle výše řečeného odhalení pachatele v přitažlivé dívce v kombinaci s tím, že pachatelka je téměř po celou knihu považována za ohroženou oběť, jde i o motivy typu falešné identity, falešné závěti, Poirotem zinscenované „smrti“ postavy, která ve skutečnosti žije, ale také například o motiv používání kokainu, jenž zde nakonec poslouží i jako vražedná zbraň, kterou pachatelka po svém odhalení obrací proti sobě.
V „Domě na úskalí“ jsou bohužel přítomné obě věci, které mě v christieovkách nejvíc netěší: skutečnost, že Poirot nemá žádný problém se sebevraždou zločince, a donebevolající stereotyp v podobě postavy hamižného Žida. To druhé je snad ještě snesitelné, protože „nosatý pan Lazarus“ přes svou ziskuchtivost není zápornou postavou (i když formulace „je sice Žid, ale slušný“ je opravdu příšerná), ale Poirotův závěrečný výsměch mužům práva, kteří si myslí, že úkolem spravedlnosti je předat vraha soudu, a ne řešit případy jeho sebevraždou, staví Belgičana či jeho stvořitelku do divného světla.
Bylo by zajímavé vědět, co si o tom myslí kapitán Hastings, ale to autorka čtenářům tají. Způsob myšlení vždy originálního Poirota na straně jedné a konvenčního Hastingse na straně druhé se samozřejmě liší (a je na tom postavena i nemalá část půvabu těchto knih), ale jejich etické kontroverze se s železnou pravidelností týkají jen banalit typu Poirotovy absence zábran vydávat se za někoho jiného nebo číst cizí soukromou korespondenci, nikdy ne podstatných otázek života a smrti. Je nicméně pravda, že v „Domě na úskalí“ vedou Poirot s Hastingsem i zajímavý teologický rozhovor, ve kterém Belgičan odmítá Hastingsův názor, že za vraždou „nesprávné“ osoby stálo řízení Prozřetelnosti, a říká: „Mon ami, nevkládal bych na lidská bedra břemeno lidských zločinů. Říkáte to takovým tónem jako v neděli ráno při díkůvzdání [český překlad je zde jako obvykle u náboženských pasáží poněkud divný] – a neuvědomujete si, že ve skutečnosti říkáte to, že le bon Dieu zabil slečnu Maggie Buckleyovou.“
Dialogy Poirota a Hastingse jsou ovšem vždy okouzlující. Poirot v tomto románu mluví ještě bizarně lámanou angličtinou (později se ji zřejmě „doučil“), takže se například ptá Hastingse, zda Nick Buckleyová, má přitažlivost „for the sexes“, na což Hastings odpovídá, že úplně stačí přitažlivost pro jedno (opačné) pohlaví, takže množné číslo není na místě. Nick zase při seznámení s dvojicí přátel vysloví předpoklad, že Poirotův druh se zřejmě jmenuje Watson, a když se dozví, že Hastings, dá hned najevo svou „vzdělanost“ slovy „battle of – 1066“.
Zdánlivě sympatická Nick Buckleyová, majitelka domu na úskalí, je ovšem onou vražednicí. Předstírá, že jsou na ni páchány vražedné útoky a že její sestřenice, která se stala obětí jednoho z nich, byla zabita „omylem“. Ve skutečnosti se obě dívky jmenují stejně – Magdala Buckleyová –, což Nick umožní, aby se po zabití své sestřenice vydávala za snoubenku jejího zahynulého milého Michaela Setona ve snaze zmocnit se dědictví po něm.
Vražednice je v románu označována jako Nick a oběť jako Maggie, ale ve skutečnosti se obě jmenovaly Magdala. Nick pochopitelně není zdrobnělina Magdaly, ale přezdívka odkazující k tomu co jsem dal již do názvu tohoto článku. Samotná „Nick“ hned na začátku otevřeně říká Poirotovi, že její dědeček, po kterém zdědila dům na úskalí, byl všechno jiné jen ne ztělesněné dobro, takže dostal přezdívku „Old Nick“ (anglické označení ďábla), zatímco jí jako jeho vnučce pak lidé začali říkat Young Nick...
2024 ©