Dějiny anglické detektivky

Na rozdíl od svého minulého blogování, v němž jsem psal o pátračích, které znám „jako své boty“, chci v tomto článku poučit nejen jeho případné čtenáře, ale i sám sebe. Nebudu v něm psát jen o autorech, které mám načtené, ale zmíním i ty, kteří hráli důležitou roli v dějinách anglické detektivky a doposud unikali mé pozornosti. Překvapivé bude hned první jméno: Charlese Dickense (1812–1870) sice každý zná jako romanopisce, ale jen málokdo ví, že jej lze označit i za prvního anglického detektivkáře.

Slovo „detektiv“ se podle Oxfordského slovníku v tisku poprvé objevilo teprve v roce 1843 (zpočátku jen k označení uniformovaného policisty). O dva roky později vznikl v Londýně za živého zájmu Charlese Dickense zárodek pozdějšího Oddělení pro vyšetřování kriminálních případů. A v letech 1852-53 Dickens na pokračování publikoval svůj Ponurý dům. Ten sice ještě není „pravou“ detektivkou, jedna z jeho kapitol je však věnována dedukcím inspektora Bucketa, jenž představuje „prvního detektiva anglické literatury vůbec“. (1)

Bucket se nakonec zařadil i k „prominentním“ detektivům vystupujícím v televizních seriálech, protože v této podobě dnes existuje i Ponurý dům. Dickensovou detektivkou v plném slova smyslu je ovšem až jeho poslední román Záhada Edwina Drooda (1870). Ten se stal skutečným mystéríem tím, že při jeho psaní spisovatele zaskočila smrt, takže dodnes není zcela jisté, zda byl zmizelý Edwin Drood zavražděn a kým. Z ústního podání Dickensových přátel se zdá, že Droodovým vrahem byl jeho strýc John Jasper. „K odhalení skutečného vraha mělo však dojít až na samém konci vyprávění, a to na základě usvědčujícího svědectví zlatého prstenu, který odolal rozkladným účinkům vápna, do něhož pachatel hodil mrtvolu.“ (2)

Druhou zakladatelskou postavou anglické detektivky je Dickensův přítel William Wilkie Collins (1824–1889) a druhým detektivem po inspektoru Bucketovi seržant Cuff, vystupující v Collinsově románu Měsíční kámen (1868). I Cuff sice zůstává jen epizodickou postavou, současně však už „má typické vlastnosti Velkého detektiva“, jako je „excentrická záliba v růžích, které ho nejvíce zajímají právě v nejnapínavějších okamžicích“, či „pohrdání představitelem místní policie, vrchním inspektorem Seegravem“. (3)

Začátkem detektivní klasiky se ovšem stala až Doylova Studie v Šarlatové z roku 1887, v níž se na scéně poprvé objevil Sherlock Holmes s Watsonem na straně jedné a málo schopný Scotland Yard na straně druhé. O té už jsem psal ve svém minulém článku. Dnes se podobně jako v něm zaměřím spíše na Agathu Christie než na Arthura Conana Doyla (1859–1930), přičemž se však ve své procházce dějinami daného žánru v Anglii nechám inspirovat právě odkazy této „královny zločinu“ k jejím předchůdcům. Jako možný průvodce zde může sloužit soubor povídek Agathy Christieové Zločiny pro dva z roku 1929, ve kterém Tommy Beresford napodobuje různé pátrače ze starších detektivek počínaje Holmesem (4) a jeho manželka Pentlička hraje roli jejich různých pomocníků počínaje Watsonem.

Vtipným způsobem propojil postavy obou hlavních „klasiků“ žánru i autor životopisů fiktivních pátračů Julian Symons. Ten ve své povídce „Jak byl poustevník vyrušen ve svém ústraní“ popsal setkání zestárlého Sherlocka Holmese s mladou Jane Marplovou, při kterém Sherlock vyřešil kauzu Janina pochybného nápadníka. (5) Tím současně milovníkům obou těchto postav poskytl odpovědi na otázky, které Doyle a Christieová nechali nezodpovězené: co dělal Holmes na odpočinku a proč se slečna Marplová nikdy neprovdala. Povedlo se mu to ovšem jen za cenu toho, že chronologicky jeho propojení hrubě nesedí, protože ve dvacátých letech, v nichž se povídka odehrává, se sice Sherlock Holmes mohl na odpočinku věnovat včelařství, ale Jane Marplová sotva mohla být nevinnou mladou dívkou, když se na literární scéně objevila v románu Vražda na faře z roku 1930 už jako stará panna.

Doylem každopádně v dějinách detektivek začíná mj. i jejich zneklidňující nejednoznačnost, na kterou pak navázali další autoři včetně Christieové. Jeho Sherlock Holmes pro sebe zřejmě nepokládá za závaznou ani etiku spojenou s přirozeným právem (a tím méně s křesťanstvím), ani právní normy a spíš se řídí svými vlastními představami o spravedlnosti. Podle znepokojeného konstatování Josefa Škvoreckého Doylův detektiv například říká, „že by raději podvedl zákony Anglie než své vlastní svědomí, a stejně dvojsečné je i jeho filosofování: Myslím, že jsou jisté zločiny, na které zákon nepamatuje, a které do jisté míry ospravedlňují soukromou pomstu. V povídce The Abbey Grange přechází Holmes od teorie k praxi: rozhoduje se, že policii neprozradí vrahy Sira Eustace Brackenstalla, a v Charlesu Augustu Milvertonovi najdeme dokonce scénu[, v níž] mladá dáma zastřelí vyděrače, který zavinil smrt jejího manžela, a zaboří mu podpatek do obličeje – a přece ji Holmes, jat odporem k vyděrači, neprozradí. Ne zcela loajálně [...] postupuje i Max Carrados, když lapenému vrahovi místo zatčení nařídí sebevraždu, [či] hrdinové některých románů Edgara Wallace, např. spiklenci, kteří vlastní rukou provádějí ortel smrti na ministrovi, prosazujícím nesprávný zákon, v knize Čtyři spravedliví. To je už čistý případ [...] identifikace soudce s katem, prokurátora se soudcem, detektiva s vrahem, tak příznačný pro fašistické pojetí justice.“ (6)

Kontinuita s Doylem v dobrém i zlém je tedy zřejmá i u dalších představitelů rané anglické detektivky, k nimž patří nejen výše zmínění Edgar Wallace (1875–1932), jehož první případ s detektivem Christopherem Angelem Angel Esquire vyšel roku 1908, či Ernest Brammah Smith (1868–1942), jehož slepý pátrač Max Carrados se poprvé objevil ve stejnojmenné knize z roku 1914, ale i mnozí další. V době kolem první světové války vstoupili na literární scénu i detektivové typu Johna Thorndyka (The Red Thumb Mark, 1907) spisovatele Richarda AustinaFreemana (1862–1943), Gabriela Hanauda (At the Villa Rose, 1910) Alfreda Edwarda Woodleyho Masona (1865–1948), Desmonda a Francise Okewoodových (1918, The Man with the Clubfoot) Valentina Williamse (1883–1946) či Reggieho Fortuna (1920, Call Mr. Fortune) Henryho Christophera Baileyho (1878–1961).

Tím, kdo se z této kontinuity úplně vymyká, je však bezesporu otec Brown Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936), drobný zavalitý mužíček totálně odlišný od Sherlocka Holmese nejen po stránce fyzické, ale především svou nefalšovanou pokorou a také řešením případů na základě znalosti lidské duše, empatie a imaginace, ne na základě holmesovské racionalisticko-vědecké metody. Kdoví, zda se tak trochu i samotného Holmese netýká známý chestertonovský paradox, podle kterého je „blázen ten, kdo ztratil všechno kromě rozumu“. (7) Zcela jistě se týká francouzského racionalisty Valentina, Brownova protikladu a představitele oficiální policie, ze kterého se u Chestertona nakonec vyklube vrah, zatímco jím stíhaný zločinec Flambeau se naopak obrátí a stane se Brownovým věrným watsonem...

Předobrazem Browna, který se na literární scéně objevil roku 1911 v prvním souboru svých případů Nevinnost otce Browna, nebyl žádný policista ani vědec, ale irský kněz otec O’Connor. (8) Jeho znalost lidí je přirozeně spojená s tím, co o člověku říká křesťanská věrouka a mravouka a katolická teologie. Je ovšem třeba připomenout, že i Doyle byl svého času katolíkem (i když jeho duchovní vývoj vedl spíš k odvratu od katolické víry, zatímco u Chestertona tomu bylo naopak) a že také Doylova holmesovská a Chestertonova brownovská poetika mají přinejmenším jeden společný rys spočívající v tom, co Chesterton popsal svou koncepcí detektivky jako „poezie velkoměsta“. (9)

Alternativní tradici anglické detektivky spojené ne s Londýnem, ale s venkovským šlechtickým sídlem oživila Agatha Christie (1890–1976) svým prvním románem s Herculem Poirotem Záhada na zámku Styles z roku 1920. Později se ovšem i v řadě Poirotových případů objevila ona „poezie velkoměsta“, zatímco venkovské prostředí se stalo spíš doménou slečny Marplové. Tvůrčí dráha Christieové ovšem trvala velmi dlouho a uzavřela se až v době, kdy už z tradiční Anglie doby před druhou světovou válkou nezůstal kámen na kameni, takže se k ní ještě vrátím poté, co nejprve zmíním pár dalších autorů či autorek meziválečného období.

Ze známých pátračů se v této době objevili například lord Peter Wimsey (poprvé v knize Whose Body?z roku 1923) Dorothy Leigh Sayersové (1893–1957), Joseph French (Inspector French’s Greatest Case, 1924) Freemana Willse Croftse (1879–1957), Roger Sheringham (The Layton Court Mystery, 1925) Anthonyho Berkeleyho Coxe (1893–1971), Albert Campion (The Crime at Black Dudley, 1929) Margery Louise Allinghamové (1904–1966), Gideon Fell (Hag’s Nook, 1933) Johna Dicksona Carra (1906–1977) či Lemmy Caution (The Man Is Dangerous, 1936) Reginalda Evelyna Petera Southouse Cheyneyho (1896–1951).

Všichni zmínění autoři patří do „zlatého věku“ anglické detektivky a jeden z klíčů jejich úspěšnosti dozajista spočívá i v tom, že uvádějí čtenáře do přehledného, spořádaného a do jisté míry idylického světa meziválečné Anglie, po kterém se i těm, kteří ho nikdy osobně nezažili, může ve zmatené době od druhé světové války do současnosti jen stýskat. Ještě lákavější může být ovšem literární návrat do viktoriánského či edwardiánského světa Sherlocka Holmese, kterému mnohé rány zasadila už první světová válka. Phyllis Dorothy Jamesová (1920–2014), jejíž Londýn inspektora Dalglieshe ani Adam Dalgliesh sám už čtenářům nenabízeli nic ze světa Holmesů a Watsonů (10), v jednom ze svých esejů píše:

„Pro milióny lidí představuje Londýn Sherlocka Holmese viktoriánskou Anglii – světlo plynových lamp poblikávající mlhou, údery koňských kopyt o dlažbu, pouliční křik, působivou směsici úctyhodnosti a padoušství. Mám za to, že část neutuchajícího půvabu knih Dorothy L. Sayrsové je dána jejich vypodobněním třicátých let. [...] V jejích knihách jsou roztroušeny smutné lidské střípky první světové války, odvážné či politováníhodné staré panny jako slečna Climptonová a slečna Twittertonová, válkou poznamenaní a rozčarovaní hrdinové z Bellona Club, osamělé ženy hledající po laciných hotelích útěchu a rozptýlení ve spiritismu (11) – jak je tomu v Silném jedu. Přečíst knihu Vražda potřebuje reklamu znamená přesně poznat, co obnášela práce v reklamní kanceláři v City v době, kdy byl za čtyři libry týdenní mzdy reklamní textař schopen pohodlně žít v centru Londýna a ještě se i ukazovat ve společnosti zlaté mládeže. Ústřední zápletka Nepříjemnosti v Bellona Club se točí kolem jistoty, že v jedenáct hodin jedenáctého dne jedenáctého měsíce bude celá země držet dvě minuty ticha. Generál Fentiman může ve stejné knize strávit den ve svém klubu, zaplatit za svůj oběd a jet domů taxíkem, a to vše jen s desetišilinkovou bankovkou.“ (12)

Na základě anglických detektivek by mohl sociolog kultury snadno napsat dějiny života v britské společnosti od viktoriánské doby do současnosti – i když je možné, že výše naznačená citlivost jejich autorů pro vystižení konkrétních reálií už v nové době není tak velká jako ve „zlatém věku“. Také citlivost pro duchovní a mravní rozměr tématu „zločin a trest“ se postupem času spíš oslabuje než prohlubuje.

Je paradoxní, že v tomto ohledu možným hlubším dimenzím žánru uškodilo i takzvané Desatero, které roku 1928 sestavil katolický kněz a příležitostný autor detektivek Ronald Knox. Ten pokládal detektivky spíš za druh sportu než za druh literatury a zdůrazňoval, že jejich pravidla „nejsou pravidly v tom smyslu, jako má pravidla poezie, ale ve smyslu pravidel kriketu“. (13) Jde o pravidla fair play, která má autor zachovávat ve hře se čtenářem, jenž má dostat šanci sám přijít na rozluštění záhady. Ve chvili, kdy se Knoxova pravidla stala závaznými pro členy koncem dvacátých let založeného Detection Clubu, však byla anglická detektivka svým způsobem zredukována právě jen na formální logiku této hry, programově odlišnou od logiky skutečného života. (14)

Vrátím-li se nyní k nejslavnější autorce žánru, je třeba konstatovat, že Agatha Christie vlastně za svou slávu do značné míry vděčila tomu, že se jeho pravidla nebála porušovat. Již první přikázání Knoxova Desatera, podle kterého nesmí být vrahem postava, jejíž myšlenky bylo čtenáři umožněno sledovat, porušila hned ve třech svých románech a sem tam uchýlila i k dalším prohřeškům typu tajné chodby, postavy Číňana, existence dvojčat apod.

Podle Josefa Škvoreckého se „špatné svědomí“ autorů detektivek (není zcela jasné, zda je míněno špatné svědomí ve smyslu nereálně působících zápletek, anebo ve smyslu porušování tak jako tak nerealistických pravidel žánru) projevuje jednak odvoláváním se na jiné autory, jednak sebeironií. Obojí se týká i Agathy Christie, která například v Tragédii o třech dějstvích ve vztahu k existenci tajné chodby poznamenala, že skutečně existovala, i když to připomíná Edgara Wallace, a ve Smrti posluhovačky a dalších svých pozdních románech uvedla do děje sebe samu v podobě paní Oliverové, postarší korpulentní autorky detektivek, zmatené tváří v tvář skutečným zločinům. (15) Místo o špatném svědomí by se zde ovšem dalo mluvit i o smyslu pro humor.

Christieové už jsem se na blogu mnohokrát věnoval a budu-li moci, budu v tom i nadále pokračovat (příští měsíc se nabízí možnost začít znovu s blogováním o jednotlivých Poirotových případech ve spojení se 100. výročím prvního z nich). Zde snad jen pár slov o tom, jak tato autorka dovedla určitou podobu žánru téměř k dokonalosti. K „jejím“ vraždám obvykle dochází v až klaustrofobním prostředí s poměrně malým počtem podezřelých, u nichž se ovšem postupně ukazuje, že všichni měli jak příležitost zločin spáchat, tak i určitý druh motivu.

V souvislosti s tím nevyhnutelně vyvstává otázka, zda lze lidi dělit na schopné a neschopné zločinu, anebo zda je za určitých okolností potenciálním vrahem každý. I když oproti povídkám s otcem Brownem nejsou příběhy Hercula Poirota či Jane Marplové nijak zvlášť hluboce spojeny s křesťanstvím, každopádně nenechávají nikoho na pochybách o víře své autorky v křesťanské dogma o prvotním hříchu. Přirozenost člověka jako takového je v nich líčena jako porušená, což v praxi znamená, že se zločinu může dopustit kdokoliv.

Škoda, že Christie nevyvozuje z tohoto konstatování závěr týkající se potřeby milosrdenství vůči zločincům, který byl už před sto lety zřejmý katolíkovi Chestertonovi a dnes je zdůrazňován papežem Františkem:

„Matka církev nás učí být nablízku tomu, kdo je ve vězení. Někdo možná řekne: ,Ale to je nebezpečné. Jsou to zlí lidé.‘ Ale každý z nás – slyšte dobře – každý z nás je schopný dopustit se téhož, co učinil onen muž či žena, kteří jsou ve vězení. Všichni máme schopnost zhřešit – udělat totéž a pochybit v životě. Oni nejsou horší než ty a než já.“ (16)

Křesťanský humanismus, ztělesněný Dostojevského Zločinem a trestem i Chestertonovými povídkami, není moralizující a neztotožňuje člověka se zločinem, který spáchal. The hand can kill, but the heart cannot be murderous... (17)

Poznámky:

1) Josef Škvorecký, Nápady čtenáře detektivek, Praha: Československý spisovatel, 1965, s. 35.

2) Tamtéž, s. 36.

3) Tamtéž, s. 32.

4) Ve Zločinech pro dva se Tommy stává mj. i Johnem Thorndykem v povídce „Případ růžové perly“, Gabrielem Hanaudem („Dům, kde číhá smrt“), Desmondem Okewoodem („Dobrodružství se záhadným cizincem“) či Reggiem Fortunem („Velvyslancovy boty“).

5) Julian Symons, Slavní detektivové: Sedmero původních pátrání, Praha: Odeon, 1986, s. 13–40.

6) Josef Škvorecký, Nápady čtenáře detektivek, Praha: Československý spisovatel, 1965 , s. 108–109.

7) G. K. Chesterton, Modrý kříž, Praha: Lidová demokracie, 1968, doslov Jana Čulíka, s. 388.

8) G. K. Chesterton, The Complete Father Brown Stories, Ware: Wordsworth Classics, 2006, úvod Davida Stuarta Daviese, s. 8.

9) Raymond Chandler, Vysoké okno, Praha: Odeon, 1969, doslov Josefa Škvoreckého, s. 199.

10) P. D. Jamesová (Třikrát Adam Dalgliesh, Praha: Odeon, 1986, s. 20) dokonce prohlašuje, že pro Dalglieshe „sex znamenal jen málo víc než tělesné cvičení“! Větší protiklad oproti světu Holmese, Watsona a spol., ve kterém by dáma slovo „sex“ vůbec ani nevyslovila, si lze jen těžko představit.

11) Právě postoj ke spiritismu, v době kolem první světové války velmi rozšířenému, může být jedním z významných indikátorů míry spojení tehdejších autorů s křesťanstvím. V tomto ohledu lze poukázat jak na posun A. C. Doyla od křesťanství ke spiritismu, tak i naopak na Chestertonovo odvrácení se od koketování se spiritismem v době jeho příklonu ke katolické víře. Spiritismus je častým tématem i v románech a povídkách Agathy Christieové, jejichž hrdinové si ve vztahu k němu kladou vždy jen otázku, zda funguje, zatímco pro věřícího člověka by měla být podstatná otázka, zda je slučitelný s prvním přikázáním Desatera (viz např. Vojtěch Kodet, „Spiritistické metody bohužel fungovat mohou“, Katolický týdeník, 25.–31. 10. 2011, roč. 22, č. 44, s. 7).

12) P. D. Jamesová, „Vražda, záhada a morálka“, Proglas, 1994, roč. 5, č. 3, s. 63.

13) Ellery Queen, Přestupní stanice, Praha: Mladá fronta, 1968, doslov Josefa Škvoreckého, s. 239.

14) Text Knoxova Desatera i komentář k němu viz Josef Škvorecký, Nápady čtenáře detektivek, Praha: Československý spisovatel, 1965, s. 69nn.

15) Tamtéž, s. 74.

16) „Katecheze Františka z 10. září 2014: Církev nás učí skutkům milosrdenství“, Katolický týdeník, 16.–22. 9. 2014, roč. 25, č. 38, s. 7.

17) „Ruka může zabít, ale srdce není vražedné.“ (Výrok Luigiho Giussaniho, citovaný podle Traces, 2012, č. 7, s. 10.)