Detektivka se zápletkou z doby “Blitzkriegu”

Upozornění: Tento článek informuje o celém obsahu detektivky “Čas přílivu” a prozrazuje její zápletky.

“V lidských příbězích se střídá příliv s odlivem / a kdo včas využije přílivu / je šťasten.” Úryvek z těchto Shakespearových veršů z Julia Caesara si Agatha Christiová vybrala jako motto svého románu Taken at the Flood.

Hercule Poirot v něm – jak jinak – podává zcela úžasný výkon, o to úžasnější, že jeho děj se odehrává v době, kdy velkému detektivovi už muselo táhnout na stovku (do důchodu odešel od belgické policie v roce 1904 a děj románu „Čas přílivu“ se odehrává o více než čtyřicet let později).

Klíčová událost, při níž byly rozdány karty pro celý další příběh, se odehrála v době „Blitzkriegu“, kdy v Londýně při německém bombardování zahynul bohatý šedesátník Gordon Cloade, vracející se ze zámoří domů, aby své rodině představil svou mladičkou novomanželku. Při náletu zahynou i všichni tři příslušníci domácího personálu (Frederick Game, Elizabeth Game a Eileen Corriganová), ale Gordonova mladá žena Rosaleen Cloadová přežije a stane se – k obrovskému zděšení sourozenců a dalších příbuzných zemřelého – jedinou dědičkou manželových miliónů. Gordon Cloade sice kdysi napsal poslední vůli ve prospěch svého příbuzenstva, ale ta po jeho novém sňatku pozbyla platnosti. Naděje nicméně umírá poslední - Gordonův bratr Jeremy koncem války ve svém klubu vyslechl vyprávění jistého majora Portera o tom, že sňatek mezi Rosaleen a Gordonem možná vůbec nebyl platný, protože smrt jejího prvního manžela Roberta Underhaye v Africe byla dost možná jen zinscenovaná...

Poirot se na scéně objevuje poněkud násilným způsobem, když je při povídání majora Portera o Underhayovi rovněž přítomen v jeho klubu (anglické kluby jsou přitom tak ryze britskou institucí, že opravdu netuším, jak se tam ocitl Belgičan Poirot...).

Zajímavější je nicméně následující kapitola, v níž Velkého detektiva navštěvuje švagrová Gordona Cloada (v rodině Cloadových známá jako „teta Katka“), nadšená spiritistka, a sděluje mu, že ji za ním poslali duši. Zde mě Hercule Poirot velice potěšil, neboť na otázku oné dámy, co soudí o spiritismu, odpověděl lakonicky: „Já jsem dobrý katolík.“ Není nicméně zřejmé, zda žádost tety Katky, aby vypátral zřejmě stále živého Underhaye, odmítl proto, že mu vadilo její blouznění o duších, anebo spíš proto, že mu nenabídla žádný honorář...

Další děj knihy se už odehrává v sídle Cloadových ve Warmsley Vale. Čtenář se seznamuje s rodinou, jejíž členové jsou vesměs poněkud neschopní a byli úplně odkázáni na štědrost Gordona Cloada. Teta Katka a její manžel Lionel jsou v koncích kvůli Lionelově zálibě v drogách, Gordonův a Lionelův bratr Jeremy zase sděluje své ženě Frances, že zřejmě poputuje za mříže, protože zpronevěřil velikou částku peněz a není schopen ji uhradit... Finančně zle je na tom i Adéla Cloadeová-Marchmontová se svou dceru Lynn. Ta je naštěstí zasnoubená se svým bratrancem Rowleym, který je docela úspěšný farmář. Jejich svatba je nicméně ohrožena, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, Lynn je světačka, která za války sloužila v různých částech světa v britské armádě, zatímco Rowley nikdy nevytáhl paty z Warmsley Vale a své snoubence vcelku nemá čím imponovat, takže Lynn Marchmontová velmi váhá, zda si ho má vzít. A za druhé, Lynn nalézá zalíbení v Davidovi Hunterovi, který je sice zřejmě všeho schopný gauner, nicméně právě tím jí zřejmě imponuje.

David Hunter je bratr Rosaleen, vdovy po Gordonu Cloadovi, který se ke své sestře přilepil poté, co zdědila manželovy milióny. Jejich vzájemný vztah je velice zvláštní, tak zvláštní, že se dokonce šíří klepy, že ve skutečnosti bratr a sestra vůbec nejsou. Každopádně David Rosaleen úplně ovládá a tváří se, jako kdyby její zděděné milióny ve skutečnosti patřily jemu.

Další část románu je poněkud panoptikální. Různí členové rodiny Cloadových se postupně snaží využít každé chvilky, kdy ostrý hoch David zrovna není doma, navštívit bezelstnou Rosaleen a získat od ní nějaké peníze. Méně legrační je samozřejmě to, že se všichni tak trochu zaobírají myšlenkou, že kdyby Rosaleen zemřela, tak by pak všechny její milióny po Gordonovi podle zákona připadly jim...

Naštěstí se zdá, že vražda nebude nutná, protože k tomu, aby Cloadovi získali všechny peníze, by úplně stačilo, kdyby se odněkud vynořil domněle mrtvý první manžel Rosaleen a tak vyšla najevo neplatnost jejího druhého sňatku. A vskutku - do Warmsley Vale přichází jakýsi záhadný Enoch Arden, ubytuje se v místním hotelu a zavolá si tam k sobě Davida Huntera. Naznačí mu, že buď zná prvního manžela jeho ženy, anebo dokonce on sám je tímto manželem - a že pokud mu David nezaplatí pořádně tučnou částku, tak se obrátí na Cloadovy, kteří mu za jeho objevení se jistě budou patřičně vděční. Jenže Enoch se přepočítal: místo peněz dostane o pár dní později několik razantních úderů pohrabáčem do hlavy...

Ještě předtím, než došlo k vraždě, autorka poskytuje čtenáři důležitou indicii, že kolem Davida Huntera a Rosaleen Cloadové něco není v pořádku: ihned poté, co Enoch Arden Davidovi ohlásil svůj příjezd Warmsley Vale, Hunter záhadně zareagoval tím, že Rosaleen urychleně odeslal z Warmsley Vale do Londýna...

Téhož večera, kdy došlo k vraždě Enocha Ardena, Lynn Marchmontová na procházce potkává Davida Huntera, který kolem ní proběhne se slovy, že pospíchá na nádraží a musí chytit vlak za sestrou do Londýna, odjíždějící v 21:20. I tak s ní ovšem stihne sehrát milostnou scénu a úplně jí poplést hlavu. Současně jí slíbí, že jí z Londýna zatelefonuje. Slib sice o dvě hodiny později (v 23:05) splní, telefonicky však Lynn říká jen to, že si prý uvědomil, že jejich “vztah” nemá žádnou perspektivu. Brzy se naskytne podezření, že její volal jen proto, aby si opatřil důkaz, že byl v uvedenou dobu v Londýně...

Po nalezení mrtvoly Enocha Ardena se policie zabývá hledáním vraha. Cloadovi zatím řeší zcela jinou otázku: přáli by si dokázat, že zabitý byl ve skutečnosti Robert Underhay. Za tímto účelem se mladý Rowley obrátí na Hercula Poirota, který bleskurychle “vypátrá” svědka, která kdysi Underhaye dobře znal: majora Portera. Ten je pak policií doveden k mrtvole a bez váhání prohlásí, že se opravdu jedná o Roberta Underhaye. Rosaleen Underhayová-Cloadová naproti tomu trvá na tom, že zabitý muž je člověk, kterého nikdy v životě neviděla...

Rosaleen je jednou z mála postav v díle Agatha Christie, jejichž osobnost má zřetelný duchovní rozměr. Autorka ji líčí jako katoličku, která strašlivě trpí rozporem mezi svou vírou a způsobem života, ke kterému je nucena a který s ní není v souladu. Co přesně si vyčítala, to se ovšem čtenář dozví až v samém závěru knihy...

Hercule Poirot se Rosaleen setkal v chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kde byl ze svých modliteb vyrušen ženským vzlykotem. Když se Rosaleen zeptá, co ji trápí a zda jí může být nějak nápomocen, nešťastná mladá žena mu odpoví, že jí není pomoci, že nemůže jít ani ke zpovědi a že je odříznuta od milosrdenství Božího. Poirot reaguje konstatováním: “Nikdo není odříznut od Božího milosrdenství. Vy to dobře víte, mé dítě.”

Velký detektiv se ubytuje v hotelu, ve kterém došlo k vraždě. Setkává se v něm s „roztomilou“ stařenkou, která jej osloví takto: „Vy jste cizinec! Měli byste všichni táhnout, odkud jste přišli!!“ A ve své lamentaci o úpadku mravů mu pak stará dáma sdělí, že Enoch Arden měl toho večera, kdy došlo k jeho násilné smrti, na svém pokoji nějakou ženu... Policie sice mezitím jako podezřelého z vraždy zatkla Davida Huntera, ale teď se zdá, že pachatel ve skutečnosti vůbec nemusel být mužského pohlaví.

Následuje další velké překvapení, když se Poirot dovtípí, že Enoch Arden nebyl ve skutečnosti ani Anoch Arden, ani Robert Underhay, ale Charles Trenton, policii známý delikvent a současně bratranec Frances Cloadové. Ta jej přiměla k tomu, aby se vydával za Roberta Underhaye a vydíráním vymámil z Davida Huntera peníze.

Pak se na scéně objevuje druhá mrtvola. Major Porter, jehož svědectví ohledně identity zabitého Enocha Ardona bylo zřejmě nepravdivé, je nalezen mrtev. Výčitky svědomí ho patrně dohnaly k sebevraždě...

Od nebožtíků se pak dějová linie vrací zpět k milostným záležitostem. Jak už to mladé ženy mívají ve zvyku, i Lynn Marchmontová si pro roli důvěrníka, se kterým rozebírá své milostné záležitosti, vybírá papá Poirota. Mluví s ním o tom, že svého snoubence Rawleyho vnímá jako spolehlivého, leč nikoliv imponujícího, zatímco Davida Huntera naopak sice obdivuje, ale nemůže k němu chovat žádnou důvěru. Na její otázku, zda člověk může milovat někoho, komu nemůže důvěřovat, Poirot odpovídá lapidárně: “Naneštěstí ano.”

Poirot s Lynn se pak odebírají navštívit Rosaleen a zjišťují, že zemřela ve spánku poté, co jí někdo zaměnil prášky na spaní za jakýsi jed. David, kterého zrovna těsně předtím propustili z vazby, přichází domů, nalézá svou sestru mrtvou a křičí na Lynn, že buď ona anebo každopádně její rodina jeho sestru zavraždili, aby se mohli zmocnit jejího majetku. Nakonec se jí ovšem rád nechá přesvědčit, že ona to nebyla - k Lynn přece jen totiž chová sympatie, podobně jako ona k němu...

Věc se zdá dosti zamotaná: došlo ke dvěma vraždám, které ale jen těžko mohl spáchat stejný pachatel: David Hunter měl silný motiv k zavraždění Enocha Ardena, zatímco k zavraždění jeho sestry mohli mít motiv výhradně Cloadovi. Poirot se však dovtípí, že vše je ve skutečnosti ještě složitější, a klade inspektoru Spenceovi geniální otázku: “Jestliže A má motiv k zavraždění C a B má motiv k zavraždění D - nu, potom se nezdá, že by mělo smysl uvažovat o tom, že A mohl zavaždit D a B mohl zavraždit C, že ne?”

Rozuzlení následuje poté, co se na scéně málem objeví čtvrtá mrtvola: Lynn se konečně rozhodne mezi Davidem a Rowley (samozřejmě si vybere “adrenalinového” Davida a nikoliv Rowleyho) a přichází k Rowleymu, aby mu s politováním sdělila, že z jejich svatby nic nebude - načež k jejímu překvapení Rowley sevře paže kolem jejího hrdla a začne ji škrtit se slovy, že když ji nebude mít on, tak ať ji tedy nemá nikdo. Zabil už totiž - jak sám říká - dva lidi, takže nemá zábrany vraždit i potřetí...

Najednou se však ozve zdvořilé zakašlání, upozorňující na čísi přítomnost, a vraždící Rowley i napůl uškrcená Lynn s překvapením zjišťují, že vedle nich stojí Hercule Poirot. Ten se tváří, jako kdyby taková banalita jako je pokus o vraždu vůbec nestála za řeč (“Doufám, že neruším. Klepal jsem...”). Nevěnuje Lynniným problémům s krkem žádnou zvláštní pozornost a místo toho požádá Rowleyho o uvaření kafíčka, aby nemuseli sedět jen tak nasucho.

K debatě u kávy pak přibrali ještě Davida Huntera, který šel náhodou zrovna také kolem. Nejprve byla řeč o smrti Enocha Ardena. Rowley vysvětlil ostatním to, co Hercule Poirot už dávno věděl:

Od servírky v hotelu, která vyslechla rozhovor mezi “Enochem Ardenem” a Davidem Hunterem, se dozvěděl o tom, že Hunter byl “neznámým” vydírán. Uhádl, že tzv. Enoch Arden je ve skutečnosti figurka nastrčená Frances Cloadovou a jejím mužem. Zašel za ním do hotelu a do očí mu řekl, že je podvodník. Enoch Arden alias Charles Trenton se smíchem přiznal, že tomu tak opravdu je, a řekl Rowleymu, že zrovna čeká Davida Huntera, který mu má přinést požadované výpalné. Rowleymu se vůbec nelíbilo ani chování Trentona, ani počínání jeho vlastní rodiny. Začal “vidět rudě” a praštil Charlese do zubů. Trenton upadl, při pádu se udeřil do hlavy a byl na místě mrtvý. Rowley mu pak pohrabáčem roztřískal hlavu, aby to vypadalo jako patřičně ošklivá vražda, a narafičil vše tak, aby podezření padlo na Davida Huntera.

Později Rowley podplatil majora Portera, aby vypověděl, že zabitý muž je Robert Underhay. Protože sám Portera coby svědka odhalujícho domnělou identitu zavražděného “objevit” nemohl, tak si na to rafinovaně zjednal Poirota... Porter se později zastřelil a zanechal dopis na rozloučenou sdělující, že jeho svědectví bylo falešné, ale Rowleymu se podařilo tento dopis včas zničit.

K úplné spokojenosti pak už Rowleymu chybělo jen to, aby David Hunter, jeho nenáviděný sok v lásce, byl odsouzen za vraždu a oběšen. K jeho zklamání a úžasu se však místo toho objevily zprávy o jakési ženě, která prý byla v době vraždy v “Ardenově” pokoji, a Hunter byl propuštěn z vazby.

Dál už Rowley neměl co dodat, takže se slova ujal Hercule Poirot a se souhlasným přitakáváním Davida Huntera vyložil, co se dělo poté, co Rowley Cloade způsobil smrt “Ardena” a opustil jeho hotelový pokoj.

Kolem deváté vstoupil do pokoje Hunter. Nepřišel vraždit, ale předat “Ardenovi” požadované výpalné. K svému překvapení ovšem zjistil, že vyděrač tam leží na zemi zabitý. Aby neupadl do podezření, opustil bleskově hotel a chtěl zmizet z Warmsley Vale vlakem do Londýna, odjíždějícím v 21:20. Cestou na nádraží ho ovšem zdrželo setkání s Lynn Marchmontovou. Vlak mu ujel, nicméně podařilo se mu vše zakamuflovat tak, že si Lynn myslela, že ho ještě stihl. Pak se s použitím šatů své sestry přestrojil za ženu, vrátil se do hotelu a nechal se spatřit onou xenofobní stařenou. Pak ještě zavolal Lynn. Údajně z londýnského bytu, ve kterém bydlel s Rosaleen, ale ve skutečnosti tak, že Rosaleen, která byla v tomto bytě sama, vytočila Lynnino číslo, pak se spojení “přerušilo” a po jeho “obnovení” už mluvil Hunter - domněle z Londýna, ale ve skutečnosti z Warmsley Vale.

Tak se vyjasnila kauza “Arden” a nyní přišlo na řadu vysvětlení smrti Rosaleen. K jejímu zabití měli velmi dobrý motiv všichni Cloadovi, protože jen tak mohli získat peníze po Gordonovi. Naproti tomu Hunter se svou sestru musel snažit ze všech sil hájit před jakýmkoli nebezpečím, protože pro něj byla zdrojem trvalého blahobytu. Skutečnost, že důvod k vraždě měli v tomto případě Cloadovi, ale rozhodně ne Hunter, oklamala policii, ale samozřejmě nikoliv velkého Hercula Poirota. Ten teď Davidu Hunterovi řekl:

“Rosaleen Cloadová byla zabita osobou, která toho její smrtí nejvíc ztratila... Vy jste ji zabil, pane Huntere.”

Klíčem k celé záhadě se ukázalo být to, že Rosaleen Cloadová ve skutečnosti Rosaleen Cloadovou vůbec nebyla. Pravá Rosaleen zahynula současně se svým mužem při německém bombardování Londýna. Jedinou osobou z domácnosti Gordona Cloada, která tehdy přežila, byla mladá irská hodpodyně Eileen Corriganová. Poirot na to přišel tak, že nepravá Rosaleen byla stejně jako Eileen katoličkou, zatímco pravá Rosaleen nikoliv...

Na klevetech, že Rosaleen není ani tak Davidovou sestrou, jako spíš jeho milenkou, bylo tedy mnoho pravdy. Hunter, který to (podle Poirotova konstatování) se ženami uměl, si ji omotal kolem prstu a přinutil ji hrát roli jeho sestry a Gordonovy dědičky. Vše běželo z jeho pohledu výborně až do doby, kdy se objevil vyděrač - domnělý první manžel Rosaleen. Není divu, že po jeho příchodu do Warmsley Vale Hunter v obavě, že by tento muž mohl odhalit falešnou identitu jeho “sestry”, nechal Eileen urychleně zmizet do Londýna...

Po “Ardenově” zavraždění sice Eileen sice mohla podle pravdy dosvědčit, že zabitý rozhodně není její někdejší manžel, nicméně její náboženskomravní cítění ji stále více vedlo k tomu, aby se přiznala k celé falešné hře a odhalila svou pravou totožnost. To ovšem Hunter nemohl dopustit, a proto se rozhodl svou milenku zavraždit. Toto rozhodnutí pro něj bylo o to snadnější, že jeho erotická náklonnost už byla v té době zcela přenesena na Lynn Marchmontovou.

A pointa knihy? Ta je - podobně jako v řadě jiných románů Agathy Christie - velice svérázná. Poirot sice, jako takřka v každém ze svých příběhů, prohlašuje, že “neschvaluje vraždy”, nicméně “pouhý” pokus o vraždu plus zabití (plus morální odpovědnost za sebevraždu) mu zřejmě žádné problémy nepůsobí. Proto sice umožní inspektoru Spenceovi chytit a usvědčit Davida Huntera, ale nad Rowleym Cloadem přimhouří oko a umožní mu, aby mohl potrestání uniknout. Zjevně proto, že nechce rozbít štěstí dvou mladých lidí: Lynn Marchmontová je totiž velmi nadšena zjištěním, že Rowley ve skutečnosti není hodný “trouba”, za kterého ho pokládala, ale jaksepatří ostrý hoch, takže už nemá problém si ho vzít. Je si sice vědoma toho, že by ji její budoucí manžel mohl časem zase vzít pod krkem, ale právě to ji zcela okouzluje jako správně adrenalinová záležitost...