Do loňského roku jsem dlouhobě připravoval anglicky psanou studii o detektivkách z pohledu teologie, popřípadě religionistiky. Měl jsem dokonce už přislíbenou i opravdu anglické verze či překlad verze české. Když mě poté zcela zaskočila likvidace mého někdejšího akademického týmu, s koncem své akademické dráhy jsem ztratil i motivaci a důvody k psaní odborných studií (jejich psaní "bezprizorním" autorem působí víc problémů než užitku). Jako alespoň nějaký výstup bych v tomto blogovém článku rád nejprve vysvětlit architekturu zamýšlené studie a pak - nakolik je to vytržené z jejího celku možné - přinesl její úvodní část.
Ta měla být věnována nejen úvodu do článku, ale i uvedení do celé problematiky náboženského rozměru detektivek. Po ní měly následovat tři relativně samostatné kapitoly, rozebírající tuto problematiku na příkladech tři nejslavnějších fiktivních detektivů anglosaské literatury a postupně věnované náboženské dimenzi Doylova Sherlocka Holmese, Chestertonova otce Browna a Hercula Poirota Agathy Christieové (s okrajovou zmínkou i o dalších detektivech této autorky). Nakonec by samozřejmě přišlo na řadu i srovnání zmíněných detektivů a jejich stvořitelů a vyvození závěrů (z nichž něco málo zařadím i sem).
Jako motto článku jsem si chtěl zvolit velmi výrazný výrok nečekané teoložky slečny Marplové: „Murder defies God“ (1) – ve své údernosti těžko přeložitelná slova, znamenající něco jako „vražda se vzpírá Bohu“. U stvořitelky slečny Marplové mne nicméně vždy, jak pravidelnější čtenáři mého blogu vědí, zaráželo její neuvědomování si skutečnosti, že ještě absolutnější akt vzdoru vůči Stvořiteli představuje sebevražda. Obě tyto věci jsou – jak shodně konstatují například lidé, kteří prošli náboženskou zkušeností spojenou s klinickou smrtí – tím, co člověk před Bohem prostě nesmí udělat: „Sebevražda znamená vzít dar od Boha a hodit mu hod pod nohy. Vražda je zásah do úmyslů, které Bůh s člověkem měl.“ (2)
Posmrtný, věčný osud člověka lze označit za největší téma světové literatury. Jako příklad stačí připomenout naléhavost, s níž o nutnosti dobře ukončit svůj pozemský život a strašných důsledcích opaku píše třeba náš Komenský. (3) Proto je zarážející, že například „královna detektivek“ Agatha Christieová nejevila o toto téma žádný zájem a rozuzlení životních příběhů svých postav důsledně konstruovala v čistě pozemském rámci. Jen tak je možné, že její Poirot pachatelům opakovaně toleruje či dokonce nařizuje sebevraždy se zdůvodněním, že je to tak „nejlepší“. (4) Chestertonův otec Brown jedná zcela opačně, když pachatele chystajícího se spáchat sebevraždu skokem přes zábradlí kostelní věže jemně zadrží se slovy „tudy ne, to je cesta do pekla“. (5)
U kněze je odmítavý postoj k sebevraždě samozřejmý – i když ve světě Agathy Christie není vlastně samozřejmé ani to. (6) Stejný postoj však zaujímá i zdánlivě jen „světský“ Sherlock Holmes. Ten například v jednom ze svých případů zmrzačené ženě rozmluví sebevraždu slovy o tom, že její život nepatří jen jí samotné a rozhodně není nesmyslný, protože právě příkladem trpělivého snášení utrpení může dát netrpělivému světu nejvzácnější lekci, jakou může dostat. (7) V témže svém případu také Holmes výslovně obrací pozornost čtenáře k posmrtnému životu slovy o tom, že kdyby v něm nedošlo k vyrovnání nespravedlností, byl by celý tento svět jen krutým žertem. (8)
I u Doyla sice v závěru některých jeho detektivek pachatel umírá – ale je obrovský rozdíl mezi jeho svévolnou smrtí vlastní rukou, jak ji známe z řady christieovek, a například závěrem první doylovky Studie v šarlatové, v němž vrahovi praskla výduť aorty, takže dr. Watson může konstatovat, že „věc vzal do rukou Nejvyšší soudce a Jefferson Hope byl předvolán před tribunál, kde měl být spravedlivě souzen“. (9)
Je paradoxní, že i zcela „světští“ lidé, kteří se posledním věcem člověka ve svém myšlení obloukem vyhýbají, bývají čtenáři detektivek, v jejichž centru přece stojí smrt. To je zřejmě možné jen proto, že zde jde o „soustředění se na okolnosti, za kterých smrt přichází, spíše než na věčné otázky spojené se smrtí, které jediné jsou opravdu důležité“. Biskup Fulton Sheen toto své konstatování uzavírá slovy, že „moderní necitlivost vůči smrti je necitlivostí vůči osobnosti, vůči morálnímu řádu a vůči osudu“. (10)
Tuto necitlivost nicméně detektivkám dost dobře vytýkat nelze. Především citlivost vůči morálnímu žánru je od detektivního žánru neoddělitelná. Vždy v něm stály a stojí v protikladu vražda jako ztělesnění zla na straně jedné a práce detektiva, který má stát ve službách dobra, na straně druhé. Kompromisy s uměním jsou v tomto žánru možné, ale „kompromisy s morálkou nikdy“. (11)
I když Carl Gustav Jung etickou hodnotou detektivek zpochybnil tvrzením, že v nich zločinci hrají roli obětních beránků, nad nimiž si můžeme říci „chvála Bohu, já nejsem ten chlápek, který spáchal ten zločin, jsem naprosto nevinné stvoření“ (12), skutečnost je jiná. Ani odhalení jednoho pachatele ještě zdaleka neznamená, že by ostatní byli „naprosto nevinní“ nebo dokonce neschopní zločin spáchat. Navíc k němu dochází vždy až v závěru poté, co byl při předcházejícím rozvíjení zápletky demonstrován pravý opak, a napětí spočívá právě ve skutečnosti, že škraboška, pod níž se skrývá vrah, může být stržena z tváře kohokoliv. Rozuzlení detektivek tak bezmála připomínají poslední soud či alespoň metaforu, s jejíž pomocí jej popsali Martin Luther či u nás Václav Budovec z Budova: Lidská komedie se hraje ve škraboškách, které budou strženy až v jejím závěru. (13)
Detektivky souvisejí s velkými lidskými otázkami týkajícími se dobra a zla, pravdy a lži, spásy a zatracení a zvláště také Tajemství (s velkým či malým T), které je již v názvu žánru mystery, do kterého bývají řazeny. Mezi tímto žánrem a křesťanstvím existuje jak souznění ve smyslu hledání pravdy, tak i napětí dané skutečností, že mystérium může být v detektivkách bráno jen jako záhada, kterou je třeba vyřešit, zatímco ve středu křesťanství stojí Tajemství lidský rozum vždy přesahující. (14)
Sherlock Holmes, bezesporu ústřední postava počátků dektektivního žánru ve Velké Británii, patří do této poosvícenské racionalistické tradice považující mystery jen za záhadu, kterou je třeba za použití exaktního rozumu rozřešit. Vztah mezi ním a křesťanstvím je ovšem nejednoznačný, podobně jako byl nejednoznačný vztah mezi Holmesovým stvořitelem Doylem a křesťanstvím.
„Luteránský teolog a apologeta John Warwick Montgomery naznačuje, že Holmes je ,mýtopoetickou‘ postavou ve stylu tolkienovského pod-stvoření, druhem vtělení jungiánské naděje na mýtický triumf rozumu nad epistemologickou temnotou. W. H. Auden, přítel a povzbuzovatel J. R. R. Tolkiena, zachází dále s tezí, že je něco mýtického na žánru mystery fiction. Postuluje, že detektivní příběh poskytuje ,fantazii návrat do zahrady Eden, do stavu nevinnosti, kde můžeme lásku poznávat jako lásku a ne jako zákon‘, poskytuje ,denní sen‘, který lze vidět jako posílený naším vlastním vědomím ,viny‘. Při tomto čtení detektivní příběhy patří k stejnému druhu intuice větších světů jako pohádky, z čehož můžeme čerpat oprávnění k pokládání Holmesových příběhů za preparatioevangelica.“ (15)
Stvořitel otce Browna, Doylův přítel i rival G. K. Chesterton, nicméně literární dílo stvořitele Sherlocka Holmese – zejména ve vztahu k jeho víře v duchy – pokládal za pokus nahradit církev, ve které vyrůstal. Podle Chestertona se Doyle nechal vést instinktem, že katolicismus je Věc, která vposledku musí být napadána nebo bráněna. (16)
Chesterton se, jak známo, vydal onou druhou cestou, tedy cestou katolického apologety, přičemž „katolizoval“ i „žánr detektivky – jednak tím, že jeho hrdinou je katolický kněz, jemuž letitá znalost lidských srdcí dává schopnost pátrat i po původcích zločinů, a jednak tím, že odhaluje teologický rozměr samého žánru, spočívající v pátrání po původu hříchu“. (17) Otec Brown přirozeně není vědeckým typem detektiva jako Holmes, ale jeho úspěšná pátrání vycházejí spíš z duchovního poznání a intuice.
Chestertonovy „brownovky“ dovádějí k dokonalosti princip ve škraboškách hrané lidské komedie, když se neomezují jen na možnost odhalit jako padlé stvoření zdánlivě dobrého člověka, ale jdou i opačnou cestou. I když trojice detektiv Valentin – jej fakticky převyšující „amatér“ Brown – zločinec Flambeau, s níž brownovský cyklus začíná (18), je zdálivě totožná s holmesovskou trojicí inspektor Lestrade – Sherlock Holmes – profesor Moriarty, Hercule Flambeau je ve skutečnosti postavou, která své sklonění se před otcem Brownem na konci první povídky brzy dovádí k obrácení a k tomu, že se stává Brownovým přítelem a jeho watsonem. Valentine naproti tomu propadá zlu a stává se vrahem i sebevrahem. (19)
Agatha Christieová začala své detektivky psát v tradičním stylu detektivního týmu, u ní složeného z inspektora Jappa a Hercula Poirota s jeho watsonem Arthurem Hastingsem. Reprezentovala paradigma mnohem podobnější doylovskému než chestertonovskému, i když její Poirot v protikladu k Holmesovu důrazu na přírodní vědy a s nimi spojené exaktní poznání řešil své případy spíš psychologicky. Holmese však připomínal svou samolibostí a pokoru otce Browna bychom u něj hledali obtížně.
I když se Christieová také narodila v 19. století, svým rokem úmrtí (1976) – oproti Doylovu (1930) a Chestertonovu (1936) – se již dostala do zcela jiného dějinného období. Víceméně totéž společenské a náboženské paradigma Anglie i dalšího západního světa, jaké známe z děl Doyla a Chestertona, se objevuje jen v její rané tvorbě.
Komparativní přístup k uvedeným třem autorům je však především právě ve vztahu k náboženským postojům první třetiny dvacátého století nezbytný k odlišení jejich individuálních zvláštností od toho, v čem naopak podléhali módám a předsudkům své doby.
Všichni tři například podléhali sklonu (či ve svých knihách zmiňují sklon) k okultnímu experimentování, konkrétně ke spiritismu. U Doyla je tato jeho vášeň známá (i když v holmesovkách se příliš neprojevuje). Chesterton se od zájmu o spiritismus samozřejmě odvrátil po své konverzi ke katolické víře. Agatha Christie svého Hercula Poirota s tímto fenoménem konfrontuje bezpočtukrát. Poirot se od něj nejméně v jednom případě distancuje se slovy „jsem dobrý katolík“ (20), jinak si však její postavy (21) kladou jen otázku, zda spiritismus „funguje“, ne otázku, zda je dobrý či zlý. (22) Fascinace spiritismem je ovšem dobovou záležitostí, která v době kolem přelomu století či za první republiky velmi bujela i u nás. (23)
Vcelku jednomyslně se v dílech tří hlavních britských detektivkářů projevují předsudky vůči „sektám“. Doyle na nich vystavěl zápletku svých dvou holmesovských románů (ve Studii v šarlatové jde o mormony a v Údolí strachu o svobodné zednáře), Chesterton např. zápletku povídky Apollónovo oko a Christieová zápletku Géryonova stáda.
Co se týče „východních“ náboženství, židovství, náboženského synkretismu a ateismu, nejstereotypněji (byť v obou posledních případech často vtipně) proti všem vystupuje Chesterton. Ten se s oblibou současně strefuje do Američanů „věřících ve všechna náboženství“ a do Francouzů typu Valentina „nevěřících v žádné“. (24) Zdá se, že široké pole jeho předsudků (zvláště ve vztahu ke „koloniálním“ náboženstvím) souvisí spíš s Anglií jeho doby než s Chestertonovou katolickou vírou. Například jeho předsudky vůči islámu (25) jsou však rozhodně silnější než u Christieové, jejíž Poirot naproti tomu v případě odehrávajícím se v muslimském prostředí světácky pronáší basmalu „Bismi ’lláhi r-rahmáni r-rahím“. (26)
Všichni tři detektivové se hlásí ke křesťanství, a to (v převážně protestantské Anglii možná poněkud překvapivě) katolickému. U otce Browna a „dobrého katolíka“ Poirota je to jasné, u Holmese jsme odkázáni spíše jen na náznaky. Jestliže však například v povídce The „Gloria Scott“ mluví o bulteriérovi, který chňapl po jeho kotníku ve chvíli, kdy pospíchal do kaple (chapel), je to náznak dosti jasný, protože chapel je v angličtině katolický výraz a v anglikánském kontextu by bylo použito slovo church. (27) Obraz většinového anglikánského prostředí je u všech tří autorů málo výrazný, popřípadě budící dojem spojitosti spíš se společenskými konvencemi než s vírou. (28)
Pro Angličany narozené v 19. století bylo – na rozdíl od pozdějších generací – samozřejmé, že jako součást všeobecného vzdělání znali Bibli. Je tedy samozřejmé také to, že našim detektivkářům byly známé biblické příběhy spojené s vraždou. Doyle i Christieová odkazují například k příběhu Davida a Uriáše. (29) Příběh Kaina a Ábela však chápe Christieová nesprávně: „Kainovo znamení“ je pro ni znamením vrahova potrestání smrtí. (30) Chesterton naproti tomu ví, že Kain byl naopak poznamenán jako ten, kdo zabit být nemůže, protože jeho potrestání náleží pouze Hospodinu. (31)
Zdá se, že zatímco Doyle, ač kritizující církev, nikdy nepřestal být přitahován Kristem (i když by bylo příliš říci totéž o jeho Sherlocku Holmesovi), Christieová spíše než víru v Krista zdůrazňovala pouhou víru v křesťanství. (32) I její kritika postkřesťanské „moderny“ 60. let, zřejmá především v románu Třetí dívka, je spíše konzervativní než související s křesťanstvím. V uvedeném románu stojí ve středu pozornosti drogy, a to samozřejmě v negativním smyslu, zatímco nejednoznačnost postoje k drogám u hrdinů holmesovek je naopak známá. (33)
I když ale přítomnost Krista nemusí být v žánru detektivky nutná, ve vztahu k Bohu a základnímu půdorysu duchovního univerza je tomu jinak. Detektivky svým způsobem manifestují osudovost popírání Boží existence lidmi, kteří berou otázku života a smrti do vlastních rukou. Ve světě Agathy Christie je v tomto kontextu výslovně řečeno, že kdo se snaží hrát si na Boha, patrně musí zešílet. (34)
Poznámky:
1) Agatha Christie, At Bertram’s Hotel, London: HarperCollinsPublishers, 2002, s. 232.
2) Raymond A. Moody Jr., Život po životě, Praha: Knižní klub, 2005, s. 108.
3) Viz Jan Amos Komenský, „Unum necessarium“, kap. 1, § 9, in: Johahnnis Amos Comenii Opera omnia, sv. 18, Praha: Academia, 1974, s. 79.
4) Viz např. „Je to tak nejlepší. Lepší než oprátka“ (Agatha Christie, Dům naúskalí, Praha: Knižní klub, 2005, s. 203).
5) G. K. Chesterton, The Complete Father Brown Stories, Hertfordshire: Wordsworth Editions Limited, 2006, povídka „The Hammer of God“, s. 145.
6) Frázi o tom, že sebevražda pachatele (v daném případě navíc jen domnělého) je snad tím „nejlepším“, spisovatelka vkládá do úst dokonce i anglikánského faráři Clementovi poté, co pokus o sebevraždu spáchá jeho kaplan (Agatha Christie, Vražda na faře, Praha: Knižní klub, 2009, s. 231).
7) Arthur Conan Doyle, Sherolck Holmes: The Complete Novels and Stories, vol. II, New York: Bantam Books, 2003, povídka „The Adventure of the Veiled Lodger“, s. 704.
8) Tamtéž, s. 703.
9) Arthur Conan Doyle, Studie v šarlatové, Praha: Práce, 1964, s. 92.
10) Fulton John Sheen, Peace of Soul, Liguori, Missouri: Liguori/Triumph, 1996, s. 209.
11) Slova Jana Zábrany citovaná podle Pavel Grym, Sherlock Holmes & ti druzí, Praha: Vyšehrad, 1988, s. 282.
12) Carl Gustav Jung, Analytická psychologie: Její teorie a praxe, Praha: Academia, 1993, s. 107.
13) Viz Václav Budovec z Budova, Antialkorán, Praha: Odeon, 1989, předmluva Noemi Rejchrtové, s. 25.
14) Srov. Karen Armstrongová, Dějiny Boha, Praha: Argo, 1996, s. 255.
15) Brett Fawcett, „God’s Own Wind: Sherlock Holmes as Conan Doyle’s, and Modernity’s, Post-Christian Search for Meaning“, 13. 2. 2018, https://cjscf.org/philosophy/gods-own-wind-sherlock-holmes-as-conan-doyles-and-modernitys-post-christian-search-for-meaning/.
16) Tamtéž.
17) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 83.
18) Viz povídka Modrý kříž.
19) Viz povídka Tajná zahrada.
20) Agatha Christie, Taken at the Flood, London: HarperCollinsPublishers, 2002, s. 16.
21) Např. Emily Arundellová z Němého svědka.
22) Srov. naproti tomu např. Vojtěch Kodet, „Spiritistické metody bohužel fungovat mohou“, Katolický týdeník, 25.–31. 10. 2011, č. 44, s. 7.
23) Viz např. Zdeněk R. Nešpor a kol., Náboženství v 19. století: Nejcírkevnější období, nebo období zrodu českého ateismu?, Praha: Scriptorium, 2010, s. 267–272.
24) G. K. Chesterton, op. cit., povídka „The Secret Garden“, s. 35.
25) Viz např. celý Chestertonův román Létající hospoda.
26) Agatha Christie, Vražda v Mezopotámii, Praha: Knižní klub, 2011, s. 206.
27) Arthur Conan Doyle, op. cit., vol. I, povídka „The ,Gloria Scott‘“, s. 585.
28) Obzvlášť výrazné je to v některých poirotovkách. I když by Agatha Christieová jako anglikánka měla o tomto prostředí psát s největší empatií, např. její Ariadne Oliverová má účast na anglikánských bohoslužbách spojenou s potřebou nosit klobouk (viz Mrs McGinty’s Dead, London: HarperCollinsPublishers, 2002, s. 126) a v jiném románu je dokonce za „typicky anglický sentiment“ označena potřeba jít do kostela, aby člověk nenechal faráře ve štychu (One, Two, Buckle My Shoe, London: HarperCollinsPublishers, 2002, s. 214).
29) Viz např. Agatha Christie, Smrt na Nilu, Praha: Knižní klub, 2004, s. 56 a Arthur Conan Doyle, op. cit., vol. I, povídka „The Crooked Man“, s. 662.
30) Agatha Christie, Opona: Poslední případ Hercula Poirota, Praha: Knižní klub, 2015, s. 197.
31) G. K. Chesterton, op. cit., povídka „The Eye of Apollo“, s. 157.
32) Charakteristický se zdá být výrok jedné z jejích postav, Egg Lytton Gorové, která výslovně říká, že „věří v křesťanství“, které je O.K., a to „inteligentně jako v historickou záležitost“ (Agatha Christie, ThreeActTragedy, London: HarperCollinsPublishers, 2002, s. 47). Výjimečnou záležitostí je naproti tomu v poirotovkách výrok jiné postavy, Sarah Kingové, která v kontextu scény odehrávající se v Jeruzalémě říká, že by mohla spatřit pokojnou postavu Krista vjíždějící do Svatého města na oslíku a uvěřit v Něj (Agatha Christie, Appointment with Death, London: HarperCollinsPublishers, 2002, s. 59).
33) Watson měl k drogám odpor, ale nedařilo se mu rozmluvit je Holmesovi.
34) Agatha Christie, Sešli se v Bagdádu, Praha: Knižní klub, 2008, s. 206.
2024 ©