Šestý (podle mého počítání) detektivní román s Herculem Poirotem – a vlastně už jeden z posledních s kapitánem Hastingsem – se zdá být klasickou anglickou detektivkou, která čtenáře zavádí mezi společenskou smetánku v londýnské luxusní čtvrti, kde byl ve svém sídle zavražděn příslušník vysoké aristokracie. Ve skutečnosti je ale dost nekonvenční už v tom, že zavražděný lord Edgware je v románu vylíčen krajně odpudivým způsobem (mj. jako perverzní muž, který si zřejmě k jiným než normálním účelům vydržuje komorníka připomínajícího „řeckého boha“) – což ovšem ještě neznamená, že by ovdovělá lady Edwareová, u níž je zase zdůrazňována její absence svědomí, byla postavou budící ve čtenářích sympatie.
Ostřílený čtenář románů Agathy Christieové si nad touto knihou může vzpomenout na Záhadnou událost ve styleském sídle a na způsob, jakým spisovatelka tuto svou prvotinu komentuje ve svých memoárech: „Celý vtip dobré detektivky je v tom, že někdo musí být zřejmým pachatelem, ale zároveň z nějakého důvodu pochopíte, že to tak zřejmě očividně není, že to dost dobře spáchat nemohl. I když ve skutečnosti samozřejmě vraždu spáchal.“
Ve styleském případu byla zavražděnou manželka a zřejmým pachatelem manžel, zatímco u vraždy lorda Edwarea je situace opačná. Lady Edgareová (nebo vlastně spíš herečka Jane Wilkinsová) se „potřebovala zbavit“ lorda Edwarea, aby se mohla znovu provdat za vévodu z Mertonu, a vše nasvědčuje tomu, že byla spáchání vraždy schopna. Nicméně v době, kdy k ní došlo, večeřela na druhém konci Londýna ve společnosti plné hodnověrných svědků. Krom toho se zdá, že už ani neměla motiv, protože Edgware se odhodlal vyslovit souhlas s rozvodem.
Tato otázka motivu je samozřejmě méně podstatná než otázka příležitosti (resp. neotřesitelného alibi), její zajímavost však spočívá v rovině „náboženského“ rozměru christieovek. V protikladu k C. S. Lewisovi si Christieová ve svých knihách vždy všímala ani ne tak společného jádra křesťanství, jako spíš toho, v čem se různé církve liší. Její zájem o témata typu katolického chápání manželství jako nezrušitelné svátosti by případně chytrého čtenáře mohl přivést k otázce, zda pro Wilkinsonovou opravdu ochota jejího manžela k rozvodu něco řešila. Nebyl snad Merton katolík, který by si ji mohl vzít jen jako vdovu, nikoliv jako rozvedenou? A pokud byl anglikán, nepatřil k „anglokatolické“ high-church?
Christieová v „Edgwareovi“ logicky povolala z Argentiny zpět kapitána Hastingse, jehož naivní vypravěčství spojené s obdivem k ženám bylo v tomto případě téměř nutnou ingrediencí (z řady důvodů bylo záhodno nahlížet lady Edgwareovou spíš očima Hastingse než očima Poirota).
Dojemnou ženskou postavou románu je oběť druhé vraždy (pochopitelně maskované jako sebevražda), nadějná mladá herečka Carlotta Adamsová, u které si ovšem Agatha Christieová zase jednou neodpustila primitivní předsudečnou rovnici Židovka = osoba, která je na peníze… Ta je zde sice nedílnou součástí zápletky, ale nevím, proč nemohla být Carlotta třeba Skotka.:-) Dojemné, i když zase jaksi ve vztahu k Židovce ne úplně adekvátní je znamení kříže, které Poirot dělá nad jejím mrtvým tělem...
I když po většinu románu nic nenasvědčuje tomu, že by v něm mělo být víc mrtvol než „jen“ Edwareova a Carlottina, nakonec je překvapivě zavražděn ještě Donald Ross, jeden ze třinácti účastníků večírku, kterého se v době vraždy svého manžela účastnila lady Edgwareová. Pověrčivé narážky na „třináct u stolu“ (což byl dokonce název americké verze románu), od kterého Ross vstal jako první, působí dost poklesle. V dané souvislosti nicméně nelze než ocitovat bezelstně upřímný vhled do autorčiny tvůrčí kuchyně, který Agatha Christieová v jiném svém textu poskytla slovy o tom, že když se román chýlí k závěru, ale ona nemá ještě zdaleka vyčerpané příslušné penzum stránek, nezbývá nic jiného než přidat ještě jednu vraždu: někdo se rozhodne něco prozradit ohledně té první, a vzápětí je zabit – to vždycky zabere...
„Skutečnou“ vraždou je zde každopádně Edgwareova, zatímco smrt Carlotty Adamsové a Donalda Rosse představují spíš jakési další ukázky vrahova rukopisu, skrze které se Poirot postupně dobírá pravdy. Nepoučitelně naivní Hastings i inspektor Japp si mezitím jako obvykle mylně myslí, že starému pánovi již haraší ve věži a dobu, kdy byl schopen detektivních výkonů, už má za sebou. Tutéž naivitu ostatně projevil i pachatel, který pak na posledních stránkách románu před svou popravou Poirotovi píše dopis, ve kterém vyjadřuje politování nad tím, že byl Belgičan tak chytrý, i když na to nevypadal, a současně mu jako svému viníkovi „křesťansky“ odpouští…
Závěrem je snad ještě třeba doplnit biografickou poznámku ke spisovatelce. „Edgware“ byl napsán po jejím druhém sňatku s archeologem Maxem Mallowanem. Vyšel roku 1933, ale začal se rodit už na podzim 1931 na ostrově Rhodos a ke svému závěru dospěl při vykopávkách v Ninive. Kostra, kterou archeologická výprava do Ninive nalezla v jedné z tamních pohřebních mohyl, byla na počest knihy pojmenována Lord Edgware.
2024 ©