Hodiny [vlastně nejsou podstatné]

Poznámka: Kdo se nechce dozvědět rozuzlení poirotovky „Hodiny“, ať tento článek nečte. 

Nadlouho poslední „klasickou“ detektivkou s Herculem Poirotem byla „Hra na vraždu“ z roku 1956. Po ní následující „Kočka mezi holuby“ (1959) a „Hodiny“ (1963) poněkud trpí propojením dvou žánrů – detektivního a špionážního.

„Hodiny“ přesto patří k velkým poirotovským románům, a to už proto, že v nich belgický detektiv píše velké dílo věnované románům o zločinu a pozoruhodně rozebírá skutečné i fiktivní autory různých odnoží tohoto žánru. Nejedná se přitom jen o hru na zpestření, ale o důležitou součást zápletky románu, která do jisté míry kopíruje zápletku nevydaného thrilleru fiktivního autora Gregoryho Gregsona.

Kdyby čtenář ve vztahu k fantastickým a de facto nepodstatným rekvizitám „Hodin“ (mezi nimiž stojí na prvním místě už titulní „hodiny“ podivně shromážděné v místnosti, v níž došlo k vraždě, a posunuté na nesprávný čas) dospěl k této myšlence, už by vlastně znal polovinu vraha, resp. ženskou část vraždící dvojice. K oné zápletce totiž mohla mít přístup jen někdejší Gregsonova sekretářka slečna Martindaleová, majitelka agentury na přepisování rukopisů. Jen tato žena také mohla mít motiv k druhé vraždě, jíž padla za oběť jedna z písařek uvedené agentury.

Pouze druhou polovinu vraha je třeba hledat v sousedství místa první i druhé vraždy, v němž se odehrává většina pátrání. Dějištěm románu je ulice Wilbraham Crescent ve tvaru půlměsíce, v níž podle posledních poznámek zavražděného agenta tajné služby působilo eso nepřátelské rozvědky, ve fiktivním městě Crowdean v Sussexu. Zatímco mladý příslušník kontrarozvědky Colin Lamb hledá a nakonec v osobě slepé majitelky čp. 19, v němž došlo k úvodní vraždě, také úspěšně nalézá svého protivníka, inspektor Hardcastle a Hercule Poirot se věnují pátrání po vrahovi.

Poirot vystupuje jen v několika málo kapitolách a působí jenom jako poradce na dálku, kterému Colin až k jeho křeslu přináší informace o případu. I tak si z poskytnutých výpovědí brilantně vydedukuje obě poloviny vraha – jak někdejší Gregsonovu sekretářku, tak i stavitele Blanda, který se podřekl, že se do Crowdeanu přistěhoval za manželčinou sestrou – tj. za slečnou Martindaleovou –, i když jeho žena, která údajně jako poslední žijícího příslušnice bohaté kanadské rodiny získala velké dědictví, žádnou sestru mít nemohla.

Jedná se o podobnou zápletkou jako v několika jiných poirotovkách, v níž je druhá manželka z nekalých důvodů vydávána za manželku první. Záhadná identita neznámého muže, který se stal obětí vraždy ve Wilbraham Crescent 19, je založena na tom, že jde o cizince (Kanaďana), kterému muselo být zabráněno v odhalení podvodu s Blandovými manželkami.

Závěrem ještě drobná poznámka k „mému“ tématu náboženských motivů v poirotovkách. V „Hodinách“ zdánlivě téměř žádné nejsou, nepočítáme-li ovšem zajímavý biblický odkaz z první části románu, v níž sledujeme znepokojení obyvatel Wilbraham Crescent po spáchání vraždy. Jedni ze sousedů domu, v němž ke zločinu došlo – bratr a sestra Waterhouseovi – vedou zajímavý dialog, v němž muž odcházející do práce vyjadřuje obavy o bezpečnost své sestry a ta mu k jeho úžasu odpovídá, že jde vlastně o rouhavou myšlenku: představa, že někdo bude v příslušné lokalitě zabíjet po jednom člověku z každého domu, je totiž parafrází starozákonní paschy…