Karty na stole: Jen čtyři podezřelí

Druhý román Agathy Christieové z roku 1936 v souladu se svým názvem vykládá „karty na stůl“, a to nikoliv jen spojením zápletky s hraním bridge, ale i poctivým předložením pouhých čtyř možností, kdo mohl vraždu spáchat. Vše je však kombinováno ještě se zápletkou v podobě vražd, které někteří či všichni ze čtyř podezřelých už mají na svědomí z minulosti.

„Sběratel úspěšných vrahů“ pan Shaitana předvádí své čtyři exempláře tak, že údajní vrazi hrají bridge v jedné místnosti, v níž s nimi sedí i on sám, zatímco v sousedním pokoji hrají čtyři zastánci spravedlnosti. K těm patří superintendant Battle ze Scotland Yardu, plukovník Race z tajné služby (!), autorka detektivních románů Ariadne Oliverová a samozřejmě Poirot. Na konci večera je hostitel mrtvý a příslušníkům „čtveřice spravedlivých“ začíná hledání toho, kdo z druhé čtveřice jej probodl.

Zatímco v případě Poirota není jistě nikdo překvapen jeho zahrnutím do týmu vyšetřovatelů, v případě paní Oliverové si to ze strany superintendatna Battleho vyžádalo jistou benevolenci. Slovutná stvořitelka finského detektiva Svena Hjersona, která je samozřejmě něčím na způsob autoportrétu samotné Christieové, představuje vtipný prvek románu. Pronáší například poznámky o tom, jak by postupovala v jedné ze svých knih, a na Battleho upozornění, že skutečný život je jiný, s povzdechem odpovídá: „Já vím. Zápletky jsou tak mizerně konstruované.“

Čtyři pátrači spolu v románu vedou několik jiskřivých rozhovorů. V nejdůležitějším z nich se zabývají otázkou, zda existují i ospravedlnitelné vraždy, což někteří z nich připouštějí, ale Poirot rozhodně odmítá slovy, že „jakmile člověk nabude dojmu, že ví, kdo by měl žít a kdo ne“, „uzurpuje si pro sebe pravomoci, které by měly náležet pouze le bon Dieu.“

Belgičan má v tomto románu příležitost předvést své psychologické metody. Neklade podezřelým obvyklé otázky, ale spíše se jich ptá, čeho všeho si povšimli v pokoji pana Shaitany a co si pamatují z průběhu partií bridge – a na základě jejich odpovědí si dokáže vyvodit, kdo z nich je zřejmě vrah. Tomu pak už stačí jen nastrojit léčku. Pravda, mezitím dochází ještě k dalším vraždám či pokusům o vraždu…

Celý detektivní tým také odvede velké výkony v pátrání po starých vraždách. Ty sice pachatelům nelze dokázat, podstatná je však podobnost či nepodobnost jejich „rukopisu“ se Shaitanovou vraždou. Prvky obveselení do všeho vnáší paní Oliverová, velká stoupenkyně ženské intuice, která se však ve skutečnosti střídavě přiklání k různým podezřelým, byť jí to Poirot a spol. v závěru galantně nepřipomínají.