„Schůzka se smrtí“ (1938) je po „Smrti na Nilu“ dalším, ale už posledním z románů, ve kterých se Hercule Poirot poněkud záhadně nachomýtne k případu odehrávajícímu se v exotickém mimoevropském prostředí. Tentokrát se jedná o jordánskou Petru, přičemž vraždě předcházející část děje se odehrává i v Jeruzalémě.
Román je psán v Er-formě, jeho ústřední postavou je však bezpochyby mladá lékařka Sarah Kingová. Ta se zamiluje do Raymonda, syna despotické a celou svou rodinu terorizující paní Boyntonové, a hlásá pak velmi nebezpečnou teorii obětního beránka, podle které musí být jeden člověk obětován, aby mohli být mnozí zachráněni. Kdoví, zda si uvědomuje, že vlastně cituje Kaifášův výrok o Kristu…
Ženské postavy Agathy Christieové většinou nebývají přílíš spojeny s vírou a tak je tomu i v tomto případě. Ve Svatém městě nicméně slečna Kingová prohlašuje: „Vždycky jsem myslela, že v nic nevěřím. Ale teď si nejsem jista. Mám pocit, že kdybych mohla tohle všecko smést, všecky ty chrámy a sekty a hádavé církve, že – že bych možná spatřila velebný zjev Kristův, jak jede na oslíku do Jeruzaléma, a že bych v něj uvěřila.“
Člověk si přesto dovede představit, že mladá lékařka mohla přejít od teorie k praxi a záchranné smrti jedince (kterou by terorizovaná rodina Boyntonových získala peníze své nevlastní matky bez nutnosti jí otročit) napomoci. Jinak už jsou vlastně podezřelí jen Raymond a jeho sourozenci. Anebo ne?
Poirot pochopitelně nezapomene na žádnou možnost a jako obvykle se při odhalování vraha vyznamená – i když způsob, jakým pak pachatel odejde ze světa, mu ani v tomto případě ke cti není.
Kromě tématu sebevraždy mě v knihách Agathy Christieové vždy trápilo i „téma“ antisemitismu. To je ve „Schůzce se smrtí“ mnohem snesitelnější než jinde, protože nadávání na Židy se zde (zřejmě ke všeobecnému nesouhlasu evropských turistů) oddává jejich arabský průvodce. Jakákoliv poznámka o temných mračnech stahujících se nad Židy na sklonku třicátých let ovšem v tomto románu i ve všech dalších chybí.
2024 ©