Po svém prvním dnešním blogování o amerických detektivkách se teď budu z ještě osobnější perspektivy věnovat detektivkám anglickým. Z těch mám přečtené mj. všechny knihy s Herculem Poirotem, souborné vydání povídek s otcem Brownem a kompletní „holmesovské“ spisy. Mnohé z případů těchto tří detektivů jsem četl ne jednou, ale dvakrát, třikrát či víckrát. Jsou pro mne něčím na způsob „Pohádek tisíce a jedné noci“, které i bez Šeherezády mohu slýchat prakticky donekonečna.
Poprvé jsem se s nimi setkával v dětství a od té doby se k nim stále vracím vždy, když potřebuji nalézt v „pohádkovém“ světě oddech a odreagování. Tak jako dítě vlastně ani nechce, aby mu dospělí vyprávěli stále nové pohádky, ale spíš se stále znovu dožaduje již důvěrně známých vyprávění, i po zestárnutí do „druhého dětství“ mívám také spíš potřebu stále stejných, již dávno důvěrně známých příběhů.
Nejstarší pohádkou z těch, o nichž se zde dnes zmíním, musí být Doylova Studie v šarlatové, první případ Sherlocka Holmese, publikovaný roku 1887. Musím přiznat, že jejímu názvu jsem jako dětský čtenář nerozuměl, protože slovo „šarlatová“ mi nic neříkalo. Později jsem se s ním setkával v dílech ovlivněných biblickou metaforikou, v nichž odkazuje k „nevěstce babylonské“. S tím však Doylův význam nemá nic společného. Holmes v románu odkazuje jen k „malířskému žargonu“ a říká, že „šarlatová nit vraždy se vine bezbarvým přadenem života a naší povinností je rozmotat ji, oddělit ji a celou ji ukázat“. Ten název se mi dodnes zdá být divný, protože by se dal použít pro jakoukoliv detektivku a žádným způsobem neodkazuje ke konkrétnímu obsahu právě této.
České vydání Studie v šarlatové vydané nakladatelstvím Práce roku 1964 bylo určitě jednou z prvních detektivek, které jsem kdy četl. A také jednou z prvních knih, v nichž se „Husákovo dítě“ mohlo něco dočíst o modlitbě a o věčnosti. To ovšem nikoliv v hlavním příběhu, ve kterém Holmes s Watsonem a Scotland Yard vyšetřují dvojnásobnou vraždu spáchanou jistým Američanem v Londýně, ale v retrospektivní části, v níž spisovatel po Holmesově dopadení vraha zpětně líčí události, které zločinu předcházely. Vrah je poněkud paradoxně mstitelem smrti dvou lidí, dívky a jejího nevlastního otce, na začátku retrospektivního příběhu v poslední chvíli zachráněných před smrtí žízní na Velké solné pláni.
Tato záchrana může být čtenářem vnímána jako vyslyšení modliteb, k nimž Lesley Ferrier a malá Lucy krátce předtím v pustině poklekají. Na začátku příběhu dívenka v poušti nachází „hezké“ třpytivé kousky slídy a Ferrier jí říká, že brzy – tj. po vstupu do věčnosti – uvidí „ještě hezčí věci“. Potom ji však tento muž, který se podle vlastních slov nemodlil od dětství, prosí o to, aby vedla jejich společnou modlitbu, načež se jejich tváře obracejí k nebi „s vroucí prosbou k té mocné bytosti, jíž se oba poutníci octli tváří v tvář, a dva hlasy, jeden vysoký a jasný, druhý hluboký a drsný, se spojily k prosbě o milost a odpuštění“.
V závěru románu ovšem ze strany vraha-mstitele Jeffersona Hopa prosba o milost a odpuštění chybí. I tak je ale pointa knihy svým způsobem náboženská. Když Holmes dopadne vraha a čtenáři jsou vysvětleny okolnosti, za jakých byl zločin spáchán, přichází samozřejmě na řadu problém, kterému se autoři detektivek nemohou vyhnout: co dál? Nevím o nikom z nich, kdo by byl tak krvežíznivý, že by příběh uzavíral vylíčením vrahovy popravy. Obvykle je zločinec předán do rukou spravedlnosti, aby pak buď čekal na trest ve vězení, nebo se pod tíží spáchaného zbláznil a musel být přemístěn do ústavu jiného druhu, anebo je strůjcem rozuzlení jiná než jen lidská ruka. To je i případ Studie v šarlatové, v jejímž závěru dr. Watson nejprve zjišťuje, že zločinec trpí výdutí aorty, a nakonec říká:
„Všichni jsme dostali na čtvrtek předvolání k soudu. Ale když ten čtvrtek přišel, nebylo už svědeckých výpovědí třeba. Věc vzal do rukou Nejvyšší soudce a Jefferson Hope byl předvolán před tribunál, kde měl být spravedlivě souzen. V noci po jeho zatčení výduť praskla a ráno našli Jeffersona Hopa na podlaze cely už studeného...“
Jen opravdu mimořádný autor, jakým byl Gilbert Keith Chesterton, může dát detektivce duchovní rozuzlení připomínající Dostojevského Zločin a trest. Chestertonův otec Brown spatřil světlo literárního světa až skoro čtvrstoletí po Holmesovi, roku 1910. Mně se však výbor z „brownovských“ povídek Modrý kříž, vydaný v roce 1968 nakladatelstvím Lidová demokrace, dostal do rukou myslím už krátce po Studii v šarlatové. Zřejmě poprvé jsem se v něm v literatuře setkal s postavou kněze, pojatou vážně a ne jen jako karikatura, a také s důrazem na to, že člověk před důsledky svých činů v žádném případě nemůže utíkat sebevraždou (v tomto ohledu pro mě později byly velkým zklamáním některé romány Agathy Christie, v nichž je jako bezproblémové závěrečné rozuzlení prezentována sebevražda zločince...).
V Modrém kříži je velkolepé už to, že lupič Flambeau, v úvodní titulní povídce vystupující ještě jako zločinec snažící se otci Brownovi ukrást onen cenný modrý kříž, se posléze obrátí a stane se Brownovým watsonem. Možnost obrácení není nikdy uzavřená ani pro vraha. Povídkou, která na mě v Modrém kříži odedávna dělá nejsilnější dojem, je Boží trest. Pachatelem je v ní původně zbožný muž, který v osudové chvíli propadl pýše a namluvil sám sobě, že může být vykonavatelem „Božího trestu“ nad svým zvráceným bližním. Došlo k tomu ve chvíli, kdy se místo v kostele modlil ve věži a na „závratně vysokém místě, kde se zdá, že se svět dole točí jako kolo, se mu zatočila hlava a zdálo se mu, že je Bohem. A přesto, že to byl hodný člověk, dopustil se zločinu.“
Když otec Brown učinil toto odhalení, stál právě s vrahem nahoře na oné věži. Pachatel poté „přehodil jednu nohu přes zábradlí, Otec Brown ho však okamžitě uchopil za límec. ,Tudy ne,‘ řekl jemně, ,to je cesta do pekla.‘“ Moudrý kněz dokázal ve vrahově duši objevit „jeden z rysů dobra, které se vždy snaží odhalovat i u těch nejhorších“, a rozhodl se neudat jej policii, ale přenechat rozhodnutí na něm samotném. A vrah se pak rozhodl dobrovolně se přiznat a nést důsledky...
Detektivky Agathy Christie jsou ve srovnání s Chestertonovými opravdu jen oddechovou četbou, která má se Zločinem a trestem pramálo společného – přinejmenším v první fázi autorčiny tvorby, kterou Jan Zábrana v doslovu k výboru z jejích povídek Muž v mlze vyšlé roku 1977 v Odeonu charakterizuje jako „animovanou algebru Agathy Christieové“. Zábrana tak vlastně charakterizuje celé její dílo, ovšem bez toho, že by věnoval pozornost náročnějším románům z pozdějšího období spisovatelčiny tvorby. Detektivní povídka, v jejímž rámci není možné propracovat psychologii jednotlivých postav, zřejmě musí být jen něčím na způsob algebraické rovnice s číslicemi a neznámými, kterou detektiv posléze „vypočítá“.
Prokleslenější v nich může být právě jen postava detektiva, přecházejícího z povídky do povídky. S Herculem Poirotem jsem se poprvé setkal právě jen v povídce. Roku 1969 vyšla v nakladatelství ČTK-Pragopress kniha Ve jménu zákona: Soubor osmi detektivek, jejíž součástí byla i „poirotovka“ Byt ve třetím patře. Dnes se mi to zdá být skoro až k nevíře, ale Poirot byl pro mě ještě relativně nedávno postavou skoro neznámou. Když se uprostřed Bytu ve třetím patře náhle objevuje podivná figurka „malého muže s vejčitou hlavou a mohutným knírem“, bylo to pro mě – myslím, že až poměrně dlouho po setkání s Holmesem i Brownem – první entrée, kterým do světa mně známých literárních postav vstoupil nejslavnější detektiv Agathy Christie (další z nich, jako slečna Marplová či Tommy s Pentličkou, kterým se zde věnovat nebudu, přibyli ještě později).
I Poirotův skutečný vstup na literární scénu následoval až po Brownově. Došlo k tomu před sto lety, v říjnu 1920, kdy vyšla Záhada na zámku Styles. (Česká vydání už u Christieové zmiňovat nebudu, protože z hlediska „čtenářského deníku“ mého dětství a dospívání nemají význam – všechny její romány jsem četl až v dospělosti v anglických originálech a v polistopadových českých vydáních.) Poirot vkulhal na scénu už jako penzista, poslaný do výslužby z belgické policie a za první světové války pak jako vyhnanec přicházející do Anglie. Bylo-li mu v té době kolem šedesátky, musel být jeho věk roku 1975, ve kterém zemřel v románu Opona, už vskutku patriarchální.:-)
Christie začala jeho příběhy psát v duchu doylovské tradice, i když se pak od ní postupem času stále víc odchylovala. V Záhadě na zámku Styles i v dalších příbězích vystupují na jedné straně oficiální vyšetřovatelé ze Scotland Yardu v čele s inspektorem Jappem, na druhé jako jejich napůl spolupracovníci a napůl konkurenti Poirot se svým watsonem Hastingsem. Ten dokonce na začátku Záhady výslovně říká, že by se chtěl stát „Sherlockem Holmesem“.
Holmesovou obdobou je však ve skutečnosti samozřejmě Poirot, který Sherlocka připomíná mj. i svou ješitností, ne-li pýchou. Už z tohoto důvodu nelze v jeho příbězích čekat brownovské ponaučení ohledně pýchy jako kořene zla. To ovšem neznamená, že by nebylo hojně přítomné v celku díla Agathy Christie. Například v románě Sešli se v Bagdádu – jedné z christieovských „detektivek bez detektiva“ – je výslovně řeč o muži, který zešílel a stal se zločincem, protože „je sám sobě Bohem“.
Ale zpět k Poirotovi. Tak jako je otec Brown katolickým knězem a také u Sherlocka Holmese existují jisté náznaky toho, že je praktikujícím katolíkem (např. v povídce Gloria Scott se zmiňuje o tom, že šel „do kaple“, přičemž chapel je v Anglii výrazem používaným jen v katolickém kontextu), i třetí z hlavních detektivů většinově anglikánské země je spojen s katolickou vírou. V jeho případě ovšem nikoliv překvapivě, protože jako Belgičan a pro Angličany po všech stránkách „exotický“ element se spíš zákonitě musí odlišovat i nábožensky.
Nerad bych Christieové podsouval, že Poirota učinila katolíkem jen na základě jeho národnosti, ale faktem je, že si nedala zrovna moc práce s tím, aby jeho katolická víra působila autenticky. Poirot se občas objeví v kostele či pronese krátkou modlitbu nebo vyznání víry, ale právě ve vztahu k posledním věcem člověka – v románech o zločinu fakticky ústředním – katolické smýšlení neprojevuje. Je opravdu těžko pochopitelné, jak může postava „katolíka“ opakovaně vyjadřovat uspokojení nad tím, že se „vše vyřešilo“ sebevraždou zločince.
Sebe sama sice umírající Poirot v posledních řádcích Opony svěřuje „do rukou bon Dieu“, předtím však v celém románu myslí jen na to, jak si poradit se zločincem, který proti němu stojí v jeho posledním případu, vůbec ne na to, jak se připravit na smrt. Křesťanská smrt po přijetí svátostí mu každopádně jeho stvořitelkou dopřána nebyla. Škoda – kdybych byl na místě Agathy Christie, tak bych k Poirotově smrtelné posteli povolal otce Browna.
2025 ©