(Varování: V tomto článku je prozrazena zápletka detektivních románů "Nemesis" a "Zapomenutá vražda".)
Předloni jsem na tomto blogu v článku "Zamilovaní vrazi Agathy Christie" upozornil na zajímavou skutečnost, že nejčastějším motivem vražd v díle slavné detektivkářky není nenávist, ale naopak láska. To, co se eufemisticky označuje tímto výrazem, je podle britské spisovatelky tím nejtemnějším a nejnebezpečnějším z lidských pudů. Dnes se v dané souvislosti ještě absurdněji mluví o přátelství, takže se v médiích často objevují zprávy o mužích, kteří zavraždili své přítelkyně...
Nejen vztahy mezi mužem a ženou, ale vůbec jakékoliv lidské vztahy jsou poznamenány tím, co křesťanství nazývá dědičným hříchem a Bible popisuje příběhem o lidském vzdálení se od Boha a následné bratrovraždě. Agatha Christie to vyjadřuje konstatováním, že žárlivost a vlastnický pud patří k nejhlouběji zakořeněným lidským instinktům.
To jsem již zmínil v onom minulém článku. Dnes bych však k němu chtěl připojit malý dovětek věnovaný dvěma posledním románům se slečnou Marplovou, knihám "Sleeping Murder" (v českém překladu "Zapomenutá vražda") a "Nemesis".
Zatímco "Nemesis" poprvé vyšla v roce 1971 a nesporně patří do posledního období Agathiny tvorby, o "Zapomenuté vraždě" christieologové vždy tvrdili, že sice byla vydána až po spisovatelčině smrti roku 1976, ale na své vyjítí čekala již od dob druhé světové války, kdy ji Christie napsala a uložila do sejfu. Tato bezpočtukrát papouškovaná teze byla teprve roku 2009 odmítnuta Johnem Curranem v knize "Utajené zápisníky Agathy Christie". Ani tento autor si však nepovšiml jedné věci, nasvědčující tomu, že oba romány nejspíš ve skutečnosti vznikly v přibližně stejné době. Mám na mysli skutečnost, že zápletka obou knih je zcela totožná.
Tragickou hrdinkou je v obou případech milá mladá dívka (Helena v "Zapomenuté vraždě" a Verity v "Nemesis"), jež chce prostým způsobem naplňovat své ženské a lidské poslání, ale brání jí v tom osoba, která ji miluje. Milující člověk totiž nebývá ochoten či schopen ponechat milované bytosti k jejímu životu prostor, ve kterém by pro něj byla nedostupná.
Helena i Verity vyrůstají bez rodíčů a jsou vystaveny lásce náhradních pečovatelů (v prvním případě oddaného staršího bratra, ve druhém oddané pěstounky), kteří se v nich vidí a velmi se k nim upínají. Milují je tak převelice, že obě dívky nakonec umírají násilnou smrtí.
Jak Helena, tak Verity se pokoušejí z okovů lásky vysvobodit a žít na nich nezávisle a svobodně, což ovšem není možné. V obou případech je totiž osoba, která dotyčnou dívku nadevše milovala, její hrozící ztrátou dohnána k zoufalství, které vede k vraždě, respektive k celé sérii vražd.
Ústřední větu románu "Nemesis" představuje výrok Veritiny bývalé učitelky, která si krátce předtím, než je sama zabita, nad osudem své někdejší žačky povzdechne: "Nejstrašnější slovo, jaké vůbec může existovat, je láska." V závěru knihy tato slova opakuje i slečna Marplová, kterou její stvořitelka v obou jejích posledních velkých pátráních nechala odhalit právě tuto skutečnost.
Francouzský literární teoretik René Girard kdysi napsal knihu "Lež romantismu a pravda románu". Ve vztahu k tématu lásky by se dalo mluvit i o lži červené knihovny a pravdě uměleckých děl, která dané téma zobrazují s odvážným realismem. Jedním z nich je i mrazivě nádherná píseň skupiny U2 "Love Is Blindness", ve které Bono Vox zpívá: "Láska je hodinový strojek/ a chladná ocel/ prsty příliš ztuhlé na to, aby mohly cítit/ svírají rukověť/ a zhasínají svíci/ láska je zaslepenost."