Detektivky jsou obvykle vnímány jako ryze oddechová četba, ale ve skutečnosti je na nich něco hluboce zneklidňujícího. Zejména v podání autorů typu Agathy Christie, jejíž Hercule Poirot opakovaně hovoří o tom, že prakticky každý člověk je za určitých okolností schopen spáchat vraždu. Paleta oněch možných okolností a motivů – byť v jednotlivých detektivkách velmi nerovnoměrně zastoupených – je opravdu široká. V románu „Pět malých prasátek“ je již v jeho říkankovém mottu vyjádřena skutečnost, že k pětici lidí, které Poirot podezírá z vraždy malíře Amyase Cralea, patří pět totálně rozdílných osobností: „První z pěti prasátek se na trh směle vydalo/ A to druhé prasátko zase doma zůstalo/ Třetí malé prasátko mělo všeho dost a dosti/ A co čtvrté prasátko? Ať prý se jen postí/ Páté z nich se nakřičí až k zlosti.“
Typickou podobu vraha představuje u Agathy Christie sebevědomý egoista, který si myslí, že má právo mít vše, po čem touží, a že pokud toho nemůže dosáhnout jinak než vraždou, tak mu projde i ta vražda. Zdá se být samozřejmé, že vrahem se může stát jen někdo, kdo nevnímá či nechce vnímat shůry daný mravní řád a má dost pýchy na to, aby si určoval svá vlastní pravidla.
To vše je pro čtenáře mého typu velmi uspokojivé, protože jim to může dávat pocit, že ani smýšlením, ani povahou nemají s potenciálními vrahy nic společného. Bohužel však existuje i jiný typ vrahů – byť u Agathy Christie mnohem méně častý – kteří nejsou pyšní, ale naopak ubozí, a vraždí ze zoufalství a bezradnosti krys zahnaných do kouta. Tento typ je pro mě samozřejmě psychologicky pochopitelnější…
Pro Agathu Christie ovšem zřejmě nikoliv, té jako Angličance z vyšší „třídy“ (toto slovo opravdu v rovině určitého sociálního kastovnictví používá – nikde jinde než u ní a u marxistů jsem se s ním v životě nesetkal…) nikdy nehrozilo, že by se ocitla na dně.
Blízké je jí spíš jen utrpení spojené s emocemi typu žárlivosti. To v „Pěti malých prasátkách“ zdánlivě prožívají pouze dvě hlavní ženské postavy, Karolína Craleová a Elsa Greerová, manželka a milenka Amyase Cralea, které s ním tvoří tragický trojúhelník. Po Craleově zavraždění je samozřejmě podezřelá a posléze i odsouzená Karolína (kterou se pak po letech Poirot snaží rehabilitovat hledáním jiného pachatele), zatímco u Elsy se zdá přicházet v úvahu jen to, že mohla chtít zavraždit Karolínu, ale rozhodně ne Amyase. Ve skutečnosti jde ovšem spíš o pětiúhelník, do kterého patří i bratři Filip a Meredith Blakeovi, neodolatelně přitahovaní Karolínou, respektive Elsou. I tak se ovšem jedná o téma poněkud banální. Mnohem zajímavější – v knize však bohužel mnohem méně využité – jsou možné motivy dalších dvou podezřelých, Karolíniny dospívající nevlastní sestry Angely Warrenové a Angeliny guvernantky Cecilie Williamsové.
Z pěti prasátek z říkanky je Filip, povoláním makléř na burze, vypaseným čunětem číslo jedna. Ani jeho bratr Meredith, prasátko číslo dvě, si nemůže stěžovat na žádný nedostatek, nanejvýš může mít jako pecivál a málo schopný člověk pocity méněcennosti vůči svému bratrovi. Třetím prasetem, které mělo všecho dost, je Elsa Greerová, která po Craleově smrti opakovaně prožívá svatby (a rozvody) s různými boháči, lordy apod.
Protikladem těchto tří je prasátko číslo čtyři, které se podle říkanky mohlo jen postit – slečna Williamsová jako chudá, osamělá žena vyššího věku, jen s obtížemi schopná se uživit, u které mohla přicházet do úvahy ona vražda ze zoufalství. U Angely, křičícího pátého prasátka, zase mohlo motiv představovat utrpení spojené s jejím tělesným postižením, které jí v dětství v záchvatu vzteku způsobila její nevlastní sestra, a z něj případně vyrůstající pomstychtivost. Je pro mne obtížně pochopitelné, proč Agatha Christie těchto možností de facto nevyužila a Angelu i slečnu Williamsovou naopak vylíčila jako ženy schopné a žádnými komplexy, natož pocity zoufalství kvůli svým hendikepům netrpící.
Možností, které v tomto ohledu skýtala postava Cecilie Williamsové, jsem si všiml až při opakovaném čtení „Pěti malých prasátek“ – přesněji řečeno, až poté, co jsem je nedávno četl v době, v níž se ona hypotetická situace slečny Williamsové stala i mou vlastní hypotetickou situací. Na jednom místě knihy je poukázáno na to, že Amyas Crale těsně před svou smrtí rozhodl o odchodu sestry své ženy do internátní školy, což pro její guvernantku znamenalo ztrátu místa. Ta pro ni v jejím věku a v její životní situaci mohla být osudová, a tak ve chvíli, kdy „před sebou neviděla žádnou budoucnost“, mohla propadnout panice…
Vypasená prasátka mohou morálně zkolabovat a stát se vrahy ve chvíli, kdy jinak nemohou mít všechno, a ubohá zase ve chvíli, kdy jinak mohou nemít nic. V detektivkách zužitkovatelným motivem zločinu může být touha po milostném vztahu, touha po bohatství, ale i touha neztratit práci a bydlení a neskončit na ulici…
Na začátku tohoto článečku jsem zmínil tezi Agathy Christie, že každý člověk je vlastně potenciálním vrahem. Na jejím konci zmíním tutéž tezi ještě jednou, tentokrát v citaci úžasné modlitby, kterou je píseň Leonarda Cohena „If It Be Your Will“. I ona mluví o tom, že jsme všichni oděni v rouše zabijáků (byť současně i v cárech světla), aby posléze vrcholila prosbou: Ukonči tuto noc, je-li to vůle Tvá…
(„And draw us near/ and bind us tight/ all your children here/ in their rags of light;/ in our rags of light/ all dressed to kill/ and end this night/ if it be your will.“)
2024 ©