Pět prasátek aneb pět psychologických typů

O románu „Pět malých prasátek“ (1942), který teď v mé poirotovské chronologii přichází na řadu, už jsem kdysi blogoval. Nyní však o něm ještě napíšu pár slov z jiného úhlu pohledu. Nechám už stranou otázku, která z postav („pěti prasátek“ říkanky) mohla zavraždit malíře Amyase Craylea a spíš se zaměřím jen na psychologii postav (a to i z osobního úhlu pohledu). Jen na úvod připomenu, že jde o zpětně vyprávěnou vraždu v příběhu, odehrávajícím se dlouhá léta poté, co Karolína Craleová zemřela ve vězení poté, co byla předtím uznána vinou vraždou svého manžela Amyase. 

Agatha Christieová byla mistrem nejen detektivní, ale i milostné literatury. Její schopnost vzít za srdce patně souvisela s její vlastní těžkou zkušeností prvního manželství rozpadlého poté, co ji Archibald Christie opustil s jinou ženou.

V „Pěti malých prasátkách“ nepředvedla jen jeden ze svých obvyklých milostných trojúhelníků, ale rovnou pětiúhelník, v němž ovšem také mnohé není tak, jak se na první pohled zdá. Poirot si pochopitelně Craleův příběh dokáže přebrat. Zjistí, že malíři přece jen nejvíc záleželo na jeho ženě Karolíně, i když byl nějaký čas blázen do mladičké Elsy. Zjistí rovněž, že Filip Blake, který zdánlivě Karolínu vždy nenáviděl, po ní ve skutečnosti toužil. Jeho bratr Meredith, který byl vždy považován za Karolínina přítele, byl zase ve skutečnosti zamilován do Elsy. Bigamní Amyas Crale tak vlastně překážel oběma.

I jinak se jedná o psychologicky prokreslený a velmi zajímavý román, na jehož základě by se dala vytvořit i určitá typologii osobností podle Agathy Christieové. Filip je typem bodrého byznysmena, zbohatlého, ale současně spojeného jen s poněkud přízemními aktivitami. Meredith naopak představuje typ unaveného pecivála, kterému je btratrovo neúnavné vydělávání peněz úplně cizí. Elsa by se trochu hrubě dala označit za typ rozmazleného spratka, zvyklého mít vždy vše, čeho se mu zachce. Nedospělá Angela, kterou její žárlivá sestra Karolína v útlém dětství připravila o oko, by mohla být typem ublíženého ufňukánka, i když ve skutečnosti jím není a reprezentuje spíš osobu, která svůj hendikep dokáže statečně překonávat. Její vychovatelka Cecílie Williamsová každopádně představuje typ nerozmazleného vykonavatele povinností.

Sám mám leccos společného se všemi typy kromě prvního a posledního. Nejvíc mě však zasáhlo konstatování Cecílie Williamsové ohledně dcery Crayleových, která po letech zjišťuje pravdu o konci příběhu svých rodičů. Někdejší guvernantka je přesvědčena o tom, že Karolína svého muže opravdu zabila, a přesto – či právě proto – trvá na tom, aby jí Poirot řekl tuto hořkou pravdu: „Medikamenty ulevující od bolesti jsou škodlivé. Člověk musí mít kuráž čelit skutečnosti. Bez takové odvahy nemá život smysl. Lidé, kteří nám způsobí největší škodu, jsou ti, kteří nás chrání před skutečností.“

Neříkám, že bych např. poslední větu podepsal, ale faktem je, že v dětství ode mě byla skutečnost hlavních životních zkušeností (s bolestí, nemocí, umíráním, smrtí…) zpravidla vzdalována a že mi to nikterak neprospělo.