„Pod cypřišem temným ať spočinu“

Agatha Christieová jako názvy svých románů ráda používal útržků citátů, a to zvláště také ze svého oblíbeného Shakespeara. V případě „Temného cypřiše“ (1940) jí byl inspirací verš z „Večera tříkrálového“: „Tak už pojď, jen pojď, smrti má / pod cypřišem temným ať spočinu…“ 

To by snad dávalo logiku ve vztahu k nemocné a posléze mrtvé paní Welmanové, ale už menší ve vztahu k „hlavní“ mrtvé z tohoto románu, Mary Gerrardové, která nebyla žádná shakespearovská intelektuálka, ale spíš prostá venkovská dívka, byť její původ byl obestřen tajemstvím. Svým způsobem zde působí sympatičtější než jiné hlavní postavy včetně ústřední hrdinky a své rivalky Elinor Carlislové.

„Temný cypřiš“ je velmi „ženským“ příběhem, jehož zápletka se netýká jen zločinu, ale i srdečních záležitostí, přičemž je konstruována s roztomilou nelogičností. Elinor Carlislové se na jejím začátku nachází v neuspokojivé situaci asymetrického milostného vztahu se svým nepřímým bratrancem Roderickem Welmanem, kterého vášnivě miluje, zatímco jeho vztah k ní je mnohem méně vřelý. Na konci románu pak nastává happyend v podobě rýsujícího se vztahu mezi „novou“ (obvinění z vraždy zbavenou) Elinor Carlislovou a doktorem Peterem Lordem, v němž tentokrát hrdinka může být šťastná, přestože (či protože) jde opět o vztah asymetrický, v němž Peter Elinor vážnivě miluje, zatímco její vztah k němu je mnohem méně vřelý…

Komu už jsou bližší spíš temné stránky života než milostné peripetie mladých lidí, může ocenit vylíčení dramatu staré paní Welmanové. Ta dožívá v jakémsi soukromém hospicu, na půli těla paralyzovaná mrtvicí a bezmocně čekající na její další úder. (Filmování příslušního dílu poirotovského televizního seriálu probíhalo opravdu v hospicu a memoáry Davida Sucheta obsahují dojemné líčení, jak jeho klientům přínášel radost svými návštěvami v kostýmu Poirota.)

Laura Welmanová je ovšem velmi bohatá a možnost blížícího se dědictví působí na neradostné stránky lidské povahy (což je nutno ve vztahu k eutanazii též brát v potaz). Vlastně ani není příliš překvapivé, že její příbuzní – Elinor a Roderick – mezi sebou o eutanazii hovoří bez zábran. Jediný, kdo ji nechce, je samotná paní Welmanová. Zde je jistě dobrý autorčitn postřeh, že i když pacienti na toto téma mluví, ve skutečnosti své žádosti o ukončení utrpení nemyslí vážně a v hloubi duše stále doufají v uzdravení. Z tohoto důvodu ovšem paní Welmanová propásla možnost napsat včas závěť.

Ironicky vyznívá klíčová úvodní scéna románu, v níž Elinor a Roderick dostávají anonymní dopis od někoho, kdo je varuje, že by o své dědictví mohli přijít, a v jeho důsledku se rozhodují jet starou dámu po delší době navštívit – „abychom ochránili své zájmy a protože máme našeho starouška rádi!“. Poněkud bizarní je i jejich předcházející rozhovor, v němž Roderick „biblicky“ říká, že Elinor je jako lilie polní – čímž myslí jen to, že má dost prostředků k životu, aniž by musela pracovat.

Je ironií, že jakmile oba přijedou do sídla staré dámy, Roderick se tam vzápětí na první pohled bláznivě zamiluje právě do Mary Gerrardové, která je onou osobou, která jej a Elinor hrozí připravit o dědictví. Autorka musela znát kus mužské psychologie, protože tuto scénu dokázala vylíčit velmi přesvědčivě. Roderick si „láskou“ k Mary rozbíjí vše, na čem mu v životě záleží, ale nedokáže si pomoci: dívčí krása jej prostě proti jeho vůli vzala za srdce a zcela zotročila. Svobodu mu přinese až Maryina násilná smrt, ale to už je zase pozdě ve vztahu k Elinor…

Druhá část románu se do značné míry odehrává v atraktivním prostředí soudní síně, v níž se Poirot angažuje na žádost dr. Lorda a je vlastně tím jediným, kdo stojí mezi Elinor a očekávaným rozsudkem smrti. Elinor je sice nevinná (a Poirot pochopitelně v poslední chvíli odhalí skutečného pachatele), hájí se však s podivnou apatičností, jako kdyby rozsudek předem přijímala.

V tomto ohledu, psychologicky rovněž velice zajímavém, je označena za „hádanku“. Opravdu se cítí být v jistém smyslu vinná (protože Mary nenáviděla a její smrt si přála). A opravdu existují lidé tohoto druhu, jejichž svědomí je v tom či onom výjimečně citlivé. Amerického prezidenta Cartera se například kdysi ptali, jestli byl někdy nevěrný své manželce. Mohl s čistým svědomím odpovědět záporně, ale místo toho řekl, že sice ne, že však v srdci cítil pokušení…