Křesťanský čtenář má někdy s poirotovkami kříž, což v plné míře platí i o poslední z nich, „Oponě“ (1975), v níž velký detektiv umírá smrtí, kterou lze stěží označit za bohabojnou. Spisovatelka Roseanne T. Sullivanová o tom napsala pozoruhodný článek s podtitulkem „Plakala jsem, ale ne z důvodů, které byste si mohli myslet“ (https://dappledthings.org/9254/its-curtains-for-poirot-i-wept-but-not-for-the-reasons-you-might-think/). Plakala ne proto, že detektiv umírá, ale nad hrozbou pekla, která by se v reálu nad tímto mužem vznášela.
Ti, kdo se „Oponu“ třeba teprve chystají číst, by teď neměli číst tento článek, ve kterém jim budu muset prozradit pointu, zkazit požitek z četby a snad i zabránit ve zformulování vlastních dojmů a závěrů.
Vylíčím zde však jen konec životní dráhy románového, popř. filmového Poirota, který za velikou cenu zvítězil i nad svým posledním protivníkem, vrahem X, jehož identitu zde není třeba rozebírat. Poirotovi je dobře známá v tom smyslu, že stopy X vedou už v minulosti od jedné vraždy ke druhé, a ani nyní, v posledním případu odehrávajícím se v penzionu v někdejším styleském sídle, tomu není jinak; jiná věc však je, že jsou páchány tak zvláštním způsobem, že je proti nim právo krátké. Belgičan tedy bere „trest“ do vlastních rukou a stává se nejen vyšetřovatelem, ale i soudcem a katem. (Biblické tápání autorky zde představuje skutečnost, že X je nakonec Poirotem zastřelen takovým způsobem, že rána připomíná „Kainovo znamení“ – i když to je v Bibli znamením toho, že vrah nesmí být zabit!)
Než se vrátím k tomuto klíčovému momentu, je třeba věnovat aspoň pár slov Hastingsovi, který zde víc než než v předešlých případech hraje jen roli pouhého Poirotova nástroje, neinformovaného ani o identitě X, ani o Poirotově skutečném zdravotním stavu, fyzických možnostech a úmyslech. Román je svým způsobem silně sentimentální, protože se v něm Hastings s Poirotem naposled setkává na stejném místě, na kterém kdysi řešili svůj první společný případ, tedy ve Styles. Hastings navíc nedávno ovdověl, je zdrcený svou bolestí a ještě ke všemu má problémy se svou tajemnou dcerou Judit, která ve Styles rovněž přebývá jako pomocnice (nebo i něco víc) známého vědce. Hastings se, aniž by si toho byl sebeméně vědom, nechá zlověstným X vyprovokovat k vraždě Juditina domnělého svůdce. Poirot však v tomto případě dokáže včas zasáhnout a Hastingsovu (!) zločinu zabránit. (V jiném případě však nezabrání Hastingsovu nevinnému, nezamýšlenému zásahu, kvůli kterému zemře nedopatřením jiná osoba, než která zavražděna být měla.)
Na úplném konci románu ještě Poirot těsně před smrtí píše Hastingsovi dopis, v němž teprve vysvětluje všechny okolnosti styleského případu č. 2. Ani zde ještě nechybí citově sentimentální rozměr – Poirotovo srdce krvácí pro jeho opuštěného přítele a Belgičan věnuje jednu ze svých posledních myšlenek návrhu, s kým by se ještě zachovalý Hastings mohl podruhé oženit…
Ale vraťme se již ke konci Belgičanovy profesní a životní dráhy. Poirot má nemocné srdce a je odkázán na příslušné léky, které však mohou konec nanejvýš oddálit. Přesto nemyslí na prvním místě na věčnost a na přípravu na ni, ale spíše je posedlý myšlenkou, že má co do činění s vrahem, na kterého je zákon krátký, a musí nějak zabránit dalším zločinům. Což nejde bez toho, že by sám odeslal X na onen svět…
Jeho myšlení ve vztahu k sobě samému je stejně pokřivené jako ve vztahu k vrahům v minulých případech. Je přesvědčen, že po zabití X by se stal nebezpečným, a proto musí zemřít. V televizním zpracování se proto po vykonání svého činu či zločinu místo léků, které navždy odkládá, chápe růžence. Zde i v knize je naznačena jeho prosba o odpuštění, ale možnost jejího vyslyšení je nejasná.
Kdyby vše záleželo na mě, dopřál bych Poirotovi smrt dobrého katolíka, za kterého se označoval. Tedy s knězem a se zaopatřením svátostmi. Knězem by u jeho smrtelné postele mohl být ideálně Chestertonův detektiv otec Brown, s nímž by si mohli rozumět. Agatha Christieová však tímto způsobem vůbec neuvažovala a podřídila Belgičanovy poslední chvíle zápletce, která možnost přijetí svátostí prakticky vylučovala. Postupovala samozřejmě i proti pravidlům detektivního žánru, která znemožňují setření hranice mezi detektivem a vrahem. Etická nejednoznačnost některých Poirotových případů zde dosahuje svého vrcholu.
Nechci však končit tak tragicky jako Roseanne Sullivanová. Jistou útěchu mi ve vztahu k Poirotovi skýtají vzpomínky Davida Sucheta, který byl sám křesťanským konvertitou. Ten pochopitelně svého hrdinu ani ve vztahu k „Oponě“ nezavrhuje, spíš zdůrazňuje jako jeho poslední slova prosbu o Boží odpuštění, byť zároveň akcentuje i Belgičanův zápas se strachem, že by mohl smíření s Bohem nedosáhnout. Nejistota donedávna vždy tak sebejistého detektiva je zřejmá i z románu. Trýznivá scéna jeho umírání vlastně představuje silné umělecké dílo.
2024 ©