Román „Třetí dívka“ (1966) patří k nejmilejším poirotovkám, protože vtipně vykresluje kontrast mezi Herculem Poirotem i Ariadne Oliverovou (alias Agathou Christieovou) na straně jedné a generací mládeže 60. let na straně druhé.
Vše je zosobněno hned v úvodním setkání Poirota s ušmudlaně působící dívkou Normou, kterou má Belgičan chuť hodit do vany. Dívka je naproti tomu konsternována jeho stářím, kvůli kterému se na něj nakonec rozhodne se svým problémem, zda nespáchala vraždu, ani neobrátit. Poirot ovšem s pomocí paní Oliverové uprchlou Normu stejně vypátrá a pokusí se jí pomoci, i když pro něj nemá žádnou přitažlivost a spíše jen zosobňuje problémy své generace (vztahové a s drogami).
Spisovatelka onu generační propast neabsolutizuje, vykresluje ji s humorem a vůči titulní hrdince („třetí dívce“ v bytě sdíleném třemi dívkami) chová spíš soucit. I její Poirot je schopen propast překračovat a dokonce nalézt mezi svými známými mladého doktora, jehož typem by Norma mohla být.
Podobný nadhled projevuje i paní Oliverová například ve chvíli, kdy se v jedné z nejkouzelnějších scén románu mění z detektivkářky v praktickou pátračku a zkouší stopovat dekorativního dlouhovlasého mladíka a Normina partnera „Páva“. Ariadne Oliverová ovšem na závěr svého dobrodružství od Páva či od někoho z jeho umělecké party obdrží úder do hlavy a i když šťastně přežije, tísnivý dojem z generace kontrakultury 60. let to v ní ani ve čtenáři jistě nerozptýlí.
V posledku nejde ani tak o to, zda Norma spáchala vraždu, anebo měla být sama obětí (i když čtenář samozřejmě může počítat s překvapivými rozuzleními). I když drogová zápletka není v díle Agathy Christieové nová a zápletky spojené s uměním „beat generation“ také nejsou zcela specifické, přece jen se krajina zločinu v 60. letech proměňuje, tak jako se proměňuje a de facto zaniká celá stará dobrá Anglie. I když Poirot i tentokrát prokáže své kvality, v této jemu cizí době už působí poněkud nepatřičně...
2024 ©