„Vražda v Mezopotámii“ z roku 1936 je kupodivu jedinou detektivkou, v níž Agatha Christieová využila svých dlouholetých zkušeností s mezopotamskými vykopávkami, načerpaných po boku jejího druhého manžela, archeologa Maxe Mallowana.
V tomto ohledu tedy zůstala zcela v rámci „reálně možného“, čímž jedna Poirotova cesta na území Iráku jistě je. Rozluštění mezopotamského případu už bohužel tak hodnověrné není, ale to nechť posoudí každý jeho čtenář sám. Každopádně by měl souhlasit s holdem Poirotovi, že by byl nejen dobrým detektivem, ale i archeologem, protože „umí dokonale poskládat věci z minulosti“.
Román je vyprávěn v první osobě zdravotní sestrou Amy Leatheranovou. Ta byla zvolena zřejmě proto, že jako neodborník může spíše nabídnout pohled na vykopávky přístupný běžnému čtenáři, než kdyby byl vypravěčem někdo z archeologů. A možná i spíš než samotná Christieová, kdyby psala ve třetí osobě, protože spisovatelka také nebyla jen pouhým laikem. Je ostatně zajímavé srovnat si obraz vykopávek v tomto románu a v její autobiografické knize Pověz mi, jak žijete. Román je pro obyčejného čtenáře jistě čtivější.:-)
Vzhledem k osobním zkušenostem spisovatelky s arabským a muslimským světem není překvapivé, že vůči němu neměla předsudky typické pro některé její kolegy (např. G. K. Chestertona). V závěru románu dokonce Poirot své obvyklé expozé uvádí islámskou basmalou Bismi’lláhi r-rahmáni r-rahím, byť s trochu zvláštním zdůvodněním, že jde o „větu, kterou Arabové říkají [mimo jiné předtím], než se vydávají na cestu“. Po nějakém despektu vůči islámu zde však každopádně není ani stopy.
Ve vztahu k náboženské identitě samotného Poirota je román zajímavý tím, že se v něm výslovně označuje za „praktikujícího katolíka“ (i když o jeho praktikování katolické víry se toho jinak moc dočíst nelze…). Činí tak ve chvíli, kdy ve svém závěrečném výkladu začíná zpochybňovat identitu jednoho z členů expedice, otce Lavignyho, u kterého se mu zdálo, že do své role kněze a řeholníka „nepasuje úplně věrohodně“.
Sestra Leatheranová ovšem může být za křesťanku pokládána jen stěží. Svědčí o tom její podivná, pro děj románu zcela bezvýznamná vzpomínka na spiritistické experimenty, při nichž "v nemocnici některá z nás děvčat dostala destičku a médium psalo opravdu nanejvýš podivuhodné věci".
Autorka knihu věnovala „mým mnoha přátelům archeologům v Iráku a Sýrii“, čímž je jistě potěšila. I když snad odhalení totožnosti vraha paní Leidnerové v někom vyvolá rozpaky, obraz jednotlivých postav a celé expedice dr. Leidnera je jinak velmi živý a zajímavý. Ani vyšetřující tým, v němž tentokrát roli Poirotova watsona hraje sestra Leatheranová, určitě nikoho nezklame - s výše zmíněnou výhradou ke spiritismu.
Z náboženského hlediska mě také trochu zarazila zmínka Amy Leatheranové o tom, že slovo „milénium“ chápe jako označení budoucí doby, kdy všechno bude dobré. Sekulárnější definici tisíciletého království Kristova (bez zmínky o Kristu) si lze jen těžko představit. Agatha Christieová dokázala psát i (výrazem Maxe Mallowana) „svaté detektivky“, ale ty jsou spíš nedetektivními povídkami s náboženským rozměrem. Jakýkoliv druh přítomnosti Krista v detektivním příběhu zřejmě není jednoduchý.
2024 ©