„Vánoce Hercula Poirota“ (1938) jsou dalším případem „záhady zamčeného pokoje“ (podobně jako jím byla např. i „Vražda v Mezopotámii“). Podobají se také „Schůzce se smrtí“, protože i v nich vystupuje starý tyran, který si sadisticky pohrává se svou rodinou.
Větvička vánočního stromku na obalu českého vydání klame, protože se nejedná o „vánoční“ román. Vánoc starý Simeon Lee jen zneužije k sezvání celé své rodiny, aby se mohl pobavit psychickým terorem, který rozehraje vůči všem svým potomkům. Při té příležitosti ovšem dojde k jeho zavraždění, což jeden ze Simeonových synů svérázně komentuje slovy o Božích mlýnech, které melou pomalu, ale jistě.
Jedná se o Davida Leeho, muže, který žije v minulosti, v dobách své nebožky matky, kterou její manžel do jisté míry utýral. Dalšími syny jsou podle známého, u Christieové častého vzorce věrný, doma zůstávající Alfred Lee a „marnotratný syn“ (jen ve smyslu navrátilce, který si řekl, že „tučné tele na uvítanou by byla báječná změna“) Harry Lee, jakož i rozhazovačný politik George Lee. Možný vtip spočívá v tom, že stařec měl podle vlastních slov i další syny z nemanželského lože. Podivnou postavou, která působí krutě a pomstychtivě, i když katolicky vzývá Matku Boží, je mladá Španělska, která přichází jako starcova vnučka.
Vraha zde neprozradím (jen snad řeknu, že pro ty, kdo už znají triky Agathy Christieové, je jeho odhalení poměrně snadné), ale musím zmínit jeho strašný poslední výkřik ve chvíli, kdy je Poirotem odhalen. Jde o přání, aby duše Simeona Leeho „shnila v pekle“. Předtím už starce obviní z ďábelské pýchy; ta je však charaktická především pro vrahy.
2024 ©