Z rubriky „Literatura“ na svém blogu jsem jako zvláštní kategorii vyčlenil literaturu detektivní, protože právě detektivky pro mne odedávna jsou hlavní (ne nutně jen) oddechovou četbou a poslední dobou jsem se věnoval i systematičtějšímu promýšlení tohoto žánru a jeho možnému nahlížení z duchovního či teologického hlediska.
Toto téma je mou parketou spíš jen ve vztahu k anglickým detektivkám. V rámci francouzské literatury, výrazně poznamenané tradicí sekularismu či laicismu, se mu lze ovšem věnovat jen s obtížemi, a tak i v rámci mého dnešního blogování zůstane jen na okraji. Můj vztah k francouzské literatuře je dost ambivalentní: vážím si autorů, jejichž texty mají hlubokou duchovní dimenzi (Péguyho, Mauriaka, Claudela aj.), ale pro celek francouzského písemnictví posledních dvou století se mi zdá být typická spíš určitá dvourozměrnost.
To platí i o francouzském roman de détection. Jistě i z tohoto důvodu byly u nás i v době komunismu francouzské detektivky režimem bezproblémově vydávány, zatímco např. Chestertonovy detektivky s otcem Brownem směly vyjít jen v roce 1968 a např. detektivky Ellis Petersové s bratrem Cadfaelem tuším dokonce až po roce 1989, i když tato autorka měla nesmírné zásluhy o popularizaci české klasické a jiné literatury ve Velké Británii.
Mohlo by se také zdát, že franouzští spisovatelé, kteří nezplodili žádného Sherlocka Holmese, Hercula Poirota ani slečnu Marplovou, nesehráli v dějinách žánru zdaleka tak významnou roli jako Britové. To nicméně není pravda ve vztahu k jeho počátkům, spojeným s Emilem Gaboriauem. který už v roce 1866 v Případu vdovy Lerougeové uvedl na scénu soukromého detektiva Tabareta, první literární postavu tohoto druhu a ve vztahu k Herculu Poirotovi téměř až jeho předobraz.
Na přelomu století napsal dvě detektivky dokonce i Jules Verne, u nás neporovnatelně známější než Gaboriau, ale jeho literárních kvalit nedosahující. Drama v Livonsku pojal zcela po verneovsku jako zeměpisné poučování Francouzů o krajích pro ně odlehlých, žel velmi nezasvěcené a politicky naivní – v carském Livonsku (dnešním Lotyšsku a Estonsko) nežili podle něj žádní Rusy podmanění Lotyšové a Estonci, ale probíhal v něm jen zápas mezi úřady podporovaným „slovanským živlem“ a Němci, ve kterém sympatie francouzského autora samozřejmě patřily „slovanské“ straně. Už z tohoto úhlu pohledu mohl čtenář předem vytušit, že vrahem zřejmě nebude Rus, ale Němec... Jedinou zápletku představuje justiční omyl spojený s mylnou identifikací ruského pachatele, který pak zdánlivě spáchá sebevraždu. V pointě, v žánru verneovek nebývale náboženské, se pak objevuje na scéně pravoslavný kněz, kterému se skutečný, dvojnásobný vrah před svou smrtí nejen vyzpovídal, ale také mu předal písemné doznání, které popovi umožnilo neprávem obviněného očistit nejen z vraždy, ale i z toho, že si sám sáhl na život. Z hlediska detektivního žánru je ovšem poněkud tristní, že k identifikaci vraha nevede žádné pátrání, ale jen deus ex machina v podobě jeho onemocnění a předsmrtného doznání. Bratři Kipové mají zase typicky verneovskou „vědeckou“ pointu, v níž rehabilitaci nevinně odsouzených a usvědčení skutečných pachatelů umožní objevení jejich obrazu na sítnici zavražděného na jeho náhodně pořízené fotografii...
Dalo by se leccos říci i o Francii první poloviny dvacátého století, kdy ve dvacátých letech vznikla ediční řada Le Masque a ve čtyřicátých letech se objevila patnáctidílná sága Les Nouveaux Mystères de Paris a začala vycházet ediční řada Série noire. Francouzské detektivkáře této doby však moc načtené nemám, a tak hned přejdu k těm z druhé polovině dvacátého století, z nichž jsem se v českých překladech mohl seznámit například s Claudem Avelinem (Abonenttrati U) či Alainem Demouzonem (Sbohem, La Jollo). Jako výtečně vypointovanou však oceňuji především detektivku autorské dvojice Pierrre Boileau a Thomas Narcejac Poslední stránka deníku, na kterou se chci v tomto článku zaměřit.
Jde o příběh odehrávající se v luxusním domově pro bohaté duchodce. To je jistě prostředí běžnému českému čtenáři dost vzdálené, leč v detektivním žánru docela populární (na blogu už jsem se kdysi věnoval Domu u kanálu Agathy Christie, kde se vraždy odehrávají ve stejném prostředí jako v Poslední stránce deníku). Také trik s deníkem má svou obdobu u Agathy Christie, která formy deníkového vyprávění v první osobě, na posledních stránkách doplněné pointou celé detektivky, využila například ve Vraždě Rogera Ackroyda.
S křesťanstvím nemá příběh vypravěče, spisovatele na odpočinku Michela Herboise, společného prakticky nic. Poslední stránka deníku se však po této stránce výrazně líší například od známých detektivek s komisařem Maigretem, které se jakémukoliv náboženskému rozměru obloukem vyhýbají a navíc jsou někdy až nechutné náznaky záliby jejich autora Georgese Simenona v perverzní prostopášnosti. Herboise také není žádný anděl a jeho smýšlení je smýšlením ryze sekulárního člověka, který si otázky ohledně posledního určení člověka vůbec neklade; žádné křečovité vyhýbání se náboženským reáliím však v Poslední stránce deníku není.
Jde o příběh, který se odehrává v době poměrně nedávné (cca před čtyřiceti lety) a do jisté míry odráží postmoderní religiozitu dnešní doby. V Herboisově penziónu ji ztělesňuje „otec (!) Dominik“, který se vydává za Gándhího žáka, rád vysvětluje pojmy jako „karma“ a „óm“ a pořádá pro své důchodcovské vrstevníky přednášky, které oni navštěvují jen proto, že se tím „zabije čas“.
Pro Michela Herboise už je však existence spojená jen se zabíjením času nesnesitelná. Je na světě sám: manželka Arletta jej už dávno opustila, syn také už dávno zemřel a jediný příbuzný, vnuk José Herboise, zmizel kdesi na opačném konci světa. Spisovatel sepíše závěť v jeho prospěch – protože tak jako tak nemá, komu jinému by svůj majetek odkázal – a přemýšlí o tom, jak se „po špičkách ztratí z parády“. Což je eufemismus pro sebevraždu, kterou chce podle svého deníku spáchat připraveným jedem.
Není nevěřící, ale ani věřící. Chodí na mši, protože to v penziónu patří k „dobrému tónu“. Ve vztahu k Bohu neříká ani „ano“, ani „ne“, ale „možná“ – s tím, že ve skutečnosti neřeší otázky spojené s Bohem, ale jen spojené se svou prázdnou existencí, které už má plné zuby.
Aby vůbec děj románu mohl nějak pokračovat, musí přijít něco, co Herboise z tohoto stavu prázdnoty vytrhne. Bylo by naivní čekat, že mu francouzští detektivkáři dopřejí nějaké dobrodružství ducha, i když to, co v knize přichází, je rozhodně méně pravděpodobné: Šestasedmdesátiletý Herboise začíná prožívat zamilovanost k nové spolubydlící, Lucile Rouvreové. Tato na tamější poměry ještě relativně mladá, šarmantní a zřejmě ještě „něco užít“ toužící žena přichází do penzionátu se svým manželem, invalidou téměř neschopným pohybu.
Brzy se začne rozvíjet vztah mezi ní a Herboisem, z její strany cizoložný, z jeho spíše romantický. A oba Herboisovi dlouholetí společníci od stolu ve společné jídelně, u kterého příchod paní Rouvreové způsobil bouři ve sklenici vody, jsou zanedlouho mrtví. Jeden z nich kdysi byl, jak Herboise vypátrá, Luciliným prvním manželem, který jí zjevně při novém setkání po mnoha letech působil velké problémy, druhý zase nejspíš něco zjistil o okolnostech jeho smrti. V obou případech šlo zdánlivě o nešťastné náhody, ale Herboise ví svoje – zvláště poté, co v důsledku další nešťastné náhody umírá starý Rouvre...
Jeho romantický vztah s tajemnou Lucile zprvu pokračuje, ale nakonec se jej Michel rozhoduje ukončit a odejít do jiného penziónu. Dřív než tak může učinit, je nalezen otrávený. Dokonalý zločin se v tomto případě šťastnou náhodou nepodaří a Herboise přežije, nemá však sebemenší šanci komukoliv vysvětlit, že nešlo o pokus o sebevraždu. Vrah totiž nechal policii najít první stránky jeho deníku, v níž o sebevraždě uvažoval, a ještě použil jed, který měl tenkrát Michel připraven.
Zdánlivě vše končí dobře, protože starý spisovatel znovu nalézá sám sebe a vrhá se do psaní románu, inspirovaného novými osobními prožitky. V této situaci jeho deník končí a přichází už jen jeho „poslední stránka“, tj. ve třetí osobě připsaný epilog.
V něm se čtenář dozvídá, že vražednicí nebyla paní Rouvreová, ale cynická zdravotní sestra, které za aranžování „nešťastných náhod“ v penzionátu platili tučnou provizi dědicové zabitých nešťastníků, k nimž patřili i oba Herboisovi společníci od stolu (nikoliv však pan Rouvre, který opravdu zemřel v důsledku nešťastné náhody). Člověk si v dnešní době, kdy jsou právě ti nejzranitelnější v různých nemocnicích a sociálhích ústavech mnohdy vydáni na pospas těm, jejichž přístup není vůbec lidský, vražedné monstrum typu sesty Klementýny dokáže snadno představit, stejně jako cynické příbuzné typu Herboisova vnuka, který v posledních větách románu naléhá na Klementýnu, aby svůj neúspěšný pokus o otrávení jeho dědečka rychle zopakovala úspěšněji...
Rozuzlení je z hlediska detektivního žánru zdařilé. Nemyslím ale, že by se poselství knihy dalo shrnout tak jednoduše, jak jsem si přečetl v anotaci českého televizního filmu, který byl na motivy románu natočen („vztyčený prst nad nedostatkem důvěry v lásce“). Pravdou nicméně je, že autoři knihy v ní na jednom místě mají jakési Michelovo sebeobviňování, že vlastně Lucile záměrně ublížil v bezděčné snaze potrestat v jiné ženě svou manželku, která ublížila jemu. Takováto pointa by se mi však zdála být dost plytká. Ostatně za zápornou hrdinku ubližující svému manželovi by se v knize dala označit nejen Arletta Herboisová, ale i Lucile Rouvreová. Na druhou stranu v románu, který postrádá (nebo jen nedostatečně nadhazuje) duchovní rozměr, možná nakonec ani nemůže být jiná než povrchní pointa spojená s „láskou“. Podíváme-li se například do moderní české beletrie, najdeme v ní takto nehlubokých knih zaměřených výhradně jen na lidské vztahy dvanáct do tuctu...