I když se v tomto článku budu zabývat knihou „Vraždy podle abecedy“, na jeho počátku učiním zmínku i o stejnojmenném díle poirotovského televizního seriálu. Podle knihy Davida Sucheta „Poirot a já“ šlo totiž o Suchetův oblíbený případ. Poirotův filmový představitel jej představuje takto:
„Pachatel v tomto příběhu vraždy oznamuje, ještě než je spáchá, a to v dopisech adresovaných Poirotovi a podepsaných písmeny ,ABC‘. První oběť zavraždil v Andoveru v Hampshiru, druhou v Bexhillu v Sussexu, třetí v Churstonu v Devonu a čtvrtou se chystá zabít v Doncasteru v jižním Yorkshiru, tomu je ale Poirot odhodlán zabránit. U těla oběti je vždy nalezen abecedně řazený železniční jízdní řád. Příběh původně vycházel na pokračování v anglickém deníku Daily Express, v románové podobě se pak objevil v Británii i ve Spojených státech v prvních týdnech roku 1936. Zaujal natolik, že se okamžitě stal světovým hitem. […] Na začátku [televizního] příběhu se Hastings vrací z cesty k deltě Orinoka ve Venezuele a jako dárek přiváží Poirotovi vycpaného krokodýla. Když do Whitehaven Mansions dorazí první dopis s podpisem ,ABC‘, vidíme krokodýla ne zrovna šikovně postaveného na příborníku.“
V románu se samozřejmě krokodýl nevyskytoval, ale dočasný návrat kapitána Hastingse po Poirotův bok jeho stoupence jistě potěšil. Autorka k němu sáhla i přes nutnost koncipovat román podvojně, se střídáním kapitol „z osobních vzpomínek kapitána Arthura Hastingse“ a z jiného zdroje. Alternativní dějová linie se týká (skutečného či domnělého) sériového vraha s iniciálami A.B.C., o němž Suchet ze svého úhlu pohledu dodává:
„Všichni herci ve filmu byli ohromní, zvláště Donald Sumpter jako obchodní cestující s dámskými punčochami Alexander Bonaparte Cust, hlavní podezřelý celého případu. Svoji scénu s Donaldem ve vězeňské cele považuji za zlatý hřeb všech filmů s Poirotem, které jsem natočil.“
Román se vlastně dost svérázně (ale v nejlepší tradici „dvojího zvratu“ na konci) rozpadá do dvou částí, z nichž první je věnována honičce Poirota a inspektora Jappa po stopách A. B. Custa a druhá v samotném závěru otázce, zda je konečně dopadený Cust opravdu oním sériovým vrahem. (Pokud je jim někdo úplně jiný a čtenáři ne zcela neznámý, tak Poirot s policií svou snahu zabránit dalším vraždám nezvládli zrovna dobře…)
Vše se týká především psychologie vraha a toho, zda Cust odpovídá psychologickému portrétu sestavenému na základě vyšetřování. Proto je také tak důležitá ona vězeňská konfrontace Poirota a A.B.C. V této detektivce (a ještě více v některých pozdějších) se lze ovšem jen těžko ubránit dojmu, zda si vlastně Agatha Christieová z psychologů a psychiatrů s jejich žargonem o obsesích, mániích, komplexech apod. spíš než co jiného nestřílí.
Jinak bych zde nechtěl prozradit víc než to, že se Poirotovi žádnému ze zločinů zabránit nepodaří. A že až podivně pozdě dostane nápad, že velmi podstatný bod v psychologickém portrétu vraha představuje jeho svůdnická suverenita, s níž v Bexhillu dokázal v noci vylákat na pláž dívku se jménem začínajícím na B., aby ji tam mohl zavraždit. Jak už jsem se zmiňoval ve svém minulém blogu, podle Christieové ženy vždy letí na darebáky…
2024 ©