Proč byl zabit kněz?

V románu „Tragédie o třech dějstvích“ z roku 1935 se vše začíná odvíjet od večírku u známého herce, sira Charlese Cartwrighta. To, že se ve sklenici jednoho z hostů objevil jed (i když není jasné, jak se tam dostal), jistě čtenáře Agathy Christieové nepřekvapí. Jiná věc ale je, že šlo o sklenici dobrosrdečného anglikánského kněze Babbingtona, který rozhodně neměl žádného nepřítele. Ani sám Hercule Poirot, který byl také jedním z hostů, nemůže objevit ani stín možného osobního motivu. Mohlo snad jít o „ideový“ motiv v podobě nenávisti ke křesťanství?

Anglikánská církev je v některých románech královny detektivek (každému se asi v dané souvislosti vybaví „Vražda na faře“) něčím jako součástí anglické krajiny. Zapadá do zobrazovaného prostředí přirozeně a nijak z něj nevybočuje. Křesťanství by ovšem vybočovat mělo, ale to je sotva možné v případě, že je do značné míry redukováno jen na své „přirozené“ prvky.

To, že souvisí především s tím, co (nebo kdo) se tomuto světu vymyká, postavy christieovského světa běžně nevnímají, nebo i rovnou popírají. V románu je zastoupen jednak tento bohorovný, jednak emocionálně negativní postoj k církvi. Postoj spojený s praktikovanou křesťanskou vírou je zastoupen snad jen v náznaku u lady Lytton Gorové, jejíž dcera Egg, reprezentantka přístupu, který zde označuji jako „bohorovný“, v knize říká:

„[Farář Babbington] byl opravdu docela zlatíčko. Připravoval mě na konfirmaci a tohle všechno. I když samozřejmě spousta těchto věcí jsou kecy, byl v tom opravdu dost sladký. Víte, pane Satterthwaite, já opravdu věřím v křesťanství – ne tak jako matka s modlitebními knížkami a ranními bohoslužbami a podobnými věcmi – ale inteligentně, jako v historickou záležitost… Církev je problém, ale křesťanství je O.K.“

Oproti této bohorovné „víře“ už opravdu působí přirozeněji postoj mladého revolucionáře Olivera Manderse, který při upomínce na Boha ze strany Babbingtona dokáže být aspoň zaražen, zatímco církev vnímá prostě jen jako něco, co jej štve – ani ne jako náboženské společenství, ale spíš jako instituce, kterou má spojenou s morálkou a moralizováním, což je pro něj zraňující vzhledem k jeho původu z nelegitimního vztahu rodičů. Pan Satterthwaite, z jehož úhlu pohledu je román částečně vyprávěn, v dost nepěkné pasáži postupně zjišťuje, že „neaglicky“ působící Oliver je Źid; Oliverův negativní postoj k tomu, co v jeho očích reprezentuje anglikánský duchovní, však nesouvisí se židovstvím, ale jen s výše zmíněnou moralistní rovinou.

I když se jeho možný „ideový“ motiv zdá být dost chabý, musel by být podezřelým č. 1, kdyby po Babbingtonově vraždě už nenásledovala žádná další. U druhé vraždy, jejíž obětí se ve druhém dějství stává psychiatr sir Bartholomew Strange, už však možné motivy jiných podezřelých (ne Olivera) nechybějí. Třetí oběť v „Tragédii o třech dějstvích“ představuje „klasika“ – žena (pacientka sira Bartholomewa), která se údajně chystala „něco říct“, načež byla navždy umlčena. (Geniálním trikem autorky však v tomto případě je, že ubohá paní de Rushbridgerová byla ve skutečnosti umlčena jen proto, aby se neukázalo, že nic nevěděla...)

Christieová bývá někdy obdivována za to, že ve svém pozdějším románu „Vraždy podle abecedy“ objevila pro detektivky téma sériové vraždy. Ve skutečnosti se však o sériového vraha jedná i v „Tragédii o třech dějstvích“ (tři zločiny jistě jsou série). Paradoxní rozdíl spočívá jen v tom, že v této knize – která má co do činění s psychiatrií a odhalený pachatel se v ní posléze (alespoň v americké verzi románu) zblázní! –od počátku nikdo nepředpokládá, že by šlo o iracionální činy šílence.

Problém pojmu „sériová vražda“ ovšem spočívá právě v otázce, zda ve spojení s ním vyžadujeme šíleného zabijáka (v tom případě by neobstály ani „Vraždy podle abecedy“) či zda může jít jen o jeden „pravý“ zločin s reálným motivem kombinovaný s dalšími zločiny sloužícími jen k ukrytí identity vraha. V „Tragédii o třech dějstvích“ čtenáři i sám Poirot předpokládají, že jde o tento druhý případ, ale soustavně je mate skutečnost, že k vraždám faráře a psychiatra došlo ve „špatném pořadí“: jediný možný motiv vraždy mírumilovného duchovního se totiž zdá spočívat v tom, že by snad mohl něco vědět o „předešlém“ zločinu (který ovšem ve skutečnosti žádný nebyl). Autorka jde při absenci motivu k vraždě až tak daleko, že naznačuje možnost sebevraždy kněze, i když to jistě čtenářům na rozdíl od ní bude připadat absurdní…

Nakonec se ovšem čtenář dozvídá, že Babbington byl opravdu zavražděn, a může být ohromen vskutku neuhádnutelným a přesto v rámci logiky románu akceptovatelným důvodem jeho vraždy. (Ten zde ovšem neprozradím, protože tím bych prozradil vše.) Jinak ovšem autorka rozehrává i své obvyklé triky typu hlavní hrdinky (Egg) mezi dvěma muži (Oliverem a sirem Charlesem), z nichž z jednoho by se mohl případně vyklubat vrah.

Ve vztahu k tématu víry nelze nezmínit skutečnost, že jí Poirot ke konci románu přeje, aby své štěstí postavila na skále, čím však vůbec nemyslí Krista, ale jen lepšího z oněch dvou mužů. Ještě více zarážející je u „dobrého katolíka“ Poirota jeho „biblická“ výzva při Sherry Party: "Jezme, pijme, vždyť zítra zemřeme!"