Ve svém minulém článku rubriky věnované detektivní literatuře jsem psal o „Vraždě Rogera Ackroyda“. Po ní jako další v řadě románů s Poirotem následovala „Velká čtyřka“, tu bych však musel zařadit do rubriky o „nedetektivní“ literatuře, protože nejde o detektivku, ale spíš o něco na způsob humorného parodování thrilleru o boji s mocnou spikleneckou organizací usilující o světovládu. Po hastingsovském půstu v „Ackroydovi“ se čtenáři ve „Velké čtyřce“ znovu dočkali kapitána Hastingse v roli vypravěče a věrného přítele a pomocníka Hercula Poirota, který s jeho pomocí nad Velkou čtyřkou zvítězil. (Neodpustím si ještě malý vtípek či konstatování, že mnozí i dnes věří v existenci Velké čtyřky, která má neomezené možnosti a usiluje o ovládnutí světa, přičemž ovšem dovedou uvést jména jen dvou jejích členů, totiž Billa Gatese a George Söröse.:-))
„Velká čtyřka“ ani jinak do řady poirotovských románů Agathy Christieové nezapadá – spadala do doby poté, co byla Christieová, zničená smrtí matky a tím, že ji opustil manžel Archibald Christie, prakticky neschopná plnit úkoly spisovatelky. Ve své autobiografii přiznává, že jen díky pomoci Archieho bratra a svého přítele svým pracovním povinnostem dostála upravením již dříve publikovaných povídek do podoby „Velké čtyřky“. (Jen v epizodických příbězích o vraždě sběratele čínského porcelánu a o vraždě při šachové partii se ve „Velké čtyřce“ objevují detektivní motivy, přičemž by ovšem příslušné kapitoly vůbec nemusely být součástí celku románu.)
Celkově pátým poirotovským románem je „Záhada Modrého vlaku“ (1928), která také ještě stále spadá do oné krizové doby, kdy spisovatelku psaní ani nic jiného netěšilo. Jde o první román o záhadné „železniční“ vraždě (také ovšem inspirovaný již dříve publikovanou vlastní povídkou „Expres do Plymouthu“), na který později navázala ještě slavnější „Vražda v Orient-expresu“. V obou těchto románech dokonce vedle Poirota vystupuje i ještě jedna společná postava, průvodčí Pierre Michel.
„Záhada modrého vlaku“ je současně prvním poirotovským románem psaným er-formou, tedy ve třetí osobě bez vypravěče. Roli náhradního Hastingse, resp. Poirotova watsona, v ní sice je obsazena Katherine Greyovou, ta by se však do role vypravěčky nehodila (jednak nebyla zdaleka přítomna celému pátrání, jednak autorka nemohla potřebovat, aby měli čtenáři průběžný vhled do tajemství hrdinčina srdce...). Zajímavé je, že po této stránce se román od „Expresu do Plymouthu“ výrazně liší, protože vypravěčem povídky byl (v románu nevystupující) Hastings.
Mezi čtenáři Christieové „Záhada modrého vlaku“ nepatří k málo oblíbeným románům, ale autorka ji ráda neměla. Ve své autobiografii uvádí: „Opravdu nechápu, jak jsem tu nešťastnou knihu vůbec mohla napsat! Zpočátku jsem psala bez radosti, bez elánu. Měla jsem zápletku promyšlenou – konvenční zápletku, zčásti upravenou podle jiného mého příběhu. Věděla jsem, kam takříkajíc mířím, ale neměla jsem před očima místo děje a postavy mi neožívaly. Zoufale mne hnala touha, opravdu nutnost napsat další knihu a vydělat nějaké peníze. To byl okamžik, kdy jsem se z amatérky proměnila v profesionální spisovatelku. Vzala jsem na sebe břemeno profese, jež znamená psát, i když se vám psát nechce, i když se vám to, co píšete, příliš nelíbí a nepíšete to příliš dobře.“
Lze věřit tomu, že autorka opravdu neměla před očima místo děje, a to zejména v úvodní části knihy, která se odehrává v St. Mary Mead. Ve srovnání se stejnojmennou (a snad totožnou) vesnici, v níž ve zhruba stejné době zahájila svou detektivní kariéru slečna Marplová, je zde toto dějiště opravdu málo zajímavé a přesvědčivé. Naproti tomu prostředí jižní Francie, v níž se odehrává hlavní část děje, se mi nezdá být líčeno o nic méně přesvědčivě než podobné prostředí ve „Vraždě na golfové dráze“.
Postavy z Riviéry moc přesvědčivě nepůsobí, ale ty jsou koneckonců v románu jen epizodické. Hlavní okruhy postav jsou tři. Jeden z nich je spojen s americkým multimilionářem Rufusem Van Aldinem s tajemníkem Richardem Knightonem, Van Aldinovou dcerou Ruth se služkou Adou Masonovou, nevěrným manželem Derekem Ketteringem a milencem Armandem de la Roche; druhý s mafiánem a lupičem starožitností známým jako Markýz, řeckým starožitníkem Papopolousem a jeho roztomilou dcerou Ziou; třetí s postavami ze St. Mary Mead v čele s Katherine Greyovou.
Čtenář jistě už od začátku tuší, že obětí se stane Ruth Ketteringová, přičemž se on i Poirot budou muset potýkat s otázkou, zda motivy zločinu byly osobní, anebo čistě zištné. Vzhledem k tomu, že na počátku románu její otec Ruth zakoupí drahokam nevyčíslitelné hodnoty nazývaný Srdce ohně, přičemž unikne pistolníkům Markýze, kteří po něm pasou, je ale zápletka vlastně opravdu méně důmyslná než v jiných christieovkách. Lze předem uhádnout, že pachatelem bude nejspíš Markýz, i když není jasné, kdo se za tímto jménem skrývá. Jeho popis je krajně neuspokojivý – víme jen, že nosí na tváři masku (což v dnešní době působí opravdu vtipně…) a že má bílé vlasy, které jsou ale asi parukou, protože jinak nebudí dojem starce.
Christieová zároveň v knize rozehrává v detektivním románu nepatřičnou, ale pro ni charakteristickou a pro čtenáře možná i zajímavější vedlejší zápletku, která spočívá v otázce, zda si Katherine Greyová vezme Knightona, anebo Ketteringa. Ta druhá možnost je jistě kuriózní vzhledem k tomu, že Kettering má na začátku románu jak manželku, tak ještě i milenku (tanečnici Mirelle) a každopádně má daleko ke světci, zatímco Katherine je jednou z postav románu charakterizována právě jako světice.
Agatha Christieová ve svých detektivkách uvažovala vcelku světským způsobem, takže náboženské termíny, které v nich poměrně často používá, někdy působí zvláštně (a možná i zajímavě ze sociologického hlediska, protože umožňující poznávat právě proměny jejich užívání v době sekularizace). Zde je jím právě slovo „světice“, které se na začátku románu objevuje dvakrát po sobě.
Nejprve je použije Derek Kettering; když mu jeho tchán oznamuje, že své dceři doporučil rozvod, a Derek, rekapitulující dějiny svého nešťastného manželství, říká, že v době sňatku byla Ruth krásná „jako anděl nebo světice nebo něco, co sestoupilo z výklenku v kostele“. Není sice pochyb o tom, že Christieová měla smysl pro krásu křesťanského umění a tento příměr zde použila upřímně, současně však zaráží, že nikoliv ve smyslu odkazu k duchovní či alespoň duševní kráse.
Neméně zvláštní je i dialog, ve kterém dr. Harrison a jeho manželka při obědě v St. Mary Mead rozebírají štěstí, které potkalo jejich spoluobčanku Katherine Greyovou, dlouholetou pečovatelku o bohatou nemocnou dámu, která nyní po smrti své zaměstnavatelky zdědila její jmění. Paní Harrisonová vyjadřuje radost nad tím, že slečna Greyová získala tyto peníze, protože „ta dívka je světice“, na což Harrison odpovídá: „Vždycky jsem si představoval, že světci musí být obtížní lidé. Katherine Greyová je na světici příliš lidská.“ Představa, že světci jsou nelidští, je zarážející…
U Christieové ovšem nelze vždy s jistotou říci, které její dialogy jsou míněny vážně a které jen odrážejí pro ni charakteristický druh smyslu pro humor. Do druhé kategorie v „Záhadě Modrého vlaku“ dozajista patří rozhovor, ve kterém Poirot při vyslýchání nepravdomluvných svědků prohlašuje: „Vy si povídáte své lži a myslíte si, že to nikdo neví. Jsou ale dva lidé, kteří vědí. Jeden je le bon Dieu a ten druhý je Hercule Poirot.“
K vraždě v Modrém vlaku jedoucím na Riviéru dochází poté, co se v něm náhodně setkají dvě ženy, jež mají jen velmi málo společného: Ruth, sebestředná a nešťastná dcera multimilionáře, která se v době rozvratu svého manželství jede (pochopitelně se Srdcem ohně) setkat s „hrabětem“ de la Rochem, a Katherine, která si chce u moře trochu oddechnout po dlouhé službě u své bývalé zaměstnavatelky. Ruth ví, že se dopouští hlouposti, protože její setkání s milencem může těžce zkomplikovat zamýšlený rozvod, a s jakýchsi důvodů se s tím své spolucestující svěřuje. (Má sice s sebou služku Adu Masonovou, ovšem v anglických románech – s výjimkou knih P. G. Wodehouse – se nikdy nikdo bohatý se svými problémy nesvěřuje služebnictvu…). Žádná z žen netuší, že Modrým vlakem cestuje i Ruthin manžel Derek v doprovodu tanečnice Mirelle. A aby pozoruhodných cestujících nebylo málo, na palubě vlaku je i Hercule Poirot, s nímž se Katherine cestou také seznamuje.
Nedlouho před příjezdem do cílové destinace je Ruth zavražděna a drahokam uloupen. Další děj se vesměs odehrává na Riviéře, na kterou přijíždí i Van Aldin se svým tajemníkem Knightonem, aby učinil z Poirota svého soukromého vyšetřovatele.
Do Katherine se na Riviéře zamilovávají dva šarmantní muži – seriózně působící Knighton a lehkomyslný Kettering, který se kvůli ní rozchází s Mirelle. V této souvislosti zaznívá další prazvláštní náboženský výrok, když jedna z Katherininých přítelkyň ve vztahu k Derekovi Katherine říká: „Nejsi jeho obvyklý typ – právě naopak. Nu, předpokládám, že je to jako s náboženstvím – člověk to může v určitém věku chytit.“ (Překlad této pasáže je můj vlastní – v českém vydání je přeložena jen velmi volně a bez zmínky o náboženství.)
Dalším zajímavým (a mnohdy velmi smutným) motivem je v řadě christieovek židovská tematika. Zde tomu tak je v rozhovoru mezi otcem a dcerou Papopolousovými a Poirotem, v němž se náhle dozvídáme, že řecký starožitník je vlastně Žid. Stařec Poirotovi říká, že „naše rasa (!) nezapomíná“, a dává mu tip na Markýze na znamení toho, že nezapomněl na službu, kterou mu Poirot kdysi dávno prokázal.
V dané chvíli už je vlastně vše kromě identity Markýze jasné – s výjimkou ovšem otázky, čí náklonnost bude opětovat Katherine Greyová. Nebo otázky, zda jeden z jejích nápadníků (a který) není náhodou Markýz…
Člověk je jistě paradoxní bytostí i ve skutečnosti, nejen v románech, a tak asi není důvod spisovatelce vyčítat, že její vrahové nejsou jen nelidskými, bez skrupulí ubližujícími zločinci, ale současně i bezbrannými chlapci, kteří někdy končí na popravišti jen proto, že se nedokázali nezamilovat… Milenka může být buď spolupachatelkou, anebo nevinnou bytostí, která se ocitá v náručí velmi šarmantního muže, aniž by měla sebemenší tušení, že je to vrah.
Rozuzlení zápletky „Modrého vlaku“ zde nicméně uvádět nebudu, protože není notoricky známé a někdo třeba bude román teprve číst. Na závěr zmíním jen rozhovor, v němž Hercule Poirot v posledních řádcích knihy utěšuje jednu z jejích zklamaných postav, které se nedostalo partnerského vztahu, po němž toužila. Představují pěkný konec „železničního“ románu, protože Poirot používá metaforu vlaku pro život, který „jede“ stále dál a nikdy nás nenechá navždy spočinout u některého ze zklamání, které jsme v něm zažili. Belgičan vybízí k „víře ve vlak“ s tím, že „je to le bon Dieu, kdo jej řídí“.
2024 ©