První román s Herculem Poirotem aneb Sto let starý příběh jednoho imigranta

Před sto lety, v říjnu 1920, vyšel v Americe (ale až v následujícím roce v Anglii) první román s Herculem Poirotem. Agatha Christieová musela při čekání na jeho vyjítí projevit velkou trpělivost, protože o knihu napsanou v době, kdy za války pracovala v nemocniční rozdělovně léků, potenciální vydavatelé dlouho nejevili vůbec žádný zájem. Ale nakonec se Poirot na svou veleúspěšnou cestu za čtenáři vydal. Dnes není nepodstatné připomenout, že by k jeho zrození nikdy nedošlo, kdyby v místě bydliště Agathy Christieové nenašli útočiště imigranti z okupované Belgie. 

Spisovatelka o tom ve své autobiografii píše: „Žila u nás celá kolonie belgických uprchlíků, bydleli v torské farnosti. Když přijeli, kdekdo překypoval láskyplnou vlídností a účastí.“ Tak se nakonec i ona rozhodla, že jednomu z Belgičanů – ne ovšem někomu konkrétnímu – postaví literární pomník tím, že svým románovým detektivem učiní imigranta v Anglii z řad někdejších belgických policejních důstojníků. Belgičané byli v té době v Anglii populární a německá invaze do této malé, těžce zkoušené země dokonce představovala důvod vstupu Velké Británie do první světové války. (Člověk si jen klade otázku, proč nic podobného neplatilo ve vztahu k naší zemi o necelé čtvrtstoletí později...) Každopádně však příběh tohoto imigranta, který našel novou vlast a skvěle se v ní uplatnil, po sto letech působí jako nějaká trapně aktuální agitka.:-)

Za zrod Hercula Poirota tedy vděčíme událostem spojeným s první světovou válkou. Dnes nám to tak už nemusí připadat, ale půdorys oné první poirotovky, Záhadné události ve styleském sídle, byl pro ty, kdo tu dobu v Anglii prožívali, naprosto hodnověrný. Bohatá postarší majitelka styleského sídla, oddaná humanitárním aktivítám a podporující belgické uprchlíky, mezi nimiž se ve Styles objevuje i bývalý policejní důstojník, a její záhadné otrávení, do jehož vyšetřování se zkušený belgický expolicista zapojuje, to všechno působilo dost přirozeně. Jen o hodně mladší manžel zavražděné paní Ingelthorpové s hrozivým černým plnovousem může budit dojem nereálnosti, i když paradoxně právě jej Christieová podle svých memoárů popsala přesně podle muže, kterého spatřila v tramvaji, a to spolu se zavalitou srdečnou zahradnicí, které v románě dala jméno Evelyn Howardová.

Také další obyvatelé styleského zámku, kteří samozřejmě všichni museli patřit k potenciálním podezřelým, se rodili dost jednoduše a přirozeně jako rodinní příslušníci zavražděné ženy, kteří na ní byli finančně závislí a na vlastní nohy se mohli postavit jen jako její dědicové. A trumfové eso Agathy Christieové představovaly její znalosti z práce v lékárně, které jí umožnily přijít na vhodný jed a důmyslný způsob jeho použití vrahem.

Za další eso rodící se spisovatelky by se dal označit její osobitý humor, s nímž Poirota stvořila jako malého mužíčka s nabubřelým jménem Hercule(s) a jeho watsonem učinila neméně zábavného Hastingse. Ten též zcela přirozeně vyšel z válečné doby, protože se ve Styles u svého přítele, nevlastního syna posléze zavražděné paní Ingelthorpové, zotavoval ze zranění utrpěného na frontě. A jako správná komická postavička se hned současně zamiloval do obou přitažlivých žen, které v té době na styleském zámku žily.

Hastingsova nevraživost vůči doktoru Bauersteinovi, který se okázale přátelí s facinující Mary Cavendishovou, je za daných okolností dost přirozená. Bauerstein je však bohužel vylíčen jako mazaný Žid, který v Anglii podle všeho vyvíjí špionážní činnost ve prospěch Německa, takže už v prvním románu s Poirotem začíná smutná galerie antisemitsky působících postav, kterých je v díle Agathy Christieové bohužel nemálo. Spisovatelce lze však každopádně připsat k dobru alespoň to, že nikdy ze žádné z nich neudělala vraha.

Román o první vraždě ve Styles St. Mary (je třeba hned připomenout, že Styles je pak místem duelu mezi Poirotem a zločincem ještě jednou v poslední poirotovce Opona) je anglickou detektivkou klasického typu, z nějž si tak dobře dělal legraci Stephen Leacock. Ten ve svých Literárních poklescích humorně obdivuje Anglii, v níž se k vraždám nabízí mnohem lepší scenérie než za oceánem a mohou se tam v patřičné atmosféře odehrávat „na venkově, na nějakém starém venkovském zámku“.

Venkovského šlechtice, který podle Leacocka představuje ideální oběť, zde zastupuje John Cavendish, jenž ovšem není obětí, ale naopak mužem zatčeným pro podezření z vraždy, a místo leacockovského „postaršího gentlemana“ je zde obětí postarší lady. O to víc však první román s Poirotem odpovídá tomuto Leacockovu sarkasmu:

„Chceme ukázat, jak je ten Veliký detektiv báječný, jenže ho nemůžeme přimět, aby vyprávěl příběh sám. [...] Proto se dnes užívá té metody, že mu přidělíme jakýsi stín, společníka, takového chudáčka blbečka se srdcem plným obdivu, ale s prázdnou hlavou. Od té doby, co to Conan Doyle zavedl, když si vymyslel Sherlocka Holmese a Watsona, všichni ostatní ho kopírují. A tak příběh vypráví tahle druhořadá osoba. [...] Náš chudáček blbeček je vyprávěč k pohledání. Ať je čtenář sebetupější, může se utěšit alespoň tím, že blbeček je ještě tupější než on. Vlastně se dá říci, že blbeček zosobňuje ideálního, to jest nejhloupějšího čtenáře – takového čtenáře, který je záhadou naprosto zpitomnělý, a přece ji sleduje s napjatým zájmem.“

Hastings ve skutečnosti hraje v rozluštění styleské záhady klíčovou roli (i když jen bezděčně), ale o jeho „watsonovském“ rázu a o Poirotovi jako Velkém detektivovi není pochyb, stejně jako i inspektor Scotland Yardu James Japp navazuje na Doylovu lestradovskou tradici. Snad jediný nápadný rozdíl oproti Doylovi spočívá v tom, že Agatha Christieová jako žena neměla problém vybavit svého Poirota zájmem o citové záležitosti protagonistů jeho případů; Holmese by dozajista ani ve snu nenapadlo podřídit postup objasňování vraždy potřebě dát znovu dohromady Johna a Mary, jako to dělá Poirot ve Styles...

I jinak se ale Christieová posléze vydala svou vlastní cestou, na níž Poirota připravila i o jeho watsona. Už v průběhu psaní prvního románu začala podle svých memoárů uvažovat o tom, že se „zbaví“ Hastingse tím, že ho ožení. Záhadná událost ve styleském sídle končí výmluvným scénou v podobě Hastingsova povzdechu nad tím, že žádná z jeho dvou favoritek není pro něj, a Poirotovou replikou: „Nezoufejte, můj příteli. Možná spolu zase budeme někde pátrat, kdo ví? A pak –“