V žánru detektivek jsem obeznámen především se všemi případy Sherlocka Holmese, otce Browna a Hercula Poirota či Jane Marplové. Dříve než se však na tomto poli budu moci vrátit ke svému hlavnímu tématu anglické „klasiky“, musím dnes ještě ve druhém z úvodních článků po francouzské detektivce zmínit také americkou.
Angličtí a američtí detektivkáři sice bývají většinou v literárněhistorických přehledech pojednáváni současně, není však sporu o tom, že tradice britské a americké detektivky se liší. Ta první bývá ve své klasické podobě označována jako whodunit, což je zkomolená podoba otázky „Kdo to udělal?“ (Who has done it?), jež označuje příběh zločinu a pátrání po zločinci a jeho pohnutkách, v němž detektivové vycházejí především z dedukce. Pro americkou detektivku je naproti tomu charakteristická tzv. drsná (hard-boiled) škola, případně hybridní forma na pomezí klasického deduktivního pátrání a akčních dobrodružstvíadventures in deduction (dobrodružství s dedukcí). Za hlavní představitele těchto dvou podob detektivů bývají označováni Phil Marlowe a Ellery Queen. Ti však představují až poměrně pozdní podoby amerických románových detektivů, z nichž prvním byl Auguste Dupin.
V tomto svém „detektivkářském“ článku chci – stejně jako v předešlém – vzdát hold svému tátovi, po kterém jsem kromě mnoha jiných věcí zdědil lásku k detektivkám a knihovnu, v níž bylo zastoupeno snad vše podstatné, co z tohoto žánru v době komunismu v českých překladech vyšlo. Zásadní byla v tomto ohledu i doba uvolnění kulturní politiky ve druhé polovině šedesátých let, kdy u nás bylo možné vydat mnohé, co v předcházejících (ale i následujících) letech nevycházelo.
Roku 1967 vyšel i výbor z povídek Edgara Allana Poea Zlatý skarabeus, obsahující mj. povídku „Ukradený dopis“ z roku 1844, kterou sám Poe považoval za nejlepší ze svých příběhů s detektivem Dupinem.
Už z prvních řádků této povídky je zřejmé, že mladý Emil Hácha, který kdysi v jedné z prvních českých recenzí na A. C. Doyla označil tohoto autora za bezkonkurenčního tvůrce žánru a další detektivkáře jen za jeho „nohsledy“, se tak trochu mýlil. Ve skutečnosti byl totiž už samotný Doyle epigonem Poea. Ten mj. vytvořil nám všem důvěrně známý trojúhelník zahrnující Dupina jako geniálního amaterského detektiva, jeho „watsona“ a představitele oficiální policie, který by si bez svého neoficiálního poradce nevěděl rady. Nebýt toho, že v úvodní scéně vypravěč a jeho spolubydlící Dupin neočekávají příchod policisty na Baker Street, ale v pařížské Rue Dunot, čtenář by si je opravdu mohl s Watsonem a Holmesem zaměnit.
Také Poeův námět týkající se hledání skrýše, do níž vysoce postavený zločinec ukryl dopis kompromitující dámu a umožňující její vydírání, se později znovu objevuje i u A. C. Doyla i u Agathy Christie. Něco podobného platí i o jedinečné metodě, s níž Dupin policií marně hledaný úkryt dopisu nalezl: spočívá v jeho schopnosti vcítit se do mentality zločince a uvědomit si, jak by jednal na jeho místě. Tuto metodu později posunul na ještě vyšší úroveň Chesterton, jehož otec Brown je schopen nejen vcítění se do myšlenkových procesů zločince, ale i duchovního ztotožnění se se zločincem jako člověkem-hříšníkem...
Tátově sbírce detektivek vytvářené od šedesátých let dominují díla tehdejších současných amerických autorů, zatímco autoři doby mezi Poem a nástupem „drsné školy“ v ní moc zastoupeni nejsou. Jako svou nejpodstatnější mezeru ve vztahu k dějinám americké detektivky přiznávám to, že nemám přečtené žádné z děl autora píšícího pod jménem S. S. Van Dine, jehož díla česky vycházela už v době svého napsání v meziválečném období, potom však bylo jejich vydávání až do roku 1989 přerušeno.Van Dine je mi ovšem znám ze Škvoreckého doslovů k detektivkám ze šedesátých let či ze Škvoreckého Nápadů čtenáře detektivek, a tak jej zde mohu zmínit bez toho, že bych porušil ráz tohoto článku jako svého druhu „čtenářského deníku“.
Van Dine (vlastním jménem Williard Huntington Wright) se k detektivkám uchýlil v době svého nervového zhroucení z dvacátých let, kdy mu lékař zakázal „vážnou“ četbu. Tehdy stvořil svého pátrače Philo Vance, který jiné detektivy převyšuje hloubkou svého knižního vzdělání a encyklopedickými znalostmi, přičemž S. S. Van Dine je současně pseudonym autora a jméno Vanceova watsona.
Dnes již pozapomenutého Phila Vance nechám nicméně stranou, ostatně Van Dine se do dějin detektivek zapsal spíš vytvořením jakéhosi zákoníku detektivního žánru. Roku 1928 sepsal dvacet „paragrafů“, kterými by se jeho autoři měli řídit. Působí trochu moc dogmaticky a jejich důsledné dodržování by mj. bránilo i přesahům z pouhého řešení „logické záhady“ k hlubším rozměrům příběhů o zločinu. Smysl Van Dineova dvacetera však spočívá především v tom, že žádá spisovatele, aby se svými čtenáři hráli poctivou hru, nezatajovali jim stopy, nemátli je z hlediska zločinu bezvýznamnými zápletkami, neodhalovali zločince nelogickým způsobem typu šťastné náhody, neoznačovali v závěru za zloducha některou z okrajových či dokonce v předchozím příběhu ani nevystupujících postav apod.
Nyní však již přejdu k autorům, jejichž díla byla oceňována roku 1945 založenou organizací Mystery Writers of America nebo kteří se dokonce stali jejími předsedy. Z těch nyní letmo zmíním Rexe Stouta, Raymonda Chandlera, E. S. Gardnera a Elleryho Queena.
Rex Stout je autorem titulní povídky výboru z amerických detektivek Smrt přichází oknem, jenž u nás roku 1966 vyšel v oblíbené edici Napětí nakladatelství Naše vojsko. Jde o dobrý příklad stoutovské „klasiky“ s kuriózně nepohyblivým stotřicetikilovým detektivem a pěstitelem orchidejí Nerem Wolfem a jeho watsonem Archiem Goodwinem. Wolfe v ní rozlouskne oříšek v podobě dvou vražd (dávné a nové) maskovaných jako přirozená smrt v důsledku zápalu plic. Otevřeným oknem z názvu povídky přišla ovšem k nemocnému smrt v prvním případě, zatímco druhá z obětí byla zabita mnohem originálnějším způsobem, který by, nebýt Wolfa, dozajista zůstal neodhalen.
Stouta lze tedy ještě označit za představitele klasické detektivky, v níž soukromý detektiv má svého watsona a geniálním způsobem odhaluje způsob provedení zločinu a jeho pachatele. Raymond Chandler, nejznámější představitel drsné školy, z ní naproti tomu zachoval snad už jen to, že jeho Phil Marlowe je také soukromý detektiv. Je ovšem spíš takovým osamělým dříčem tohoto drsně vylíčeného řemesla, tragicky odcizeným uprostřed velkoměstské džungle Los Angeles, který se rozhodně neobejde bez pistole a i tak často dostává nakládačku. Zdá se být posledním čestným mužem v prostředí, které je tak zkorumpované a špinavé, že v něm pojem cti prakticky ztrácí smysl.
V jednom ze sedmi románů s Marlowem, Vysokém okně, česky vydaném roku 1969 v Odeonu, mne zaujala šachová metafora, kterou zde Chandler používá: Marlowe si v závěru přehrává Capablankovu partii, kterou charakterizuje slovy „krásná, chladná, nemilosrdná partie, ve své němé tvrdošíjnosti téměř hrůzná“. V Chandlerových knihách vlastně nejde ani tak o příslušné příběhy, jako spíš o autorovu hru s jazykem a uměleckými výrazovými prostředky. Autor přitom (trochu paradoxně vzhledem ke své ambici psát „vysokou“ literaturu) důsledně používá kalifornský slang.
Velmi obdivuji Hedu Margoliovou Kovályovou, že si v šedesátých letech, v nichž v Československu dostupnost takto zaměřených jazykových příruček musela být mizivá, s tímto oříškem poradila a postarala se i o český překlad Vysokého okna. Trošku povytahuji obočí jen nad tím, že v něm Marlowe používá zvolání „Panenko skákavá“, i když pravděpodobnost, že by až k uším losangeleského detektiva dolehla pověst mariánského poutního chrámu ve Skocích s jeho „panenkou skákavou“ neboli Pannou Marií Skokovskou je vskutku malá.:-) V souvislosti s Hedou Margoliovou, vdovou po jedné z obětí monstrprocesů padesátých let, však musím zmínit její pro mne důležitý detektivní román Nevina, inspirovaný Chandlerem, ale odehrávající se v Československu období stalinismu a představující svého druhu českou variantu drsné školy.
Gardnerův Perry Mason také operuje v Los Angeles stejně jako Chandlerův Marlowe, představuje však jakýsi kompromis mezi detektivní klasikou a drsnou školou. Je vlastně právním zástupcem spíše než detektivem. Jeho tvůrce Erle Stanley Gardner byl nejprve rváčem v duchu drsné školy a teprve potom mužem, který získal právnické vzdělání a věnoval se jak příslušné praxi, tak i psaní. Jeho zajímavou „nemasonovskou“ knihou je Soud posledního odvolání, česky vydaný roku 1968 v Orbisu, popisující přešetřování případů justičních omylů, na kterém se autor sám podílel.
Jako příklad detektivky s Perrym Masonem bych zde zmínil Případ prázdné plechovky, který v češtině roku 1979 vyšel v edici Spirála nakladatelství Československý spisovatel. Začíná jako klasická detektivka, v níž se seznamujeme s poměrně úzkým okruhem obyvatel jednoho losangeleského domu, kteří se stávají podezřelými ve chvíli, kdy v něm dojde k vraždě; jako klasická detektivka také končí, když je čtenářům odhalen pachatel patřící k tomuto úzkému okruhu, a přesto jistě pro většinu z nich překvapivý. Mezitím je ovšem celý příběh poněkud překombinován epizodou, při níž Perry Mason a Della Streetová svérázným způsobem pátrají v San Francisku, což by vydalo na námět k jiné knize.
Skutečnost, že Masonovým watsonem je žena, samozřejmě představuje hrubé porušení pravidel žánru stanovených Van Dinem. Případ prázdné plechovky působí obzvlášť dvojsmyslně ve vztahu k nejistotě čtenáře, zda si Perry Mason přeje mít v Delle jen sekretářku, anebo něco víc. Tato dvojznačnost má zřejmě svůj předobraz v životě samotného autora, který se po svém ovdovění na sklonku života oženil se svou dlouholetou sekretářkou Agnes Jean Bethellovou. Existuje i výklad, podle kterého jak reálný Gardner Bethellovou, tak románový Mason Streetovou potřebovali v roli sekretářky, takže nemohli zvolit variantu, který by rozbila status quo a zkomplikovala i možnost pokračování románové série...
V témže roce 1941, kdy Gardner napsal svůj Případ prázdné plechovky, byl v Americe založen slavný Ellery Queen's Mystery Magazine, který se posléze stal vůdčím periodikem detektivního žánru v USA podobně, jako se fiktivní Ellery Queen stal snad nejslavnějším americkým detektivem.
Ellery Queen představuje pseudonym, pod nímž psala autorská dvojice bratranců Frederika Dannaye a Manfreda B. Leeho, a současně jméno jejich sherlocka. O jeho rodinném původu se v detektivkách neříká nic víc než jen to, že jeho otcem (a zároveň watsonem, byť oproti Watsonovi dozajista schopnějším) je inspektor Richard Queen. To z Elleryho Queena už samo o sobě dělá oblíbenou postavu zábavných spekulací o životopisech fiktivních detektivů, rozvíjených Julianem Symonsem. Ten v knize Slavní detektivové píše, že „Ellery se zdá velice silně typem předčasně chytrého židovského intelektuála“.
Na základě detektivek z tátovy sbírky mohu jen stěží říci, nakolik mají Queenové něco společného i se židovskou vírou. Pár střípků, které komunistická cenzura přehlédla či tolerovala, se v něm nicméně objevuje. V první queenovské detektivce Zločin v Římském divadle jsem narazil na výrok inspektora Queena, který se zdá potvrzovat Symonsovu tezi, že Queenové jsou zřejmě židovská rodina přišlá do Spojených států v době pogromů ve východní Evropě. Otec a syn se zde baví o záhadných číslech, která si zavražděný Monte Field napsal do divadelního programu, a Richard používá obrat „kabalistické číslice na programu“. Ellery ovšem pronáší výroky odkazující třeba i současně k židovské a ke katolické víře. Ve Zločinu v Holandské nemocnici se objevuje věta: „,Miserere,‘ mumlal Ellery. ,A párkrát se pomodleme Kol Nidre...‘“
Vlastně se divím, že v letošní době rouškové nedošlo kromě jiných katastrof i k nárůstu zločinnosti. Zločin v Holandské nemocnici k tomu tak trochu poskytuje návod, protože pachatel v něm roušky – zde pochopitelně chirurgické – obratně využívá k tomu, aby se, jsa považován za operátora, dostal k pacientce čekající na operaci a zavraždil ji. Falešného doktora sice vidělo mnoho svědků, ale nikdo nemohl být schopen jej identifikovat...
I když už nejsem schopen zjistit, v jakém přesně věku jsem začal číst detektivky, zdá se, že jsem jimi opravdu téměř „odkojen“. Zločin v Holandské nemocnici vyšel spolu se dvěma dalšími romány pod názvem 3x Queen otec a syn v Odeonu roku 1984, kdy mi bylo mezi čtrnácti a patnácti, a tehdy jsem jej už ani nečetl, protože jsem si jej už dávno předtím sehnal ve starším slovenském překladu (vzpomínám si, že jeho poslední věta zněla: „Bola to fotokópia sobášneho listu“...).
O náboženském rozměru detektivek s Ellerym Queenem jsem se mohl něco dozvědět jen ze Škvoreckého doslovu k Přestupní stanici, jež vyšla v době pražského jara v edici Smaragd nakladatelství Mladá fronta (spolu s Napětím hlavní detektivkovou řadou). Josef Škvorecký v něm zmiňuje mj. queenovku Desetidenní údiv, v níž zločinec „v rámci své vražedné činnosti s rituální pečlivostí překročí přesně všech deset božích přikázání“. To by samozřejmě otevíralo bohaté možnosti k přemýšlení o vztahu mezi zločinem ve smyslu právním a hříchem ve smyslu duchovním, resp. o tom, že zločiny řešené v detektivkách jsou negací Boha. Bohužel však tato kniha v tátově sbírce chybí, i když v době komunismu vyšla (v rámci tehdejší kulturní politiky mohl být ovšem román obsahující náboženskou tematiku vydán jen v „náboženském“ nakladatelství Vyšehrad).
Na základě toho, co jsem četl, však ve vztahu ke queenovkám nemám pocit nějakého hlubšího duchovního rozměru a Ellery Queen se mi zdá být „předčasně chytrým židovským intelektuálem“ spíš jen naopak v tom smyslu, že rád pronáší přemoudřelé bonmoty, které jsou někdy nábožensky zajímavé a jindy nábožensky povážlivé (podle Zločinu v Holandské nemocnici rád říkával, že souhlasí s Kantem, „že čistý rozum je nejvyšším bohem lidské čeládky“), ale asi neznamenají o moc víc než jen hru se slovy.
Bohabojné židovství je ve světě amerických detektivek nutno hledat jinde. V tátově sbírce jsem je nalezl v románu Rabín v pátek zaspal, který roku 1969 (už pět let roky po vydání anglického originálu) vyšel v češtině v již zmíněné edici Smaragd. Jedná se o první příběh s rabínem Davidem Smallem, originálním pátračem, který se zrodil v mysli Harryho Kemelmana, amerického spisovatele pocházejícího z rodiny židovských přistěhovalců z Ruska. To má společné například s Bobem Dylanem, od kterého se ovšem zásadně liší tím, že zatímco pro Dylana je judaismus slučitelný s křesťanstvím (resp. s vírou v Ježíše), Kemelmanův rabi Small klade důraz naopak na hluboké rozdíly mezi oběma náboženstvími.
Uvedená skutečnost Davidu Smallovi nijak nebrání v tom, aby v románu Rabín v pátek zaspal navázal pozoruhodné přátelství s irským policistou katolické víry, šéfem místní policie ve městě Barnard’s Crossing Hughem Laniganem (americký seriál televizních zpracování Kemelmanových detektivek se dokonce jmenuje Laniganův rabín). Román mj. výslovně poukazuje na to, že v „puritánském“ americkém prostředí musela jak židovská, tak katolická menšina odedávna čelit velkým problémům a že i v současnosti jsou předsudky vůči oběma běžné, takže vzájemná blízkost mezi katolíkem a židem je už z tohoto důvodu logická. Ovšem současně i problematická, protože ve vztahu k přátelství mezi Laniganem a Smallem se mezi židobijci a katolíkobijci samozřejmě zrodí představa, že „policie je koupená od židů“... A to je přitom ještě Barnard’s Crossing líčen jako oáza relativní svobodomyslnosti, kterou v jinak puritánském Massachusetts založili ti, kteří s puritánským honem na čarodějnice, katolíky etc. nechtěli mít nic společného. (Což je ovšem úhel pohledu, který také může působit černobíle...)
I když se Hugh Lanigan nedá dost dobře srovnávat s nepříliš bystrým Watsonem, roli Sherlocka v této dvojici každopádně hraje David Small. Ten je stejně mladý a stejně chytrý jako Ellery Queen, liší se však od něj pokorou, s níž stále listuje starými svazky Talmudu a dává čtenáři najevo, že za úspěšné řešení obtížných problémů je třeba vzdát hold moudrosti židovské tradice, ne jeho osobním intelektuálním schopnostem. Na druhou stranu ovšem i u Elleryho Queena přicházívá jeho čtenářům a komentátorům na mysl postava talmudického učence, který příslušnými hermeneutickými metodami výkladu známých skutečností dospívá k odhalení toho, co je skryté (tedy i identity vraha). David Small Laniganovi výslovně říká:
„Studium Talmudu na nás mělo ohromný vliv. Naši velcí vzdělanci strávili celý život studiem Talmudu, a to ne proto, že by přesná interpretace Zákona měla vztah k jejich vlastním problémům – v mnoha případech se určité zákony staly mrtvou literou – ale poněvadž je toto studium fascinovalo jako duševní cvičení. Povzbuzovalo je k objevům nových myšlenek...“
Small se ovšem svou Talmudem vycvičenou myslí musí pustit právě do toho, co má vztah k jeho vlastním problémům. Hned od počátku knihy Rabín v pátek zaspal se ocitá uprostřed celého případu jako muž vystavený šerednému podezření, že dívku, jež byla nalezena mrtvá poblíž synagogy, sám zavraždil. Lanigan ve vinu bohabojného muže nevěří, ovšem jeden z jeho zkušených podřízených mu říká:
„Ať je to jak chce, trápení se ženskými může mít kdokoli. To je podle mého názoru to jediné, před čím ho jeho povolání nechrání. Člověk, který se dal na kněze nebo na rabína, by se asi nedopustil těch ostatních zločinů, jako je krádež, loupež, podvod nebo napadení. Něco takového by prostě neudělal. Peníze pro takového člověka nemají dost velkou cenu, nebo se dovedou lépe ovládat. Ale ženská? To se může stát každému..."
Většina mužských postav, třeba i jinak pozitivních, je v románu opravdu vykreslena tak, aby čtenář věřil, že by zločin pramenící z „trápení se ženskými“ klidně mohly spáchat... Čtenáři se to ovšem může zdát spíš sugestivní než důvěryhodné, protože dvojnásobná vražda milenky plus vlastního dítěte (zabitá dívka byla těhotná) se jistě ani od smilníka nedá jen tak očekávat, zejména ne jde-li o věřícího člověka, který ví, že své činy snad může utajit před světskou spravedlností, ale nikdy ne před Bohem.
Jeden z momentů, v nichž Small vykládá Laniganovi svou víru či náboženskou filosofii, nicméně může budit podezření, protože rabín výslovně říká, že v posmrtný soud nevěří... I když při této příležitosti poměrně přesvědčivě vysvětluje, proč by měl člověk konat dobro a ne zlo bez ohledu na to, zda věří v posmrtný život, Lanigan nad tím tak trochu kroutí hlavou, a z hlediska své profese právem. Ušlechtilá filosofie či etika – a v rabínově výkladu se opravdu zdá běžet spíš jen o toto než o náboženství – se asi ve chvílích lámání chleba mnohdy neukáže být dostatečně silnou zábranou.
Rabín pochopitelně vinen není a jeho Talmudem vytrénovaný mozek si naopak dokáže utřídit všechna fakta a učinit dedukce vedoucí k rozluštění případu a odhalení pravého pachatele. Schéma, na kterém je vystavěna hlavní „nekriminální“ zápletka románu – konflikt mezi konzervativním rabínem a jeho náboženskou obcí, jejíž předáci by dávali přednost rabínovi modernějšímu – však na mě působilo trochu divně. Jakkoliv rozumím Smallově, resp. Kemelmanově snaze vysvětlovat odlišnost židovství od křesťanství a rabína od kněze, mám za to, že i v rámci samotného judaismu existují různé interpretace a že ta smallovská není prosta moderního racionalismu.
Rabín Small například říká, že židovství představuje „kód etického chování“ spíše než víru v křesťanském smyslu, protože Bůh je v něm „z definice nepoznatelný“. Nejde mi zde o to, zda to tak je či není, ale o to, že výše citovaná slova by určitě byla blízká i osvícenským a poosvícenským racionalistům, o nichž historička náboženství Karen Armstrongová v knize Dějiny Boha právě ve spojení s americkou detektivkou konstatuje:
„Na ,mystérium‘ se od osvícenství pohlíží jako na něco, co je třeba vyjasnit. Často se uvádí do spojitosti se zmateným myšlením. V USA se detektivkám říká mystery a k podstatě žánru patří, že problém bude uspokojivě vyřešen."
Až se dostanu k anglickým detektivkám včetně případů Chestertonova otce Browna, který naopak velmi dobře chápal, že i člověk (natož Bůh) představuje racionalisticky neuchopitelné mystérium, budu snad moci poukázat na problematičnost uvedeného chápání tohoto slova i jeho používání k označení daného žánru. Už zde však musím konstatovat, že v křesťanství slovo „mystérium" vždy bylo a je chápáno zcela jinak. Ve středu křesťanské víry stojí rozumově nevyřešitelné, protože rozum přesahující mystérium Trojice. Mystérium stvoření, pádu a někdy i vykoupení člověka je přítomné i v samotných detektivkách, které si musejí klást otázku, kde se v člověku, který byl stvořen jako dobrý, bere zlo a jak dochází k tomu, že se může stát vrahem...
2025 ©