O zápletce „Smrti na Nilu“ (1937) je prakticky nemožné psát bez prozrazení pachatele. Prosím tedy ty, kdo si pachatele nepřejí znát, aby tento článek nečetli.
Tato kniha bývá považována za poirotovskou klasiku, ve skutečnosti je však jedním z nemnoha románů, v nichž se Poirotova pátrání odehrávají mimo Anglii. Belgický detektiv, který doposud nebyl žádným velkým cestovatelem a čtenářům byla známa jen jedna jeho cesta do Sýrie a Mezopotámie, nesouvisející s dovolenou, ale s prací, na jeho začátku překvapivě prohlašuje: „Dost jsem se už nacestoval. Myslím, že tuto zimu navštívím Egypt. Říká se, že má vynikající podnebí. Člověk unikne mlhám, šedi, monotónnosti vytrvale padajícího deště!“ Na cestování si ve skutečnosti potrpěla spíš samotná Agatha Christieová, která údajně Egypt poprvé navštívila už ve svých sedmnácti letech a podruhé již se druhým manželem Maxem Mallowanem v roce 1931.
Základem zápletky je motiv milostného trojúhelníku a fakt, že „osoba, která příliš miluje, může být nebezpečná“. V románu se to týká Jacqueliny de Belefortové, příliš milující Simona Doyla, který se posléze ožení s bohatou Linnet Ridgeayovou. Pozorný čtenář si povšimne toho že Christieová zde (a ne jedinkrát ve své kariéře) opakuje trik známý už z její prvotiny „Záhadná událost ve styleském sídle“, spočívající v tom, že pachatel zločinu je očividný, ale okolnosti spáchání vraždy zdánlivě nasvědčují tomu, že vrahem být nemohl. Podobně jako ve „Stylesu“, i zde de facto celá záhada spočívá v existenci spolupachatele. V prvotině Agathy Christieové se jednalo o milostný trojúhelník chudého muže, který se ve spolčení se svou milenkou ožení s bohatou ženou a pak ji zabije. Zde jde v zásadě o totéž.
Navenek vše působí jako Jacquelinino pronásledující šťastných novomanželů na svatební cestě poté, co jí Linnet Simona přebrala. Ve skutečnosti to však nebyla Linnet, kdo Jacquelině odlákala jejího snoubence, ale samotný Simon Doyle, kdo zatoužil po Linnetiných penězích, které se mu Jacquelina rozhodla pomoci získat. Sama po nich netoužila, „ale milovala Simona Doyla, milovala ho nad všecko pomyšlení, nad všechnu spravedlnost a nad všechen soucit“.
A tak mu pomohla k onomu získání alibi, byť za cenu složitého a riskantního plánu, při kterém Doyle domněle postřelený Jacquelinou musel být opravdu postřelen (ve skutečnosti o něco později než předstíraně), aby měl alibi ve věci Linnetiny vraždy. Jejich plán nemohl nikdo odhalit bez toho, že by si uvědomil, že Simon a Jacquelina jsou ve skutečnosti „dvěma půlkami vraha“.
Poirot ovšem k tomuto odhalení nakonec dospěje. Konec je pochmurný, protože Belgičan z nepochopitelných důvodů zadržené Jacquelině toleruje druhou ukrytou pistoli, o níž ví, ale nevezme jí ji. A tak Jacquelina nakonec vše „řeší“ zastřelením svého milence i sebe sama… Nad tím se ale již pozastavuji po sto prvé, že „dobrému katolíkovi“ Poirotovi nedochází, že pachatel má dostat šanci k pokání, a ne k dovršení svých hříchů.
2024 ©