Čtenář detektivních příběhů si jistě přeje, aby byly psány chytře a vrah v nich byl obratrně ukrytý, ale současně také to, aby s ním autor/ka hrál/a rovnou hru bez zatajování stop apod. Ve „Smrti staré posluhovačky“ (1952) Agatha Christieová tuto podstatu hry mezi autorem a čtenářem velmi chytře naplňuje.
Po smrti staré posluhovačky paní McGintyové byl zatčen, souzen a odsouzen její podnájemník, nesympatický, ale na vraha až příliš apatický a málo akční James Bentley. Superintendant Spence pár týdnů před vykonáním hrdelního rozsudku přichází za Poirotem s prosbou, aby případ ještě narychlo přešetřil. Poirot objevuje dopis do novin, v němž paní McGintyová těsně před smrtí sdělovala, že jedna ze čtyř žen s minulostí vražednice žije v její vesnici Broadhinny.
Tím se okruh podezřelých zdánlivě zužuje jen na několik málo žen ve věku kolem šedesátky (pokud šlo o pachatelku jednoho ze starých zločinů) anebo kolem třicítky (pokud šlo o její dceru). Není příliš jasné, jak by autorka mohla vybruslit z tohoto zadání, aniž by čtenáře zároveň zklamala předvídatelným rozuzlením. A to ještě tím méně, že když se Poirota pokouší kdosi strčit pod vlak, zdánlivě musí jít o pachatelku, která na danou chvíli nemá alibi. Agatha Christieová však má i tak k dispozici nevyčerpatelný arzenál uvěřitelných triků…
Poirot je v tomto románu opravdu těžce zkoušen. Nejenže jde o jeden z mála případů, kdy byl málem zabit, ale ještě musí snášet ubytování v příšerném penziónu Maureen Summerhayesové, kde je téměř vše, co Belgičan nesnáší (nepořádek, průvan, špína, psi, mizerná strava atd.). Jeho dobrá známá paní Oliverová je na tom zdánlivě lépe, protože bydlí s mladým dramatikem Robinem Upwardem a jeho matkou. Robin ovšem dramatizuje její detektivku se Svenem Hjernsonem do podoby, v níž už tohoto detektiva nikdo, a především samotná autorka, vůbec nepoznává.
Paní Oliverová, autorčino spisovatelské alter ego, zde také pronáší pozoruhodný, autobiograficky založený postřeh: „Spisovatelé bývají plaší, uzavření, necítívají se dobře ve společnosti a nahrazují tento nedostatek tím, že si vymýšlejí vlastní společníky a rozhovory.“
Upwardovi a dále Rendellovi, Carpenterovi a Wetherbyovi představují rodiny, v nichž paní McGintyová kdysi pracovala a mohla v nich zahlédnout fotografii dávné vražednice, s níž se pak setkala v novinách.
Celý okruh podezřelých je však zároveň i okruhem přátel, kteří se scházejí při společenských příležitostech. Při jedné z nich probíhá zajímavá diskuse, v jejímž středu stojí biblický citát: „Stíhám vinu otců na synech do čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují…“ (Exodus 20:5–6). Ten ovšem poněkud bizarně zaznívá v diskusi o dědičnosti, když v genetiku paní Upwardová uvádí první část tohoto citátu, zatímco Maureen Summerhaysová oponuje druhou. Pro děj románu není nepodstatné, že Poirotova nepořádná domácí zde vystupuje jako žena výrazně lidská, zatímco paní Upwardová jako žena bez slitování.
Je jasné, že Poirot nakonec uspěje a Bentleyho popravě odhalením pravého vraha zabrání. Mezitím ovšem dojde ještě k jednomu násilnému úmrtí, jehož obětí se stane právě zdánlivě podezřelá paní Upwardová. Teprve pak belgický detektiv shromáždí všechny žijícího podezřelé (je fascinující, jak se při těchto finále nikdy nikdo neomluví a i vrah se vždy pokorně dostaví!) a podá jim zprávu o svém pátrání… Nikdo ze čtenářů jí nemůže být zklamán.
2025 ©