„The Hollow“ (českým názvem „Poslední weekend“) je psychologický román Agathy Christie z roku 1946, jenž mne fascinuje jako dílo zasahující i do psychologie náboženství (či kvazireligiozity). Jestliže jsem za psychologickou označil už i předcházející knihu poirotovské série, „Pět prasátek“, v tomto případě jde vlastně o román víc psychologický než detektivní, jehož obvyklých rekvizit (stopy, dedukce…) zde moc není.
O to pozoruhodnější jsou postavy počínaje lady Lucy Angkatellovou, která se svým mužem vlastní sídlo The Hollow. Lucy je pro druhé lidi neuchopitelná už díky své strašné roztržitosti, především však proto, že vede dlouhé vnitřní monology, jejichž úryvky se zdánlivě mění v dialog, když je začíná vyprávět druhým. Zdá se mi, že jsme všichni tak trochu jako ona, a proto si nerozumíme. Vedeme své dlouhé monology a uprostřed nich začínáme něco vykládat druhým lidem, kteří pochopitelně nerozumějí… A tak se spíše jen vzájemně iritujeme.
Psychologicky zajímavý je i Edward, jedna z postav Agathy Christieové, které autorka charakterizuje jako žijící „výhradně v minulosti“. Mně je to samozřejmě blízké, protože v sobě mám velice silnou tu touhu po dávném domově (typu idylického sídla Ainswick, k němuž se upínají Edward i další Angkatellové), po šťastných dnech dětství či mládí, v nichž svět připomínal puzzle, ve kterém byly všechny dílky důvěrně známé a do sebe zapadající. Týká se to samozřejmě hlavně lidí. Edward stále sní o své příbuzné Henriettě jako o nevinné dívce z oněch dávných dnů, zatímco se současnou Henriettou si vůbec neví rady. Jiná z mladých ženských postav románu, „malá Midge“, je pro něj jen takové milé děcko zapadající do skládačky dávného Ainswicku, zatímco současná Midge jako dospělá žena jej vyvádí z míry.
Na místě harmonické dávné skládačky v současné době stojí jakýsi ošklivý domino-efekt, ve kterém si všichni protagonisté spolehlivě ničí život. Midge odedávna miluje Edwarda a nedá se s tím nic dělat. Edward odedávna miluje Henriettu a také se s tím nedá nic dělat. A Henrietta „miluje“ ženatého Johna Christowa… Jakýsi posun, byť poněkud překvapivým směrem, může nastat až ve chvíli, kdy je Christow zavražděn.
Základem toho, aby mezi lidmi vůbec mohlo být nějaké porozumění, je však nutnost, aby si jedni z druhých nedělali modly. Tento nejhorší hřích páchá Gerda, manželka Johna Christowa, která zbožňuje a uctívá svého muže.
Na začátku knihy stojí zvláštní a pro celý příběh velmi důležitá zmínka o díle sochařky Henrietty, nazvaném „Uctívač“ (The Worshipper). Je inspirováno Gerdou a jejím strašlivě silným a tupě fanatickým shlížením k Johnovi jako domněle až nadlidsky dokonalé lidské bytosti (idealistickému lékaři, perfektnímu manželovi a po všech stránkách vznešenému člověku). Kámen úrazu je samozřejmě v tom, že Gerda zjevně není schopná zvládnout chvíli, v níž se jí tento její obraz rozpadne jako jedna velká lež. A nikdo jí v tom nemůže pomoci.
Celý děj románu už jsem kdysi na blogu vyprávěl v angličtině a nebudu to zde opakovat. Připomenu ale závěrečnou poznámku svého anglického článku. Agatha Christieová, která tak skvěle popsala modlářství, zároveň cituje Bibli způsobem krajně podivným. Ke konci knihy vkládá Henriettě do hlavy myšlenku, že lidé jako Midge jsou „solí země“ – pochopitelně bez jakéhokoliv spojení s Kristem. Midge je „vřelá“ a Edward, pokud si ji vezme, se o ni bude moci opřít. Také sám Edward ji nazývá „skálou, na níž může stavět svůj život“. Zdá se, že spisovatelce chybělo vědomí toho, že skálou, na níž můžeme stavět své životy, je jedině Pán a že stavět je na jiné lidské bytosti je vždy idolatrie…