„To dítě, víte, já jsem je zabila”

Na dnešek připadá čtyřicáté výročí odchodu Agathy Christie na věčnost z 12. ledna 1976. Spisovatelka narozená v roce 1890 prožila a ve svých románech zobrazila plné tři čtvrtiny dvacátého století. Z velkých společenských změn, k nimž v průběhu této doby došlo,  s dějem jejích knih souvisejí především dvě: zrušení trestu smrti pro vrahy – a naopak povolení „trestu smrti” pro nevinné děti, usmrcované při umělých potratech. Román By the Pricking of My Thumbs (v českém vydání Dům u kanálu), o kterém bude v tomto článku řeč, byl napsán roku 1968 a je tedy spojen s dobou, ve které už potraty byly většinovou západní společností brány jako legální a nepříliš závažná záležitost. Nechci tvrdit, že spisovatelčiným cílem v něm bylo ukázání opaku. Čtenář tohoto strhujícího románu na pomezí detektivky, thrilleru a horroru si však každopádně nemůže neuvědomit jeden z aspektů umělého potratu, kterým je možný katastrofální dopad na psychiku ženy, která jej podstoupí.

Román By the Pricking of My Thumbs jsem označil za strhující; to bezesporu platí ve vztahu k jeho zápletce a napínavé, temné atmosféře, pro kterou Christie uvažovala i o názvu „Už mi vlasy hrůzou stojí”. Na druhou stranu ovšem nelze popírat, že na prahu osmdesátky stojící autorka už nedokázala skvěle vymyšlený námět zpracovat tak dokonale, jak se jí to dařilo v románech z mladších let. Ty neobsahovaly žádná „hluchá místa” a veškeré rozhovory vedené jejich postavami byly přímo či nepřímo spojeny se zápletkou. V románech  „pozdní Christie” už tomu tak zdaleka není. Vedle irelevantních dialogů se v nich objevují i motivy nedotažené do konce a zbytečné či nedořešené vedlejší zápletky.

Ve svém článku nechám stranou tyto druhotné zápletky (z nichž nejpodstatnější, ale ve skutečnosti de facto vypustitelná je spojena s řáděním zdatného lupičského gangu) a budu se soustředit jen na hlavní postavu knihy, kterou je manželka velmi bohatého a vlivného muže, Sira Philipa Starka, v románu vystupující pod jménem „paní Lancasterová”.

Pár slov musím ovšem říci i o „detektivech” vystupujících v tomto příběhu, kterými jsou Thomas Beresford a jeho manželka přezdívaná Tuppence (v českých překladech Pentlička). Na rozdíl od Hercula Poirota či slečny Marplové, pátračů pokročilého, ale zároveň fakticky neměnného věku, manželé Beresfordovi představují literární hrdiny stárnoucí zároveň s autorkou. První dvě knihy cyklu „Tommy & Tuppence”, The Secret Adversary a Partners in Crime (česky Tajemný protivník a Zločiny pro dva), byly pro Agathu Christie obrazem vlastního bezstarostného mládí. Odehrávaly se v době krátce po první světové válce a Pentlička s Tommym v nich byli nejprve odvážnou slečnou a mládencem a pak mladými novomanželi. Začali pracovat pro britskou rozvědku, ale v době, kdy Pentlička očekávala narození dvojčat, tuto svou společnou aktivitu ukončili. V dalším svém příběhu, románu N or M?, napsaném v době hrozící německé invaze do Británie za druhé světové války, se pak už Beresfordovi objevili na scéně jako manželský pár středního věku.

Román N či M? rozbíjí hned několik klišé, jež se v článcích o „královně detektivek” často objevují. Jde za prvé o angažovaný aktuální román (u nás jej dokonce kdysi vydal Svaz protifašistických bojovníků) a za druhé o román špionážní (Tommy a Pentlička v něm pátrají po organizátorech německé špionážní sítě v Anglii). Proti obvyklým tvrzením, že lady Agatha uměla psát jen detektivky, naneštěstí ji však občas „posedla touha napsat špionážní knihu”, přičemž „ani jedna její kniha s touto tematikou nestála za nic” (1), je třeba konstatovat, že právě N či M? patří k jejím nejlepším dílům.

Kromě brilatně zpracované zápletky obsahuje tento román i určitou etickou hloubku. Jako jeho český čtenář jsem např. vnímal jako pozoruhodnou citlivost, kterou v něm Pentlička projevuje vůči situaci německého protinacistického uprchlíka v Anglii, což byl v době smrtelného ohrožení Británie Německem (kdy navíc onen muž mohl být hledaným německým špiónem) postoj jistě pozoruhodný. Jako kontrast k nám Čechům, kteří jsme nechali volný průběh své protiněmecké nenávisti (a to nejen za okupace, ale především po válce), na mne působí Agathou začátkem čtyřicátých let zdůrazněný citát od (nám nějak chybějícího) prototypu národního hrdiny spojujícího vlastenectví s všeobjímající láskou. Sestra Edith Cavellová byla popravena Němci za první světové války a slouží jako vzor britské vlastenky. Před smrtí ale zdůraznila: „Vlastenectví nestačí. Nesmím k nikomu chovat nenávist.”

Agatha Christie tato slova v citované podobě uvádí dvakrát (2), bohužel je však nutné konstatovat, že hlavní část citátu v obou případech vypouští. Sestra Cavellová totiž ve skutečnosti před smrtí řekla: „Když stojím před Bohem a věčností, uvědomuji si, že pouhé vlastenectví nestačí. Nesmím k nikomu chovat nenávist či zášť.” (3) Možná je pro celé dílo Agathy Christie (a v jistém smyslu snad i pro celou moderní západní společnost) charakteristická skutečnost, že křesťanství a s ním spojené hodnoty v něm sice jsou přítomné, ale v dosti zvláštní, „sekularizované” podobě... To platí nakonec i o Pentličce, postavě, která je dcerou anglikánského kněze a ve všech knihách, v nichž vystupuje, vzpomíná na tyto své kořeny – ovšem bez toho, že by kdy zazněla byť i jen letmá zmínka o Bohu či Ježíši Kristu... Toto téma („sekularizované anglikánské křesťanství”) by se dalo rozebírat i na jiných dílech Agathy Christie, v nichž vystupují anglikánští duchovní.

Po N or M? měli před sebou Tommy a Pentlička ještě dva případy, přičemž ale faktické finále představuje už By the Pricking of My Thumbs. Jejich poslední příběh, Postern of Fate (Brána osudu) z roku 1973, je totiž poslední knihou Agathy Christie a zároveň bohužel románem, který „mnozí čtenáři považují za její vůbec nejhorší dílo”. (4)

Těžko přeložitelný název By the Pricking of My Thumbs je citátem ze Shakespearova Macbetha, z veršů „By the pricking of my thumbs / Something wicked this way comes”, a do češtiny jej prakticky nelze adekvátně přeložit. Dovolil bych si proto zcela subjektivní překlad a výklad „Jako že mi v palcích cuká / touto cestou zde zlo vzniká”. Podle mého přesvědčení vzniká v moderní západní společnosti velké zlo od chvíle, kdy v ní začal být bagatelizován problém umělých potratů.

Než se k tomuto tématu vrátím, musím krátce představit hlavní zápletku románu. Ten začíná jedinečnou scénou v domově důchodců, do kterého Beresfordovi, sami už na prahu důchodového věku, přijíždějí navštívit Thomasovu stařičkou tetu Adu Fanshawovou. Ta je v knize vykreslena takřka dojemným způsobem, založeným na kontrastu mezi romantickými vzpomínkami jejího vrstevníka a dávného ctitele (který ji má stále v paměti jako líbeznou dívku, kterou před šedesáti lety byla), a aktuálním obrazem kdysi líbezné Ady jako děsivé stařeny, od níž nikdy nelze čekat nic příjemného (hned po příjezdu Beresfordových do jejího penziónu např. Pentličku vyhodí ze svého pokoje a Tommyho obviní z prostopášnosti, s níž se tahá s jakousi cizí ženskou; ve skutečnosti ovšem dobře ví, že je to už desítky let jeho manželka, a jen se tak svérázně baví terorizováním svého okolí předstíráním senility).

Nejen setkání Beresfordových s tetou Adou, ale i jiné scény odehrávající se v domově důchodců osmasedmdesátiletá spisovatelka vylíčila mistrovsky. Protějškem zranitelnosti lidského života na jeho začátku, s nímž posléze souvisí rozuzlení románu, je v prvních kapitolách zranitelnost lidského života na jeho konci. Stáří, slabost a bezmocnost dnes nepředstavují zrovna častá a populární témata krásné literatury, ale Agatha Christie se jich ve svém díle dotýká často. V etické rovině v něm sice neřeší závažnost problému eutanazie, ale nepřímo na něj opakovaně odkazuje příběhy vraždících monster typu „milosrdných” sester, které pod pláštíkem domnělého dobrodiní páchají na lidech jim svěřených (či jim vydaných na milost a nemilost) strašlivé zločiny.

V penzionátu Slunné vrchy, v němž svá poslední léta prožívá Ada Fanshawová, může ostřílený čtenář Agathy Christie také od začátku tušit přítomnost zločince tohoto druhu. Poznámky jedné ze stařenek o mléce, které dnes lze vypít, ale jindy bývá otrávené, ho na tuto (falešnou!) stopu uvádějí dosti výmluvně. Touto stařenkou je paní Lancasterová, která současně Pentličce klade otázku, jestli „to nebohé dítě” bylo její.

Krátce po návštěvě Beresfordových na Slunných vrších z nich paní Lancasterová beze stopy zmizí a Pentlička, která je s to zjistit jen to, že si ji odvezli údajní příbuzní, nabývá přesvědčení, že se zřejmě stala obětí zločinu. Zde je ovšem dost divné to, že nic podobného Beresfordovy nenapadá ve vztahu k Adě Fanshawové, která ve stejné době poměrně náhle umírá, a to dokonce ani poté, co později v dědictví po tetě Adě objeví její vlastnoruční poznámku o osobě s vražednou minulostí, kterou jedna z obyvatelek Slunných vrchů v penziónu poznala.

Beresfordovi po Adě zdědí mj. obraz domu u kanálu od již zemřelého malíře Boscowana, který jejich tetě věnovala paní Lancasterová. Pentličce je tento dům povědomý a instinktivně tuší, že se v něm odehrávalo některé z dějství dramatu, ve kterém se ocitla. Poté, co její manžel odjede na služební cestu, začíná po domě u kanálu pátrat a nakonec jej nachází blízko vesnice Sutton Chancellor. Od manželů Perryových, kteří momentálně v domě bydlejí, se Pentlička dozvídá část příběhu o dívce, která v něm kdysi žila s jedním či více muži. Ještě podstatnější je však její návštěva farnosti v Sutton Chancelloru, jejíž duší je postarší slečna Blighová. Pentlička, sledující stopu zabitého dítě, posléze na kostelním hřbitově nalézá dětský hrob s nápisem, zkomoleně citujícím Kristova slova o mlýnském kameni, který by byl lepší než provinění se na Jeho maličkých; tento zkomolený biblický citát jako by byl symbolem obecně zkomoleného odkazování ke křesťanství v (nejen) tomto románu. Ve chvíli, kdy Pentlička čte tento nápis, je někým zezadu udeřena do hlavy, aby se pak probrala až o několik dnů později v nemocnici.

Tommy mezitím po návratu domů začíná pátrat po zmizelé manželce. S pomocí vdovy po malíři Boscowanovi objeví dům u kanálu a začíná pronikat do jeho temné minulosti. Pentličku nicméně nalézá v politováníhodném zdravotním stavu a kategoricky jí zakazuje jakékoliv další dobrodružné aktivity. Marně ovšem.

Na začátku poslední části románu se již zotavená Pentlička znovu setkává se slečnou Blighovou, která je v neposlední řadě sekretářkou Sira Philipa Starka, už desítky let do svého zaměstnavatele vášnivě zamilovanou. Na románech Agathy Christie je oceněníhodné mj. i to, jak spisovatelka pluje proti proudu v západní společnosti tak rozšířené romantické mentality: milostná vášeň je v nich často ukazována nikoliv jako romantická a mnohé omlouvající, ale naopak jako spojená s nebezpečím modlářství, které v krajním případě může vést až k přinášení lidských obětí příslušnému idolu. To byl právě případ Nellie Blighové, která byla Siru Philipovi „zcela oddána za hranice idolatrie”. (5) Proto neváhala spáchat ani onen pokus o zavraždění Pentličky ve chvíli, kdy na hřbitově začalo hrozit prozrazení tajemství jejího zbožňovaného...

Sir Philip, domnělý vdovec, se v rozuzlení románu ukáže být nešťastným manželem „paní Lancasterové”. Ta se kdysi jako dívka zapletla s jistým gangem a s jedním z jeho členů otěhotněla. Šla na potrat a zdánlivě bylo později vše v pořádku, když se provdala za bohatého a ji milujícího Philipa Starka. Ve skutečnosti ovšem potrat zanechal dva vážné následky: jednak po něm už nemohla mít děti, po kterých její manžel velmi toužil, jednak se strašlivě  podepsal na její psychice. Ze směsi žárlivé závisti a šílené touhy odčinit to, co svému dítěti provedla, začala zabíjet děti jiných žen, aby dělaly její holčičce společnost: „Musela jsem odčinit svůj hřích. To dítě, víte, já jsem je zabila. Byla jsem tanečnice – nechtěla jsem dítě...” (6)

Toto její děsivé vyprávění Pentlička ve finále románu vyslechne ve chvíli, kdy se s paní Lancasterovou ke svému úžasu setkává v domě u kanálu. Pentlička zjišťuje, že se fatálně mýlila a že paní Lancasterová nebyla jednou z obětí vraha ze Slunných vrchů, ale tímto vrahem samotným. Vražedkyně jí vypráví svou „zpověď”, aby jí pak „nabídla” sklenici otráveného mléka (či alternativně jinou, ještě horší smrt).

Sir Philip kdysi zjistil, že jeho žena je vražedkyní, ale neodhodlal se vydat ji policii a místo toho ji s pomocí modlářsky oddané Nellie Blighové ukrýval nejprve v různých léčebnách a pak penziónech. Tím se stal spoluviníkem jejích dalších zločinů. Pentličku nicméně nakonec zachránil, když se v domě u kanálu objevil ve chvíli jejího boje o život. Strašlivý příběh jeho manželky se nakonec završil tím, že otrávené mléko vypila sama.

Legální potrat vlastního dítě nejenže v tomto příběhu není nijak oddělen od kriminálních činů nešťastné pachatelky, ale je naopak jejich začátkem a příčinou. V tomto smyslu román v mých očích potvrzuje konstatování papeže Františka, který na téma umělých potratů řekl: „Nikdy, opravdu nikdy nic nevyřešíme tím, že se zbavíme člověka. Tak si mezi sebou vyřizují účty mafiáni...” (7)

Poznámky:

1) Tomáš Weiss, "Mrs. Detektivka", Anno Domini, 1999, roč. 10, č. 10, s. 36.

2) Agatha Christie, N or M?, London: HarperCollins, 2001, s. 79 a 123.

3) Robert Lacey, Slavné příběhy anglických dějin, Praha: Volvox globator, 2009, s. 727.

4) Matthew Bunson, Encyklopedie Agathy Christie, Praha: Knižní klub, 2007, s. 34.

5) Agatha Christie, By the Pricking of My Thumbs, London: HarperCollins, 2008, s. 309.

6) Tamtéž, s. 337.

7) Citováno podle letáku „Apoštolát modlitby” č. 1 z roku 2016, vydaného Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova.