Třetí román s Poirotem – skandální „Ackroyd“

Třetí román  s Herculem Poirotem - roku 1926 vydaná "Vražda Rogera Ackroyda" - je jedinou poirotovkou, kterou jsem hned na poprvé musel číst s vědomím toho, kdo je vrah. Možná to ví každý, kdo si sem tam přečte nějaký článek o díle Agathy Christieové, takže není důvod dělat s tím tajnosti. Přece jen bych ale na začátku tohoto svého příspěvku rád vyslovil výzvu, aby jej nečetli ti, kdo si zatím totožnost vraha Rogera Ackroyda znát nepřejí.

Na konci druhého románu, "Vraždy na golfové dráze", se osudy protagonistů do jisté míry uzavřely: kapitán Hastings se oženil a odešel hospodařit na ranč v Argentině a Poirot se v pokročilém věku odebral na  zasloužený odpočinek. Zdá se, že Christieová později poněkud litovala toho, že si v této chvíli nově nezvolila za svého detektiva někoho nového a mladšího. Každopádně považovala za chybu, že ve své detektivní prvotině, "Záhadné události ve slyleském sídle", uvedla Poirota na scénu už jako penzistu pokročilého věku. Poté, co jí pak "zůstal na krku" po celé další více než půlstoletí její spisovatelské dráhy, se tím pádem nemohla ubránit bizarním logickým rozporům typu toho, že Poirot, vyšetřující své poslední případy někdy koncem šedesátých let, musel být v té době už více než stoletý.

Možná neodolala pokušení využít námětu k tomu, aby v jednom z Poirotových případů udělala vraha z jeho watsona. Ve své autobiografii Christieová píše, že v "Ackroydovi" uplatnila "dobrý nápad" tohoto druhu, který jí nadhodil nejprve její švagr a potom i lord Mountbatten. Sice se v ní "vše příčilo" představě, že by měl někoho zavraždit Hastings, ale neměla problém přidělit Poirotovi jiného watsona, který bude vypravěčem případu Rogera Ackroyda a současně i jeho vrahem.

"Ackroyd" se ovšem do dějin detektivky zapsal i jinými způsoby než jen porušením pravidla, že vypravěč nemůže být vrahem. Při četbě tohoto románu lze mj. i sledovat, jak se v mysli Agathy Christieové začínala utvářet představa pozdější Poirotovy "kolegyně" slečny Marplové. Obec King's Abbot, v níž se odehrává celý děj "Acroyda", je předobrazem marplovské vesnice St. Mary Mead, a zvědavá a všímavá staropanenská sestra místního lékaře, "detektivka-amatérka" Karolína Sheppardová, předobrazem samotné slečny Marplové. Prakticky všechny scény románu, z něhož se později stala i divadelní hra, se odehrávají buď v Acroydově sídle Fernly Park, anebo v domě Sheppardových, popřípadě v jeho sousedství ve vilce The Larches, kterou si najal jistý postarší cizinec, jehož profesi se dlouho nedaří vypátrat dokonce ani Karolíně Sheppardové. Je jím samozřejmě Hercule Poirot, který odešel na odpočinek na venkov a chce se v Kings Abbot věnovat pěstování dýní.

Vedle domu milionáře Ackroyda je v King's Abbot ještě jedno významné sídlo, King's Paddock. Tam žili manželé Ferrarsovi, z nichž ovšem alkoholik Ferrars za nejasných okolností zemřel asi rok před Poirotovým příchodem do vesnice. Paní Ferrarsová se měla podruhé provdat za vdovce Ackroyda, ale k tomuto sňatku nikdy nedošlo.

Hned v první větě románu vypravěč Sheppard čtenářům svého "manuskriptu" sděluje, že i paní Ferrarsová krátce před plánovanou svatbou záhadně zemřela. Doktor se pak setkává s velmi rozrušeným Ackroydem a je pozván na večeři do Fernly Parku. Po ní odchází s Ackroydem do jeho pracovny, kde mu Ackroyd vypráví o svém zjištění, že paní Ferrarsová zabila svého manžela a byla pak vydírána někým, kdo se to dozvěděl, takže nakonec už neviděla jiné východisko než sebevraždu. V průběhu rozhovoru přichází pošta a Ackroyd dostává dopis mrtvé ženy, ve kterém je bezpochyby uvedeno jméno onoho vyděrače. Roger Ackroyd nechce tento dopis číst v Sheppardově přítomnosti, a tak doktor odchází. Sotvakoho ze čtenářů může napadnout, že Sheppardovo líčení je sice pravdivé, ale nikoliv úplné, protože v něm chybí zmínka o tom, co se stalo těsně před jeho odchodem...

Acroyd je každopádně o několik hodin později nalezen zavražděný, a to opět Sheppardem, který byl do jeho domu znovu zavolán záhadným telefonátem. Současně dochází k záhadnému zmizení Ackroydova nevlastního syna Ralfa Pattona, který se tak stává podezřelým číslo jedna (se zavražděným mužem se před jeho smrtí pohádal, měl naději zdědit jeho veliký majetek a jeho zmizení mohlo být vnímáno jako druh přiznání). Podezřelí jsou ale - jako v každé správné detektivce - i všichni ostatní, kdo byli v kritické době v domě - Ackroydova neteř Flora, major Blunt, služebná Ursula Bournová a další. 

Flora požádá Poirota o pomoc a detektiv se vydává na spletitou cestu za pravdou. Chybí mu jeho watson, a tak s nadšením přijímá nabídku pomoci ze strany doktora Shepparda, kterému doslova říká: "Dobrý Bůh mi vás věru musel poslat, abyste nahradil mého přítele Hastingse." Sheppard - jediný člověk, který byl na místě činu, a přesto jej nikdo nepodezírá (což by ovšem ostříleným čtenářům detektivek mohlo napovědět!) - naproti tomu píše svůj manuskript, jak se ovšem čtenář dozvídá až na úplném konci knihy, aby jednou posloužil coby záznam jednoho z Poirotových neúspěchů...

Belgičan postupuje svým obvyklým způsobem a když ověřuje výpovědi všech podezřelých, nic Sheppardovi netají - ovšem s výjimkou způsobu, jakým ověřuje jeho vlastní výpovědi. Skutečnost, že Karolíně Sheppardové alias rané slečně Marplové nic neunikne, se přitom obrací proti jejímu bratrovi, když si Poirot vydedukuje, že tím, kdo Sheppardovi telefonoval krátce po vraždě, byl jeden z jeho pacientů, a s Karolíninou pomocí zjistí jeho identitu. Sheppardova nejhorší obava spojená s tím, že jeho sestra jej zná až příliš dobře, takže ví i o jeho morální slabosti, která se mohla projevit i vyděračstvím a posléze vraždou, se sice v této podobě nepotvrdila, Karolína však bezděčně přispěla k jeho odhalení.

Nebýt z hlediska detektivkářské „ortodoxie“ skandálního triku s vypravěčem v roli vraha, dalo by se říci, že Christieová hraje se čtenářem opravdu poctivou hru a dává mu k dispozici stopy potřebné k odhalení vraha. Dokonce i v první části knihy obsažená schematická kresba Ackoydovy pracovny je takovouto stopou, a nikoliv jen obligátním plánkem místa činu. Nevím ovšem, zda někomu ze čtenářů dojde zásadní význam křesla s vysokým opěradlem, v době vraždy záhadně posunutého mezi Ackroydovo křeslo a stůl. Pokud ano, má pak už šanci přijít i na to, že pachatel na stůl umístil magnetofon, ze kterého pak Ackroyd „mluvil“ i v době, kdy už byl po smrti, čímž se předpokládaná doba vraždy posunula na hodinu, na kterou měl vrah alibi. A že tímto vrahem nemohl být nikdo jiný než Sheppard, který se pak znovu objevil na místě činu a měl jako jediný příležitost skrýt inkriminující nahrávací zařízení ve své lékařské brašně. Spolu s ním sice do pracovny po vraždě přišel i komorník Parker, ale ten právě kvůli posunutému křeslu magnetofon nemohl vidět.

Román nelze označit za podvod, protože časové a jiné nesrovnalosti v Ackroydově manuskriptu nejsou nikdy spojeny s nepravdami, ale vždy jen s obratně dvojznačnými formulacemi. Autorka ovšem stála před otázkou, jakým způsobem do knihy dostat závěrečné rozuzlení a objasnění, a nelze se divit tomu, že jí možnost zcela jinou formou psaného dovětku v případě Sheppardova zatčení připadala neuspokojivá. Zvolila tedy oproti jiným svým detektivkám s Poirotem modifikovanou formu Belgičanova závěrečného vystoupení, která však také působí problematicky.

Belgičan, který (pravda, až ve svých pozdějších případech) opakovaně upozorňuje na to, že kdo zabil jednou, snadno zabije i podruhé, takže ve vztahu k vrahovi je nutná nejvyšší možná obezřetnost, zde sám postupuje v příkrém rozporu s touto zásadou: podle svého zvyku sice na závěr pátrání shromáždí všechny podezřelé a podá jim obvyklé závěrečné expozé, při kterém má v tomto případě navíc k dispozici zlatý hřeb v podobě náhlého znovuobjevení se Ralfa Pattona, v jehož zmizení měl samozřejmě prsty Sheppard. Poté však ve chvíli, kdy už si lze identitu vraha domyslet, svůj výklad přerušuje a až po odchodu všech ostatních v něm pokračuje mezi čtyřma očima se Sheppardem. Tomu tak dává ideální příležitost k tomu, aby jej sprovodil ze světa, a není jasné, proč jí odhalený vrah nevyužije a místo toho jen poslušně dokončí svůj manuskript doznáním a pak se otráví...

Je-li na poirotovkách něco skandálního, pak je to podle mého názoru autorčina veskrze moderní vize „soucitu“, se kterým Belgičan řadě jím odhalených zločinců „milosrdně“ umožní či nařídí sebevraždu. Téma posmrtného soudu a věčného osudu spisovatelku zjevně nezajímalo, nebo si je aspoň nijak nespojovala se způsobem ukončení pozemské existence. Její zcela pozemšťanské smýšlení se v souvislosti s pointou tohoto druhu zabývá jen osudem pozůstalých, tedy v tomto případě Karolíny Sheppardové. Logicky ovšem opravdu nedává smysl, že ji Poirot i samotný Sheppard chtějí výše popsaným způsobem ušetřit utrpení, kterému by byla vystavena, kdyby musela žít s vědomím identity vraha: Kdyby si Karolína sebevraždu svého bratra po jeho rozhovoru s Poirotem nevyložila jedině možným způsobem, musela by být ztělesněním slabomyslnosti, a ne geniální pátračkou, která se už i předtím téměř dobrala pravdy...