Orient-Express je slavný vlak, avšak jeho sláva je do značné míry dána právě vraždou, která se v něm odehrává ve slavné detektivce s Herculem Poirotem, poprvé vydané 1. ledna 1934. Famózní zločin tentokrát tak trochu připomíná Divoký Západ, protože jeho obětí je zločinec, který se stal obětí pomsty poté, co na něj zákonná spravedlnost nedosáhla. Je jasné, že tento Poirotův atypický případ – navíc s kontroverzním rozuzlením – volá po konfrontaci s etickou, potažmo duchovní rovinou problematiky zločinu a trestu, spravedlnosti a viny, pomsty a odpuštění. Tvůrci televizního filmu s Davidem Suchetem si toho byli velmi dobře vědomi a této výzvě dostáli ve větší míře než autorka literární předlohy.
Jako člověk „netelevizní“ se jinak při blogování věnuji jen románům a ne jejich zfilmování, ale v tomto případě musím udělat výjimku. Myslím na ni snad už od chvíle, kdy v Katolickém týdeníku č. 28/2019 tematicky zaměřeném na vztah víry a filmu vyšel pozoruhodný článek „Detektiv, který případy řeší s Boží pomocí“, do značné míry věnovaný skvělému filmového zpracování Vraždy v Orient-Expressu z roku 2010.
Na začátku románu i filmu Poirot cestuje ze Sýrie, kde jeho vyšetřování politicky choulostivé záležitosti vedlo k tragédii v podobě sebevraždy jistého důstojníka (ve filmu spáchané přímo před detektivem poté, co jejího pachatele k zoufalému činu svým brutálním jednáním nepřímo dohnal). Vrací se do Istanbulu, odkud pak Orient-Expressem zamíří do Calais a domů do Londýna. Tvůrci filmu mu nejprve v tradičně muslimském prostředí připravili ještě jednou drsnou zkušenost v podobě pohledu na kamenování cizoložnice, o němž však v knize žádná zmínka není (líčení světa islámu v románech s Poirotem by bylo tématem na jiný článek, v zásadě však lze říci, že se při něm spisovatelka kontroverzním tématům spíše vyhýbala).
Tvůrcům filmu patří dík za to, že se v celém filmu od začátku do konce snažili Belgičana vylíčit jako katolíka (tím je i v literární předloze, ovšem leckdy jen navenek), jehož víra souvisí s jeho svědomím a vede jej k vnitřním zápasům. Suchet ve svých poirotovských memoárech píše, že režisér Philip Martin kladl důraz na zabírání Poirotovy tváře odrážející jeho pocity a poznamenané „utrpením, z něhož není úniku“. Poirot je zde ztělesněn spíš jako vnitřně otřesený člověk než jako sebejistý suverén, na kterého jsme zvyklí.
První z jeho dvou modliteb v průběhu filmu tomu nicméně moc neodpovídá. Když se detektiv ubytovává v kupé luxusního vlaku, staví na noční stolek svůj růženec. Posléze se s ním v ruce modlí způsobem, který poněkud připomíná modlitbu farizea z Ježíšova známého podobenství. Nevyznává svá selhání a neprosí o odpuštění, ale naopak žádá Boha, aby přijal dobro, které ten den možná vykonal. Tato modlitba však může mít svou hloubku, je-li v ní obsažena narážka na odmítnutí potenciálního klienta, který jej žádal o ochranu; tím, že jej ponechal bezbranného, jej mohl přimět k obrácení se k Bohu, a tak snad přispět k záchraně jeho duše.
Dotyčný muž, americký byznysmen Ratchett, je pak nalezen ubodaný. Jedná se o klasickou záhadu zločinu spáchaného někým z omezeného okruhu podezřelých. Orient-Express totiž na jugoslávském území uvízl v závějích a lze vyloučit možnost, že by do něj před vraždou mohl vstoupit někdo zvenčí nebo že by jej pachatel mohl po vraždě opustit.
Spisovatelce při spřádání dějové linky posloužila dvojí skutečná inspirace: V roce 1929 jízdu Orient-Expressu opravdu na několik dní přerušila vánice (byť na tureckém území) a o dva roky později v něm dokonce samotná Agatha Christieová zažila situaci, v níž vlak musel čekat kvůli části trati stržené povodněmi a následnými sesuvy půdy. Také příběh Ratchetta, který se stal obětí pomsty za jím v minulosti spáchaný zločin, je jen částečně fiktivní; spisovatelce v líčení tragédie malé Daisy Armstrongové, kterou kdysi Ratchett unesl, posloužil skutečný osud amerického letce Charlese Lindbergha, kterému bylo také uneseno a zabito malé dítě, přičemž (jak se také objevuje v románu) ze zločinu podezřelá služebná po drsném policejním výslechu spáchala sebevraždu.
Smyšlená je ovšem ústřední situace románu, spočívající v tom, že soukromá pomsta zde figuruje jako jakási náhražka za řádnou spravedlnost, které Ratchett unikl. Poirot, jak známo, vraždu za žádných okolností nikomu netoleruje, ale v tomto případě se jeho zásady ocitají ve slepé uličce…
Daný problém tvůrci filmu (na rozdíl od autorky) dokázali uchopit nábožensky, i když za cenu jisté karikatury křesťanství jedné z postav. Ve scénáři se objevuje zvláštní rozhovor mezi Poirotem a jednou z podezřelých, švédskou protestantskou misionářkou, která je ve filmu antikatolického smýšlení a říká Poirotovi, že to katolíci mají se svým učením o pokání a odpuštění všechno popletené. Poirot se jí ptá, zda tedy podle ní existují hříchy, které nemohou být odpuštěny, a ona přisvědčuje. To je ovšem teze evidentně pramenící spíš ze světského rozumu než z evangelia – a pokud z evangelia, tak opět z podobenství o farizeovi, kterého samospravedlnost mstitelů připomíná.
Proč se vůči nim Poirot nakonec zachová vstřícně? Ve filmu se k tomu zdá být téměř donucen okolnostmi, které jsou silnější než on; v románu naproti tomu až nepochopitelně sám navrhuje, že by mohlo být policii předáno vědomě nesprávné objasnění zločinu. Christieové jako by došlo až později, do jaké pasti nechala svého detektiva spadnout: v jednom z jeho pozdějších případů nechala jednu z postav osobním poutem spojenou s jedním z možných pachatelů Belgičanovi bezostyšně navrhnout tolerování spáchaného zločinu právě s poukazem na to, že se takto zachoval již v kauze Orient-Expressu. Poirot pochopitelně stejnou chybu nezopakoval, nicméně na tento návrh neměl přesvědčivou odpověď…
V závěru filmu zjevně nešťastný detektiv při svém odchodu ze scény znovu bere do rukou růženec, přičemž jeho modlitba zde zjevně má symbolický význam. Je jím vyjádření připomínky, že i viny oběti vraždy mohou být odpuštěny, anebo snad toho, že odpustitelná je i samospravedlnost mstitelů, jejímž svědkem se Belgičan stal?
Film každopádně může v divákovi probudit hluboké otázky. Román bohužel ve čtenáři asi ne, protože celý náboženský rozměr filmu v něm úplně chybí. Růženec, tak obratně využitý režisérem filmu, se v románu neobjevuje. Vlastně se mi vybavuje jen jediná zmínka o růženci ve všech christieovkách vůbec, a ta se týká zloděje, který měl v růženci úkryt pro kradené šperky. I sám Poirot se v nich zdá být spíš pouze „tradičním“ či „kulturním“ katolíkem než praktikujícím křesťanem. Zatímco filmový Poirot své dny zjevně uzavírá modlitbou, románový Poirot si ve svém kupé jen chvíli čte a pak zhasíná světlo, takže spisovatelka v této scéně explicitně vylučuje možnost nějaké jeho modlitby před spaním…
Poznámka:
Výše uvedená pozitivní interpretace „Poirotova růžence“ vycházela především z tohoto internetového článku (http://secondarycreations.blogspot.com/2010/07/poirots-rosary.html) a ve vztahu k Vraždě v Orient-expressu je dozajista možná. Avšak velmi temná scéna z posledního dílu poirotovského seriálu, Opony, podle autorky tohoto textu (https://dappledthings.org/9254/its-curtains-for-poirot-i-wept-but-not-for-the-reasons-you-might-think/) naopak může či musí být vykládána jako antikatolická a spojující Poirotovu víru se zlem, protože Belgičan v ní s růžencem v ruce mluví o pekle, do nějž chce poslat zločince, kterého se chystá „popravit“… Sir David Suchet, sám konvertita k [anglikánskému] křesťanství, by však tuto negativní interpretaci rozhodně nepodepsal.
2024 ©