Rozhodně nejsem stoupencem poprav, ve srovnání s pohanským zvykem přimět odsouzence ke spáchání sebevraždy bych je však každopádně preferoval. Když se odsouzený zločinec podrobí trestu smrti, může to být dokonce i akt bohabojnosti spojený s nadějí na odpuštění jeho hříchů a na věčnou spásu. Pokud naproti tomu na sebe sám vztáhne ruku, jde o svévolný akt, opak pokání a z hlediska jeho spásy nanejvýš povážlivou událost. Z Bible stačí v tomto kontextu vzpomenout na příběh Jidáše, kterému i jeho zrada Krista Pána mohla být odpuštěna, kdyby se jeho opravdovou tragédií nestalo to, že se místo hledání Božího milosrdenství oběsil.
Právě přístup k tomuto tématu je pro mne možným šiboletem, na jehož základě rozpoznávám křesťanské smýšlení autorů krásné literatury. Nikdy mi nevymizel z paměti jeden z případů Chestertonova detektiva Otce Browna, jehož příběhy jsem četl už jako malý kluk. Otec Brown, kterému jde o spásu zločince, nikoliv o jeho potrestání, v něm nejenže odhaluje stopu dobra i v srdci vraha, s nímž rozmlouvá na zvonici kostela a následně jej přenechává soudu jeho vlastního svědomí, ale také a především zabrání jeho sebevraždě: Poté, co jím odhalený vrah „přehodil jednu nohu přes zábradlí“, Otec Brown „jej okamžitě uchopil za límec. ,Tudy ne,‘ řekl jemně, ,to je cesta do pekla.‘“ (1)
Znám dobře klasiky anglické detektivky, k nimž patří především Chestertonův předchůdce Arthur Conan Doyle a z mladší generace Agatha Christieová. Z těchto tří byl ovšem jen Chesterton vyhraněným křesťanem (i když nikoliv světcem, jak bylo nedávno hned v zárodcích pokusu o jeho svatořečení konstatováno ve Vatikánu), jehož detektivní povídky nikdy nemají vyústění s křesťanstvím neslučitelné. Jsou ovšem zase diskutabilní po stránce literární formy, protože jejich poselství z nich příliš „trčí“ a za klasické detektivky je označit nelze. Příběhy Agathy Christie jsem naproti tomu vždy obdivoval jako nesmírně čtivé a z hlediska zvládnutí literárního řemesla bezvadné, současně však také poněkud bezostyšné v tom, že Christieová svého Velkého detektiva Hercula Poirota neustále označuje za katolíka, aniž by ve shodě s tím líčila jeho smýšlení a jednání. (2) V celé řadě christieovek (např. ve Vraždě Rogera Ackroyda, v Domě na úskalí či ve Smrti na Nilu) Poirot sebevraždám nejenže nebrání, ale dokonce k nim odhalené pachatele i sám nutí.
Když jsem nedávno v půjčovně „knih do vlaku“ na pardubickém nádraží objevil knihu 3x lord Petr Dorothy L. Sayersové, začal jsem ji číst s radostným očekáváním. Očekával jsem potěšení z díla autorky, u níž se literární kvality přinejmenším stejně velké jako u Agathy Christieové pojí s identitou „ortodoxní křesťanky“, na niž i v doslovu ke třem případům jejího lorda Petra poukazuje Josef Škvorecký. (3) D. L. S. navíc nebyla jen křesťankou, ale dokonce i oceňovanou teoložkou (4), takže jsem u ní opravdu nepředpokládal nekřesťanský přístup k etickým otázkám.
Ke svému zklamání jsem pak ovšem brzy zjistil, že Dorothy Sayersová se na tomto poli nijak neliší od Agathy Christieové. Pro znalce christieovek může být četba jejích detektivek zábavná i z hlediska odhalování mnoha skrytých paralel mezi oběma autorkami (počínaje třeba už tím, že detektivem paní Sayersové je lord Peter, zatímco v christieovce Temný cypřiš po boku Hercula Poirota vystupuje doktor Peter Lord:-)). Jedna z těchto paralel se však bohužel týká právě i přístupu k sebevraždě. Hned v prvním příběhu z knihy 3x lord Petr, v českém překladu nazvaném „Vražda žádá metodu“, jsem byl překvapen jeho se závěrem řady christieovek téměř totožným rozuzlením, ve kterém lord Peter přiměje odhaleného vraha k rozhodnutí doznat se a následně spáchat sebevraždu. V tomto případě jsem se sice mohl utěšovat skutečností, že policie nakonec sebevraždě pachatele zabránila, ovšem jen do chvíle, kdy se stejný motiv zopakoval i ve druhém příběhu „Nepříjemnost v klubu Bellona“. V něm si lord Peter počíná ještě bezostyšněji, když pachatele po jeho odhalení s pocitem mravního zadostiučinění (!) donutí k tomu, aby se na místě zastřelil.
Nejsem puritán a nepohoršuje mne, že ve třetím a posledním případě „Podivné námluvy lorda Petra“ autorka svému hrdinovi za vytouženou nevěstu vybrala předcházejícím nesezdaným soužitím poskvrněnou Harrietu Vaneovou (což v době napsání příslušného románu bezesporu ještě bylo pohoršující!), přičemž se čtenář o lordu Petrovi dozvídá, že ani jeho vlastní sexuální minulost nepředstavuje nepopsaný list. Naprostá absence perspektivy posmrtného života či zájmu o věčný osud odhalených hříšníků, tolik protikladná Chestertonovým detektivkám, mne však u křesťanské autorky nemile překvapila.
Také nad některými hláškami jejího lorda Petra (nemám-li je brát jen jako bezobsažné blábolení, což by zase bylo na újmu možnosti uznat literární kvalitu románů) se nemohu ubránit smíšeným pocitům. U Petrova nejapného vtipkování o otcovství [„Zařekl jsem se, že nikdy nebudu otcem… Zasvětím svůj život i jmění podpoře výzkumu nejlepší metody, jak produkovat děti decentně a nenápadně z vajíček. Celá otcovská odpovědnost by se pak přesunula na umělou líheň“ (5)] má jeho stvořitelka ještě tu omluvu, že ve své době nemohla tušít, jak velmi se v důsledku výdobytků moderní vědy tato „vize“ přiblíží skutečnosti. O eutanazii a její hrozící budoucí legalizaci už ovšem něco tušit mohla, takže žertování jejího lorda Petra v kauze vraždy generála Fentimana [„Co na tom k čertu záleží, jestli starému Fentimanovi někdo pomohl bezbolestně ze světa o kapku dřív? Byl přímo neslušně starý!“ (6)] není zrovna nejvkusnější…
Ateistická věda, která vše převádí z roviny ducha jen do roviny hmoty, takže i svědomí může vysvětlovat fyziologicky a v posledku odeslat do starého železa (jak to činí jeden z vědecky zaměřených vrahů Dorothy Sayersové), je ovšem v případech lorda Petra líčena s jistým varovným akcentem, přičemž ji anglikánka Sayersová vtipně ironizuje i tím, že v jedné z epizodických scén uvádí na scénu katolického kněze, který vznáší otázku, zda si je tato věda jista svou „diagnózou“, což lord Peter označuje za připomenutí Vědě, že jenom papež je neomylný. (7) Celkově mne však detektivní příběhy spisovatelky, o níž jsem předtím s velkým zájmem, respektem a sympatií četl jako o teoložce (4), chtě nechtě musely zklamat.
Jako příšernou jsem každopádně vnímal necitlivost jejich překladů do češtiny (i když s tímto fenoménem typickým pro české překladatele/lky už mám dostatek zkušeností i v případě překladů Agathy Christieové). Nemám k dispozici anglický originál a tak nemohu posoudit ani to, zda je slovo „B/bůh“ i v něm psáno s malým písmenem, ani to, zda v něm lord Peter a lidé kolem něj opravdu na každé druhé stránce berou nadarmo jméno Kristovo. V obou případech o tom ovšem velmi pochybuji. Mnohé anglické obraty, které znám např. z christieovek, jsou každopádně v angličtině nejednoznačné a lze je snadno přeložit např. i nějakým zcela „světským“ citoslovcem. Autoři českých překladů ovšem vesměs postrádají onu náboženskou citlivost a místo zmírňujícího překladu naopak volí spíš překlad, ve kterém je jméno Páně brutálním způsobem bráno nadarmo. Celkem vzato bych knihu 3x lord Petr doporučoval spíše jen zájemcům o běžnou světskou beletrii než křesťanským čtenářům čekajícím něco víc.
Poznámky:
1) G. K. Chesterton, „Boží trest“, in: Modrý kříž, Praha: Lidová demokracie, 1968, s. 126.
2) Tento rozpor jsem rozebral ve svém letošním vyjádření k tomuto tématu, ze kterého ovšem bylo publikováno jen několik řádků průvodního dopisu (Vít Machálek, „Ad Víra a film“, Katolický týdeník, 13.–19. 8. 2019, roč. 30, č. 33, s. 6). Oceňuji v nich, že v televizní verzi Poirotových případů je zřejmě katolická víra této postavy ztvárněna přesvědčivěji než v původní literární podobě.
3) Josef Škvorecký, „Experimenty slečny Sayersové“, in: Dorothy Sayersová, 3x lord Petr, Praha: Odeon, 1991, s. 578.
4) Viz Petra Kriegelová, „Kristus z kréda a člověk z ulice: Teologie Dorothy L. Sayersové“, in: Jaroslav Vokoun, Naslouchat teoložkám, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 9–32.
5) Dorothy L. Sayersová, „Nepříjemnost v klubu Bellona“, in: 3x lord Peter, Praha: Odeon, 1991, s. 189.
6) Tamtéž, s. 319.
7) Tamtéž, s. 306.
2024 ©