„Zlatá brána otevřená“ z roku 1955 (v originále „Hickory Dickory Dock“) patří zejména ve své první části k nejzábavnějším románům Agathy Christieové. Způsob, jakým si spisovatelka dělá legraci z milostných záležitostí moderních mladých lidí a především z dogmat psychonalýzy, je prostě nedostižný.
Už na samotném začátku stojí kouzelná scéna, v níž Poirotova výkonná sekretářka slečna Lemonová udělá v dopise tři chyby a posléze přizná, že je vystresována z problémů své sestry. Tato sestra, paní Hubbardová, pracuje jako správkyně studentské ubytovny, ve které se podivným způsobem ztrácejí (vesměs bezcenné) věci.
Poirot přijde ubytovnu v Hickory Road navštívit, doporučí povolání policie a posléze obdrží přizání od dívky Celie Austinové, která si chtěla kleptomanií vysloužit pozornost mladého psychiatra Colina McNabba, jenž začne hned s nadšením vyšetřovat její komplexy z dětství. Vzápětí následuje zasnoubení obou mladých lidí a vše se zdá být idylicky vyřešeno. (Příznačný komentář zní: „Kolika psychologům bychom mohli poradit Lékaři, uzdrav sám sebe?)
Podobně bizarním způsobem se v románu utvářejí i další dvojice, takže Hercule Poirot nad tím nakonec v duchu unaveně vrtí hlavou: „Ovšemže láska musí existovat, mladí lidé musí utvořit páry, ale on, Poirot, už má tohle všechno chvála Bohu za sebou.“
Colin ale nikdy nedostane příležitost požádat Celii o ruku, aby ji mohl studovat zblízka, protože dívka je zanedlouho objevena mrtvá (jak se ukáže, zavražděná). Později přijde na řadu ještě druhá a třetí vražda, přičemž poslední v samém závěru je spojena s obvyklým trikem, při němž se zdánlivě jedna z dívek chystá něco po telefonu prozradit a vzápětí je mrtvá.
Nakonec se Poirotovi samozřejmě podaří odhalit pachatele a mezitím ještě přijít na stopu organizovanému zločinu, se kterým byla ubytovna v Hickory Road spojena. O tom se moc nemluví a Agatha Christieové je považována za literární tvůrkyni „klasických vražd“ – skutečnost je však taková, že si poměrně dost libovala ve zločinech vyžadujících spolupráci různých oddělení kriminálky a nikdy u ní nelze vyloučit nikoliv soukromý, ale se zločinnou mašinérií spojený motiv vraždy.
Velmi pozitivním rysem románu je jeho antirasismus, vyjádřený například zábavnou postavou Afričana Akimomba, který je mezi studenty velmi oblíben, i když „nikdo nemůže být černější než on“. Nad románem nelze zapomenout nad tím, že se Poirot ze „svých“ časů po první světové válce nějak přenesl už do zcela jiné doby. Jeho sekretářka slečna Lemonová (posléze už zase chyby nedělající) v knize například říká: „Polovina ošetřovatelek v nemocnicích je dneska černá a prý jsou daleko milejší a pozornější než Angličanky.“