Amos Oz (1939–2018) aneb „I ty máš vlastně pravdu“

Toto bude velmi zvláštní nekrolog. Budu se v něm hádat sám se sebou, tak jako se sám se sebou často hádal před několika dny zesnulý izraelský spisovatel a mírový aktivista Amos Oz. (Alav ha-šalom – buď s ním pokoj, kterého na této zemi mnoho neužil.) V děkovném projevu při přebírání Mírové ceny Svazu německých nakladatelů a knihkupců kdysi neodolatelným způsobem popsal, jak se z těchto vnitřních sporů rodí jeho literární díla:

„Když ve svém nitru slyším víc než jeden argument, víc než ojedinělý hlas, stává se, že se ty různé hlasy vyvinou a ztělesní v postavy, a pak se ve mně začíná snovat příběh. Píši jej přesně tehdy, když se mohu ztotožnit s různými znepřátelenými postoji, s protikladnými morálními argumenty a s konfliktními city. Jedna stará chasidská historka vypráví o rabínovi, který má rozsoudit spor o kozu, a po výslechu odpůrců rozhodne, že pravda je na obou stranách, a koza tedy patří oběma. Doma ho pak žena kárá pro nelogický rozsudek: jak mohl něco prohlásit za pravdivé, a zároveň potvrdit pravdivost opaku? Rabín chvíli přemýšlí a pak zamumlá: ,Ano, i ty máš vlastně pravdu.‘ Někdy jsem takovým rabínem i já.“ (1)

Už čtvrt století mi straší v hlavě apokryf Karla Čapka „Pilátovo krédo“. V roce 1994 jsem své vystoupení na konferenci o vztazích mezi vyznavači judaismu, křesťanství a islámu zakončil citováním Čapkova Piláta, podle kterého mají na pravdě podíl i ti, kteří říkají „ano“, i ti, kteří říkají „ne“, protože „ano“ a „ne“ se sice nedá spojit, ale lidé si navzájem porozumět mohou, a právě tím teprve vzniká celá pravda. (2)

S tím efektním závěrem svého příspěvku, podobným tomu, co říká Amos Oz, jsem byl ovšem tenkrát spokojený jen několik minut. Pak za mnou totiž v konferenční přestávce přišel z publika jistý mládenec se žádostí o vysvětlení, jak to vlastně Čapek myslel, a já jsem se zmohl jen na odpověď, že v rámci čapkovské filosofie pragmatismu se zřejmě jednalo o projev relativistického přístupu k pravdě.

Dnes mi, jak pravidelnější čtenáři mého blogu vědí, v rámci prvorepublikové polemiky imponuje spíš Jaroslav Durych, který čapkovský relativismus a sekulární humanismus zdánlivě vychvaloval až do nebes, ovšem jen proto, aby touto ironickou chválou poukázal na jejich povrchnost a nelogičnost. Lze mít za to, že o textech Amose Oze, který se také zdál být spíš sekulárním humanistou než teocentricky smýšlejícím pravověrným židem, by nejspíš psal podobným způsobem.

Lze však také tušit, jakými slovy by na Durychovu adresu replikoval Amos Oz: „Fanatici se často vyznačují sarkasmem a někteří mají výrazný smysl právě pro něj, nikoli však pro humor. Ten totiž vyžaduje, abychom se dokázali zasmát sami sobě.“ (3)

Na Durychovi a obecně na polemicích a bojovnících jeho typu vskutku ulpívá podezření z fanatismu a z toho, že sarkasmus na adresu druhých jim jde mnohem lépe než vnímání směšné stránky sebe samých.

Ovšem zase na druhou stranu, Ozův nesporně vtipný esej „Jak vyléčit fanatika?“, v němž navrhuje právě terapii (či prevenci) fanatismu prostřednictvím rozvíjení smyslu pro humor a schopnosti vcítit se do druhých, opravdu budí podezření z relativismu. Jakkoliv si velmi vážím Ozova hledání pragmatického řešení blízkovýchodního konfliktu a v rámci tohoto hledání jeho boje proti černobílým viděním světa na obou stranách, zdá se mi, že se určité černobílosti sám také nebyl s to vyhnout. Jeho formulace typu „[Bin Ládinovým] záměrem je proměna umírněných a pragmatických muslimů v pravověrné věřící, jakým je on sám“ (4), budí podezření, že pro Oze stál na jedné straně „dobrý“ pragmatismus a na druhé „zlá“ pravověrnost. S tím by se jistě dalo velmi polemizovat, protože extremismus přece nedává smysl označovat za „pravověrný“ a „pragmatismus“ může představovat spíš destrukci lidského hledání pravdy než řešení problému fanatismu.

Při svém báječném židovském smyslu pro humor by mi Amos Oz jistě odpustil, že si teď dovolím (rádoby)humorné odhalení na jeho adresu: Mám podezření, že ve skutečnosti nebyl mužem, ale ženou. Jeho důraz na potřebu vcítit se do druhých a nikomu neubližovat představoval  typicky ženskou „morálku péče“, podobně jako jeho důraz na to, že jediným možným řešením konfliktů jsou „nespravedlivé“ kompromisy, zase představoval odmítnutí typicky mužské „morálky spravedlnosti“.

Ovšem teď jsem se do toho zapletl už úplně, protože na základě tohoto morálně psychologického genderového schématu bych musel konstatovat, že rabín z oné chasidské historky, dávající za pravdu všem, byl vlastně typickým představitelem ženského myšlení, zatímco jeho žena jej oprávněně kritizovala z pohledu mužské logiky…

Svět židovského písemnictví je každopádně fascinující. Díky Bohu za ně a za Amose Oze.

Poznámky:

1) Amos Oz, Mír, láska a kompromis: Výbor z esejů a publicistiky, Praha: Mladá fronta, 1997, s. 108–109.

2) Vít Machálek, „On the Relationship of Christians towards Islam“, in: Fedor Gál – Jitka Pušová (eds.), International Symposium Christianity – Judaism – Islam: Europe at the Close of the 20th Century, Prague: European Cultural Club, 1994, s. 137.

3) Amos Oz, Jak vyléčit fanatika, Praha–Litomyšl: Paseka, 2006, s. 64–65.

4) Tamtéž, s. 58.