V minulém článku jsem zavítal do temného světa Tess z d’Urbervillů a jejího duchovního otce Thomase Hardyho. Dnes zvu k „Návštěvě u Morina“, to jest v také dost temném světě autora stejnojmenné povídky, Grahama Greena (1904–1991).
Kdysi jsem na těchto stránkách psal o komplikovaném vztahu mezi křesťanstvím a psychologií Carla Gustava Junga. Jungova zvláštní temná religiozita patrně ovlivnila a poznamenala i Grahama Greena. Ten v dospívání trpěl velmi vážnými psychickými problémy a podstoupil hlubinnou psychoterapii, která mu, jak usuzuji z jeho autobiografie, víc uškodila než prospěla. Každopádně mu nijak nepomohla v hledání smyslu života a Greene po ní v boji s „nudou“ vlastním životem spíš pohrdal. Teprve pozdější přijetí katolické víry – podle slov samotného Greena nešlo hovořit o konverzi v plném slova smyslu – spisovateli poskytlo existenciální zakotvení, nikoli však rozptýlení temnot jeho duše.
Za těchto okolností bylo pro Greena zřejmě neunesitelným břemenem, když se na něj poté, co v několika svých románech prokázal schopnost evangelního vhledu do duše hříšníka, začalo mnoho katolíků včetně kněží obracet s prosbou o duchovní pomoc. Když muž, jehož vlastní víra byla všechno jiné, jen ne projasněná a neotřesitelná, začal být považován za „katolického spisovatele“ a duchovního vůdce bezpočtu svých čtenářů…
A zde se již dostávám ke Greenově povídce „Návštěva u Morina“, jejíž titulní postava vykazuje autobiografické rysy. Starý francouzský spisovatel Pierre Morin totiž nese právě ono výše popsané břímě: je svými zbožnými čtenáři, krajany a sousedy ctěn jako „jejich“ katolický spisovatel par excellence, což jej vlastně nutí, aby před nimi skrýval, že žádným vzorem víry není. Proto je potěšen, když k němu v povídce přistupuje mladý cizinec, Angličan Dunlop, který se mu sám představí jako nevěrec. To Morinovi, který (původně z důvodu nelegitimního soužití se ženou, které nebyl ochoten ukončit) už dvacet let nebyl u zpovědi, paradoxně umožní, aby si z Dunlopa, které ho zve na návštěvu ve svém domě, udělal jakéhosi náhradního zpovědníka a vylil si před ním duši.
Morin mluví o své „dobrovolné exkomunikaci“, kterou sám sebe vyloučil z přijímání svátostí, o svém rozchodu s křesťanskou teologií i životní praxí… a také o tom, jak i poté, „co už sám přestal náboženství vyznávat, fungoval ještě jako jeho nositel, jako může člověk roznášet nějakou nemoc, kterou sám nemá“.
I sám Dunlop je ve skutečnosti člověkem, kterému Morinovi knihy pomohly přinejmenším k pochopení toho, „že je možné věřit“. Proto je nyní slovy starého spisovatele překvapen a zaražen. Přiznává svou existenciální žízeň a vlastně starce obviňuje, že mu nyní blokuje východisko z nevíry jen proto, že sám „ztratil víru“. Po těchto slovech však Morin „zuřivě“ oponuje, že neztratil „víru“, ale jen „schopnost věřit“, což je ve skutečnosti důkazem pravosti církve:
„Kdyby vám doktor předepsal nějaký lék a nakázal vám, abyste ho celý život denně užíval, a vy byste ho neposlechl a přestal byste ten lék brát a váš zdravotní stav by se pak zhoršil, neměl byste potom tím větší důvěru v toho doktora? /…/ Dvacet let jsem se před milostí uzavíral, a moje náboženské smýšlení odumřelo přesně tak, jak mi to kněží tvrdili. Nevěřím v Boha, v jeho Syna, v jeho anděly a v jeho svaté, ale vím taky, proč nevěřím. Protože – církev má pravdu, a co mě učila, to je pravda. Dvacet let jsem žil bez svátostí, a je to na mně znát. Proměněná hostie musí být něco mnohem víc než nějaká oplatka.“
Závěr povídky je samozřejmě greenovsky paradoxní. Spočívá v náznaku, že onen ubohý muž s odumřelým náboženským smýšlením se zase jednou stal „bacilonosičem“ víry, jejíž zárodek svému hostovi proti své vůli předal.
Ať už byl samotný Green s fiktivním Morinem totožný zcela anebo jen v malé míře, ať již ona semínka víry v duších svých čtenářů zasívat chtěl anebo ne, jisté je, že tak chtě či nechtě činil. Možná podobně jako kněz z jeho nejslavnějšího románu „Moc a sláva“ – smilník a opilec takřka mrtvé víry, bez ohledu na svou ubohost chtě nechtě sloužící jako nástroj Boží milosti…
„V srdci křesťanství je hříšník“, říká Green v mottu k „Moci a slávě“. I když ve svých parabolách ilustrujících tuto tezi nezřídka přehání (Green byl myslitelem podobným Tertullianovi, milujícím přehnaně vyostřené paradoxy typu „věřím, protože je to absurdní“), přece jen jimi vyjadřuje evangelní pravdu, že nositelem milosti je právě hříšník – ubohý, ale ve své ubohosti zároveň pokorný – nikoliv farizeus, jehož sebejistá zbožnost milost naopak vylučuje.
Smyšlený Dunlop je vlastně realistickým obrazem člověka dnešní doby, který se z pýchy či netečnosti pohybuje v dvourozměrném světě, ve kterém neexistuje ani vědomí hříchu a jeho následků, ani tušení tajemného díla milosti. Při četbě knih Grahama Greena se tomuto člověku může stát, že se „nakazí“ možností věřit v Boha, jehož milost je větší než hřích a větší než lidské srdce…